Mesto zaslibenych

„A to tady pořád bloumají opice po městě?“ zeptala se najednou Selma.

„Ne,“ zamračil se Andrej. „Teprve ode dneška. Na počest tvýho příjezdu.“

„Budete je polidšťovat?“ zasmála se škodolibě.

Donutil se k úsměvu: „Kdopak ví… Možná že jo. Experiment je Experiment…“ Najednou si uvědomil, že zdánlivá nesmyslnost, kterou Selma naschvál řekla, nemusí být tak úplná nesmyslnost. Večer by to měl s přáteli probrat… A současně ho napadlo i něco jiného: „Co budeš dělat večer?“

„Nevím. Uvidím… Co se tu tak u vás po večerech dělá?“

Někdo zabouchal na dveře. Andrej se podíval na hodinky. Bylo už sedm, touhle dobou se s přáteli začínali scházet.

„Dneska večer jsi můj host,“ řekl rezolutně. Pochopil, že s tímhle stvořením se musí jednat jedině rezolutně… „Neslibuju ti nějakou extra zábavu, ale aspoň se seznámíš se zajímavými lidmi. Co ty na to?“ Pokrčila rameny a začala si upravovat vlasy. Andrej šel otevřít. Ten, kdo se dobýval do dveří, už se nespokojil jen s boucháním. Kopal do nich. Byl to Icik Kacman… „Ty tu máš ženskou, že neotvíráš?“ zeptal se hned na prahu. „Kdy si sem konečně dáš zvonek?“

Icik, jako vždycky, když šel k někomu na návštěvu, byl pečlivě učesaný a škrobený límeček i manžety košile mu sněhobíle zářily. Vyžehlená uzounká kravata přesně seděla v linii: nos-pupek. Celá ta Icikova paráda ale Andreje nenadchla. Byl by tu teď raději viděl Donalda nebo Kensiho.

„Pojď dál, žvanile,“ prohodil. „Copak se to děje, že jsi tu dneska první?“

„Napadlo mě, že tu máš ženskou a že se na ni musím kouknout,“ hihňal se Icik a mnul si ruce.

Vešli do jídelny a Icik vytřeštil oči. A pak se sametovým hlasem představil: „Kacman… Asanátor.“

„Nagelová,“ odpověděla líně Selma a podala mu ruku. „Šlapka.“

Icik až zařičel nadšením a galantně Selminu ruku políbil.

„Mimochodem,“ řekl pak a obrátil se nejdřív k Andrejovi a potom zpátky k Selmě, „už jste o tom slyšeli? Rada okresních zmocněnců řeší plán dalšího postupu.“ Icik vztyčil ukazováček a důležitě zvýšil hlas: „Úprava mimořádného stavu, který ve Městě vznikl díky přítomnosti enormního množství paviánů, opic ze skupiny úzkonosých… To je, co?“ vyjekl. „Navrhuje se: Všechny paviány zaregistrovat a navlíknout jim kovové obojky se známkou, na které bude jejich jméno. Pak se opice přidělí jednotlivým osobám, které za ně budou odpovědny!“ Vyprskl smíchy, vesele se rozhýkal a pravou pěstí se přitom bouchal do levé dlaně. „Grandiózní! Všechny aktivity se okamžitě přerušují! Ve všech fabrikách se teď budou na plný pecky vyrábět obojky a známky. Primátor si osobně bere pod svůj patronát tři dospělé samce a vyzývá obyvatelstvo, aby následovalo jeho příkladu.

Andreji, vemeš si paviánku? Selmě se to nebude líbit, ale Experiment to vyžaduje! Jak známo — Experiment je Experiment! Doufám, Selmo, že o tom nepochybujete…, že Experiment je opravdu experiment, nikoliv exkrement, exponent, nebo snad sediment…, ale právě jen Experiment!?“

Andrej se pokusil jeho nadšené vykřikování zastavit: „Dej už pokoj s tím svým žvaněním!“

Z toho měl totiž strach: Na nováčka může mít tohle destruktivní, nevázané plácání velice negativní vliv. Jo, ono to vypadá báječně — chodit si po návštěvách, vtipkovat a dělat si ze všeho blázny. Je to rozhodně snadnější než zatnout zuby a makat… Icik zmlkl a rychle se prošel po místnosti: „Možná že žvaním,“ řekl pak. „Možná. Jenže ty, Andreji, jako vždycky… vůbec nechápeš psychologii našeho vedení. V čem tkví, podle tvýho, význam vedení?“

„Pochopitelně ve vedení. V řízení všeho. Rozhodně ne ve žvanění. Vedení musí koordinovat či

„Moment! Koordinovat. Ale s jakým cílem? Co je cílem takové koordinace?“

Andrej pokrčil rameny: „Jde přece o elementární záležitosti! O všeobecné blaho, o pořádek, o vytvoření optimálních podmínek pro vývoj společnosti.“

„Óóó,“ Icik znovu zvedl ukazováček, pootevřel ústa a vykulil oči.

„Óóó,“ zopakoval a významně se odmlčel. Selma na něj hleděla s nadšením.

„Pořádek!“ pronesl konečně Icik a ještě víc vykulil oči. „Tak si to představ: Zodpovídáš za pořádek ve městě — a najednou se ti tady objeví záplava paviánů. Vyhnat je nemůžeš, na to jsi krátkej. Zařídit jim centrální stravování taky nemůžeš… ani by ti na to nestačily zásoby potravin. Paviáni žebrají na ulicích… a už tím narušují pořádek Města. Copak tu můžeme mít žebráky? A taky nadělají, kde můžou, a nic po sobě neuklidí. Kdo to má tedy po nich uklízet? Takže — jaký se nabízí řešení situace?“

„Rozhodně ne navlíkat jim obojky,“ namítl Andrej.

„Správně,“ pochválil ho Icik. „První řešení, který se nabízí, je rozhodně jiný: Tvářit se, že o nich nevíme. Prostě tu nejsou… Jenže to bohužel taky nejde. Je jich příliš mnoho a naše vedení je pořád ještě nemožně demokratické.

A tak někdo dostane vynikající nápad, geniální ve své prostotě: uzákonit přítomnost opic. Chaos a nepořádek budou tak zahrnuty do sféry, která podléhá pravomoci našeho dobrého primátora. Namísto žebrajících a poskakujících tlup budeme mít co činit s milými domácími zvířátky.

Všichni přece máme rádi zvířata: královna Viktorie je měla ráda, Darwin taky, dokonce i Berija prý měl některá zvířata rád — a to ani nemluvím o Hitlerovi…“

„Náš král Gustav má taky rád zvířata,“ pospíšila si Selma. „Má kočky.“

„Výborně!“ vykřikl Icik a znovu se uhodil pěstí do dlaně. „Král Gustav má doma kočky, Andrej Voronin bude mít paviána. A jestli má zvířátka opravdu rád, možná si veme paviány dva.“

Andrej si odfrkl a vydal se do kuchyně, aby se podíval, co tu má k jídlu.

A zatímco otevíral jednu skříňku za druhou a opatrně čichal k pytlíkům se zbytky bůhvíčeho, zazníval k němu neutichající Icikův hlas a zvonivý Selmin smích. To vše doprovázelo Icikovo obvyklé radostné pochrochtávání a hýkání. K jídlu tu nebylo skoro nic. Pytlík brambor už byl prorostlý klíčky, stará konzerva s rybami působila už od pohledu podezřele a bochník chleba připomínal beton. Andrej se tedy přesunul k zásuvce a začal počítat hotovost.

Vycházelo mu to tak akorát do příštího braní, ovšem za předpokladu, že bude šetřit, rozhodně si nebude zvát hosty a naopak sám často bude někoho navštěvovat. Tyhle večery u mě — to je zkáza, uvědomil si. S tím se musí skoncovat. Šmytec… Copak jsem nějaká kantýna? Vyžírají mě… jsou jako ty opice!

A znovu někdo zabouchal. Andrej nasadil ironický úsměv a šel otevřít.

Otevřenými dveřmi do jídelny zahlédl, že Selma sedí na stole, dlaně si dala pod zadek a nalíčená pusa se jí rozevírá od ucha k uchu. Děvka je to…, pomyslel si znovu. Icik se před ní předvádí, máchá rukama jako pavián a už vůbec nevypadá jako ze škatulky. Kravatu má na půl žerdi, vlasy rozježené a i ty manžety už si stačil zašpinit.

U dveří bytu Andrej zjistil, že k němu dorazil bývalý poddůstojník wehrmachtu Fritz Geiger se svým nohsledem — vojínem téhož wehrmachtu — Ottou Friesem.

Andrej se ani nesnažil vypadat přívětivě.

„A helemese!“

Fritz to okamžitě vzal jako útok na německého poddůstojníka a zatvářil se upjatě. Otto se neurážel, většinou na něm stejně ani nebylo vidět, zda nějaké urážky vnímá. Teď cvakl podpatky a nasadil vyčkávavý úsměv.

„Co je to za způsoby?“ zeptal se chladně Fritz. „Máme snad zase odejít?“

„Přinesl jsi něco k žrádlu?“ vyjel na něho Andrej.

Fritz zamlel dolní čelistí, jako by o něčem přemítal.

„K žrádlu? Jak bych ti to…“ A tázavě se podíval na Ottu. Ten se stydlivě usmál a vytáhl z kapsy rajtek plochou láhev. Pak ji podal Andrejovi, jako by předkládal propustku: etiketou navrch.

„Jo, to se hodí,“ řekl už vlídněji Andrej a láhev si vzal. „Jenže musíte vzít na vědomí, že k jídlu tu není absolutně nic. Nemáte aspoň prachy?“

„A nepustíš nás aspoň dál?“ nedal se Fritz. Bylo na něm vidět, jak špicuje uši. Až sem totiž z jídelny doléhal ženský smích.

Andrej je pustil jenom do předsíně: „Prachy! A vysázet na prkno…“

„Dokonce i tady se musí platit reparace, Otto,“ obrátil se Fritz ke svému kamarádovi a pak zalovil v peněžence. „Tady máš,“ podal Andrejovi několik bankovek a dodal: „Dej Ottovi nějakou tašku a řekni mu, co má koupit.