Nepřemožitelný

Sestoupil z pahorku před jeskyní, kde odpočíval, a tu postřehl na vyprahlých skalách druhé strany údolí jakýsi tenký rezavý pás. Když se přiblížil, poznal v těchto skvrnách stopy krve. Byly už úplně suché, změnily i barvu, a nebýt skála tak čistě bílá, bělejší než vápno, určitě by si jich nevšiml. Chvíli se pokoušel určit, kterým směrem šel krvácející člověk, ale neúspěšně. Vydal se tedy nazdařbůh nahoru údolím, neboť předpokládal, že to mohl být člověk raněný při souboji Kyklopa s mrakem a že se vzdaloval od centra boje. Stopy se klikatily, na některých místech mizely, až jej dovedly do blízkosti jeskyně, kterou prohledal jako jednu z prvních. Tím větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že vedle jejího vchodu se otevírá kolmá, studni připomínající úzká rozsedlina, které si předtím nepovšiml. Právě k ní vedla krvavá stopa. Rohan poklekl a naklonil se nad tmavý otvor. Třebaže byl připraven na nejhorší, přece se mu nepodařilo zadržet zdušený výkřik — uviděl totiž hlavu Be

Tak našel prvního. Když se od tohoto místa vzdálil, napadlo Rohana, že měl prozkoumat radioaktivitu mrtvoly. Její stupeň mohl do určité míry osvětlit osudy Be

Napadla ho nová myšlenka: Postupoval spěšně po krvavé stopě a hledal její začátek. Sestupoval údolím téměř přímo dolů, směrem k atomovému bojišti. Ale už o několik set kroků dále náhle zabočila stranou. Geolog ztratil ohromné množství krve a tím více udivovalo, že přesto došel tak daleko. Balvany, jichž se od katastrofy nedotkla ani kapka deště, byly zbroceny krví. Rohan se vyšplhal po vratkých kamenech a ocitl se v široké mělké proláklině pod holým skalním výstupkem. První věc, kterou spatřil, byly obrovské podešve kovového obutí robota. Spočíval na boku, téměř přepůlen dávkou vystřelenou zřejmě z weyra. O kus dál se polosedě opíral o balvan zhroucený člověk v přílbě, která byla na temeni černá sazemi. Byl mrtev. V dlani držel ještě emitor, který se dotýkal lesklou hlavní půdy. Rohan se mrtvoly zpočátku neodvážil dotknout a pouze se v kleče pokoušel pohlédnout do jeho tváře; byla však znetvořena rozkladem stejně jako Be

V šest hodin byl tak unaven, že sotva vláčel nohy. Měl ještě čtyři tabletky povzbuzujícího preparátu, jednu snědl a za minutu pocítil příliv sil. Neměl nejmenší tušení, kde má hledat dál, šel tedy přímo dopředu ke skalní bráně. Dělil ho od ní ještě asi kilometr, když ho indikátor upozornil na stoupající radioaktivitu. Prozatím byla dosti nízká, kráčel tedy dále a pozorně se rozhlížel na všechny strany. Poněvadž kaňon byl klikatý, povrch skal byl roztaven pouze místy. Při dalším postupu charakteristické glazury stále přibývalo, až nakonec spatřil ohromné balvany se ztuhlými bublinami, jak jejich povrch žárem vařil. Vlastně už tu neměl co pohledávat, a přece šel stále vpřed; indikátor na zápěstí mírně tikal, tikot stále sílil, až ručička skákala po stupnici jako šílená. Konečně spatřil zdálky zbytky skalní brány, které se zřítily do vzniklého kotle, připomínajícího jezírko ztuhlé při onom mocném výbuchu. Skála se změnila v tlustou vrstvu lávy a kdysi černá kožešina kovového houští byla sežehnuta na popel. V dálce probleskovaly mezi skalními stěnami obrovské světlejší průrvy. Rohan se spěšně vrátil.

Když se blížil k další, mnohem širší skalní bráně, přišla mu opět na pomoc náhoda: blízko místa, které už jednou minul, zahlédl nějaký lesklý kovový předmět. Byl to hliníkový reduktor kyslíkového přístroje; v mělké prohlubni mezi skálou a vyschlým korytem potoka se černala záda v ožehlé kombinéze. Mrtvola neměla hlavu. Výbuch strašlivé síly ji přehodil přes hromady kamenů a mrštil na skálu. Opodál ležel zasunut do nepoškozeného pouzdra lesklý, jakoby právě vyčištěný weyr. Rohan si jej ponechal. Chtěl identifikovat nalezeného muže, bylo to však nemožné. Šel tedy dále vzhůru kaňonem, jehož východní svah už rudl a červený svit jako planoucí opona stoupal stále výše, jak slunce zapadalo za horský hřeben. Bylo tři čtvrtě na sedm.

Rohan nevěděl, co má dělat. Dosud měl štěstí, přinejmenším v tom smyslu, že splnil svůj úkol, nic se mu nestalo a mohl se vrátit zpět na základnu. Smrt čtvrtého člověka byla podle jeho přesvědčení nepochybná, avšak nebyla nesmírně pravděpodobná už na Nepřemožitelném? Přišel sem, aby získal jistotu. Má už právo na návrat? Zásoba kyslíku, za kterou vděčil Regnarovi, stačila na dalších šest hodin. Měl však před sebou celou noc, během níž nemohl nic dělat, ani ne tak kvůli mraku, jako proto, že byl blízek naprostému vyčerpání. Snědl další povzbuzující tabletu, a než se projevil její účinek, pokoušel se vymyslet nějaký aspoň trochu rozumný plán dalšího postupu.

Černé houští vysoko nad ním u okraje skal zalévala stále rudější záře západu, v níž keře nepravidelně opalizovaly temně fialovou barvou.

Rohan se stále ještě nemohl rozhodnout. Jak tak seděl pod velkým balvanem, uslyšel, jak se zdálky s temným bzučením blíží mrak. Zvláštní věc — vůbec se nelekl. Jeho vztah k mraku se během tohoto jediného dne podivuhodně změnil. Věděl, či spíše tušil, co si může dovolit, asi jako alpinista, kterého neodstraší smrt číhající ve stěnách ledovců. Sám se sice příliš nevyznal ve změně, která se v něm udala, nepamatoval si už totiž, kdy poprvé začal vnímat ponurou krásu černého houští, hrajícího na skalách všemi odstíny fialové barvy. Teď, když uviděl, jak se blíží dva černé mraky, které se vynořily z protilehlých horských svahů, vůbec se nepohnul, nehledal už úkryt s tváří přitisknutou ke skále. Pozice, kterou zaujímal, nemohla mít koneckonců význam, pokud ukrytý přístroj ještě stále fungoval. Dotkl se konečky prstů jeho kulatého dna a přes látku kombinézy pocítil jemné chvění. Nechtěl provokovat nebezpečí, posadil se tedy pohodlněji, aby nemusel zbytečně měnit polohu těla. Mraky už zakryly oba svahy kaňonu. Zdálo se, že černými klubky prochází usměrňující proud, neboť na okrajích houstla a tvořila téměř kolmé sloupy, kdežto vnitřní části mraků se k sobě stále víc přibližovaly. Vypadalo to, jako by je rychle tvaroval neviditelnými pohyby nějaký titánský řezbář. Několik krátkých výbojů prořízlo vzduch mezi nejbližšími body obou mraků, které se k sobě zdánlivě blížily, a přece zůstávaly každý na své straně, pouze jejich centra vibrovala stále rychlejším tempem. Světlo těchto blýskavic bylo podivně temné a oba mraky se v něm na okamžik zaleskly jako miliardy černostříbrných krystalků ustrnulých v letu. Skály několikrát slabě a tlumeně opakovaly ozvěnu hromů, jako kdyby byly zakryty látkou pohlcující zvuk. Potom se oba okraje vibrujícího, do krajnosti napjatého černého moře spojily a pronikly. Vzduch pod nimi ztemněl, jako kdyby zašlo slunce, a současně se v něm objevily nepochopitelné klikaté čáry. Rohan teprve po dlouhé chvíli pochopil, že je to groteskně znetvořený odraz skalního dna údolí. Toto vzdušné zrcadlo pod mrakem se vlnilo a šířilo; a nakonec uviděl obrovskou, až do mraků sahající lidskou postavu, která na něj nehybně hleděla. Tento obraz neustále kmital, jako kdyby stále hasl a opět byl tajemným rytmem znovu vyvoláván. A opět uplynuly vteřiny, než v něm poznal svůj vlastní obraz, který čněl v prázdnu mezi bočními okraji mraku. Byl nepochopitelnou či