Nepřemožitelný

„Něco mi to připomíná…,“ ozval se nečekaně Gralev a zašrouboval termosku. Pod zářivkou se leskly jeho husté černé vlasy. „Povím vám to. Ale pod podmínkou, že nebudete má slova brát příliš vážně.“

„Dost na tom, že ti to vůbec něco připomíná,“ odvětil Rohan s plnými ústy. „Mluv.“

„Přímo mi to nepřipomíná nic. Ale slyšel jsem takovou historku… vlastně pohádku. O Lyřanech.“

„To není pohádka. Oni opravdu existovali. Achramian o nich napsal celou monografii,“ poznamenal Rohan. Za Gralevovými zády zablikalo na pultě světélko, znamená, že mají spojení s Nepřemožitelným.

„Ano. Payne připouštěl, že se někteří mohli zachránit. Ale já jsem si téměř jist, že to není pravda. Při výbuchu novy všichni zahynuli.“

„To je odtud šestnáct světelných let,“ řekl Gralev. „Neznám tu Achramianovu knihu. Ale slyšel jsem, už si ani nevzpomínám kde, vyprávění o tom, jak se pokoušeli zachránit. Prý vysílali kosmické lodi na všechny planety jiných hvězd ve svém okolí. Znali už dost dobře subsvětelnou astrogacii.“

„A co dál?“

„To je vlastně všechno. Šestnáct světelných let není příliš velká vzdálenost. Možná že někteří přistáli tady?“

„Připouštíš, že jsou tady? Lépe řečeno, že jsou tu jejich potomci?“

„Nevím. Prostě jsem si na ně vzpomněl v souvislosti s těmi troskami. Mohli to vybudovat…“

„Jak vlastně vypadali?“ zeptal se Rohan. „Podobali se lidem?“

„Achramian soudí, že ano,“ odvětil Ballmin. „Ale to je jenom hypotéza. Zůstalo toho po nich méně než po australopithekovi.“

„To je divné…“

„Vůbec ne. Jejich planeta byla několik tisíc let v chromosféře novy. Teplota na povrchu přesahovala deset tisíc stupňů. Zemská kůra prošla úplnou metamorfózou. Po oceánech nezůstalo ani stopy, celý glóbus se vypálil jako kost v ohni. Představte si to, celá století v žáru novy!“

„Lyřané tady? Ale proč by se měli skrývat? A kde?“

„Možná už vymřeli. Nechtějte ode mne příliš mnoho. Prostě jsem řekl, co mě napadlo.“

Nastalo ticho. Na ovládacím pultu vzplanul poplašný signál, Rohan vyskočil a zvedl sluchátka k uším.

„Tady Rohan… Cože? To jste vy? Ano! Ano! Slyším… Ano, okamžitě se vracíme!“

Obrátil pobledlou tvář k ostatním.

„Druhá skupina našla Kondora… tři sta kilometrů odtud…“

KONDOR

Zdálky vypadala raketa jako šikmá věž. Tento dojem zvyšoval písek navátý kolem: závěj na západě byla vzhledem k převládajícímu směru větrů značně vyšší než na východě. Několik traktorů poblíž bylo téměř úplně zasypáno, dokonce i nehybný zářič antihmoty se zvednutým krytem byl zavát pískem asi do poloviny. Ale koráb sám měl otvory trysek volné, neboť stál v nezasypané prohlubni. Předměty rozsypané kolem nákladní rampy byly díky tomu přikryty jen tenkou vrstvou písku.

Výprava z Nepřemožitelného se zastavila na okraji nánosu. Vozidla, která ji přivezla, obklopila už velkým kruhem celý terén a energie vyzařovaná z emitorů se spojila v ochra

Nákladní rampa se vznášela pět metrů nad zemí, jako by ji při spouštění něco znenadání zadrželo v pohybu. Lešení osobní výtahu však stálo pevně a prázdná kabina měla dveře pohosti

Docela jako kdyby je někdo vyhazoval z rakety! pomyslel si Rohan a pohlédl vzhůru, kde byl v temném trupu vchod pro posádku: jeho záklopka byla pootevřena. De Vriesovo malé průzkumné letadlo narazilo na mrtvý koráb čirou náhodou. De Vries se nepokoušel dostat dovnitř, ale ihned uvědomil velitele. Teprve Rohanova skupina měla prozkoumat tajemství dvojníka Nepřemožitelného. Technici už přibíhali od svých strojů a přinášeli bedničky s přístroji.

Rohan si povšiml malé vypoukliny, kterou pokrývala tenká vrstva písku; odstranil ji špičkou boty v domnění, že jde o nějaký malý glóbus. Stále si ještě neuvědomoval, co to je, když zvedal onu bledě žlutou kouli ze země. Vykřikl a všichni se k němu obrátili. Držel v ruce lidskou lebku.

Brzy nato našli další kosti a také jednu celou kostru oblečenou do kombinézy. Mezi dolní čelistí a horními zuby vězel ještě náustek kyslíkového přístroje, jehož tlakoměr se zastavil na čtyřiceti šesti atmosférách. Jarg otočil ventilem kyslíkové bomby a plyn zasyčel. V naprosto suchém vzduchu pouště nebyla na ocelových částech redukčního ventilu ani stopa rzi a šel otevřít docela lehce.

Mechanismus výtahu se dal ovládat z kabiny, ale síť byla zřejmě bez proudu, protože knoflíky mačkali bezvýsledně. Vyšplhat se po čtyřicetimetrové konstrukci výtahu znamenalo velkou námahu a Rohan váhal, zda nemá poslat nahoru několik lidí na létajícím talíři. Po konstrukci však už lezli dva technici, připoutaní k sobě lanem. Ostatní mlčky přihlíželi.

Kondor, hvězdolet přesně stejné konstrukce jako Nepřemožitelný, opustil loděnici o několik let dříve. Jejich obrysy byly naprosto stejné. Lidé mlčeli. Ačkoliv o tom nikdy nemluvili, viděli by raději trosky zničené nehodou, například výbuchem reaktoru. To, že hvězdolet stál zde, zabořený do písku pouště, nakloněn na jednu stranu, jako by půda povolila pod váhou zadních podpěr, obklopen změtí předmětů a lidských kostí, a přitom téměř nedotčený, všechny ohromilo. Oba technici dorazili ke vchodu, bez námahy jej otevřeli a zmizeli uvnitř. Neobjevovali se dlouho, až se Rohan začal znepokojovat. Vtom však se výtah neočekávaně pohnul, poskočil asi o metr a potom přistál na písku. Současně se v otevřených dveřích objevila silueta jednoho z techniků, který ukazoval, že mohou nastoupit.

Rohan, Ballmin, biolog Hagerup a jeden z techniků, Králík, vyjeli nahoru. Ze starého zvyku pozoroval Rohan trup, který se objevoval za konstrukcí výtahu, a poprvé, ne však naposled toho dne strnul. Titano-molybdenové pláty pancíře byly rozryté nějakým nesmírně tvrdým nástrojem; tyto stopy nebyly příliš hluboké, ale tak husté, že byl celý vnější povrch korábu poďobán jako od neštovic. Rohan chtěl upozornit Ballmina, ale ten už si toho také všiml. Oba se snažili prohlédnout nerovnosti co nejdůkladněji. Byly drobné jako stopy ostrého dláta, ale Rohan věděl, že neexistuje dláto, které by dokázalo narušit tvrzený povrch. Jamky mohly vzniknout pouze nějakým chemickým leptáním. Pozorování však musel přerušit, výtah ukončil krátkou cestu a museli vstoupit do tlakové komory.

Uvnitř lodi se svítilo, technici už uvedli do provozu havarijní generátor, poháněný stlačeným vzduchem. Neobyčejně jemný písek vytvořil závěj jen u vysokého prahu, kam ho vítr navál pootevřenou záklopkou. Na chodbách nebyl vůbec. Vnitřek třetí sekce se před příchozími otevíral čistý, jasně osvětlený, jen místy se válely pohozené předměty: kyslíková maska, talíř z umělé hmoty, knížka, část kombinézy; ale tak to vypadalo jen na třetí sekci.

Dole, v kartografických a hvězdných kajutách, v jídelnách, v kajutách pro posádku, v místnostech radarů, na palubních i spojovacích chodbách panoval nevysvětlitelný chaos.

Ještě horší obrázek uviděli v řídicí kabině. Nezůstalo tam snad ani jedno sklo celé. Všechny přístroje byly sice vybaveny bezpečnostním sklem, nějaké úžasně silné údery je však rozdrtily na stříbřitý prášek, který pokrýval pulty, křesla, kabely i kontakty. V přilehlé knihovně byla úplná kaše z mikrofilmů spletených do velkých slizkých chumáčů, potrhaných knih, polámaných kružítek a logaritmických pravítek. Analytické a spektrální záznamy se válely mezi hromadami Cameronových velkých hvězdných katalogů, z nichž nějaký šílenec vytrhal s nepochopitelnou trpělivostí všechny silné, tuhé plastické mapy. V klubovně a ve vedlejším promítacím sále zahrazovaly vchod hromady zmačkaných šatů a kusy kůže odtržené z rozpáraných potahů křesel. Podle slov bocmana Ternera to tam vypadalo tak, jako by raketu přepadlo stádo vzteklých paviánů. Lidé procházeli celou lodí a ztráceli řeč při pohledu na tuto zkázu. V malé navigační kajutě ležela u stěny do klubíčka stočená vyschlá mrtvola člověka v plátěných kalhotech a špinavé košili. Nyní ji zakrývala plachta — technik, který tam vešel první, ji natáhl přes mrtvolu. Byla to vlastně mumie se zhnědlou kůží, přischlou ke kostem.