Nepřemožitelný

„Ach tak.“

„Ano. Poněvadž za protivníky máme nepochybně apsychické výtvory neživé evoluce, nemůžeme řešit problém v kategoriích pomsty či odplaty za Kondora, za osud jeho posádky. Bylo by to totéž, jako zbičovat oceán za to, že potopil loď s lidmi.“

„V tom, co říkáte, by bylo hodně pravdy, kdyby tomu tak opravdu bylo,“ řekl Horpach a vstal. Opřel se oběma rukama o pokreslenou mapu. „Je to však koneckonců hypotéza a nemůžeme se vrátit s hypotézami. Potřebujeme jistotu. Ne pomstu, ale jistotu. Důkladnou diagnózu, fakta. Jestliže je získáme, jestliže budu mít v kontejnerech Nepřemožitelného vzorky té létající mechanické fauny, pokud opravdu existuje, samozřejmě uznávám, že už tu nemáme co pohledávat. Pak bude věcí Báze určit další postup. Není mimochodem žádná záruka, že tito tvorové zůstanou na planetě, snad se budou vyvíjet dál a nakonec ohrozí i kosmické lety v této oblasti galaxie.“

„I kdyby k tomu mělo dojít, nebude to dříve než za statisíce či spíše milióny let. Stále se obávám, astrogátore, že uvažujete tak, jako bychom stáli proti myslícímu protivníkovi. To, co bylo kdysi nástrojem rozumných bytostí, se po jejich záhubě osamostatnilo a během miliónů let se vlastně stalo součástí přírodních sil planety. V oceáně zůstal život, protože tam mechanická evoluce nepronikla, tomuto životu však nedovolí vystoupit na pevninu. Tím lze vysvětlit menší obsah kyslíku v atmosféře — vytvářejí jej oceánské řasy — i vzhled kontinentů. Je to poušť, vždyť tyto mechanismy nic nebudují, nemají žádnou civilizaci, nemají vůbec nic kromě sebe, nevytvářejí žádné hodnoty: proto je musíme považovat za přírodní sílu. Příroda také netvoří žádné hodnoty. Tyto výtvory jsou prostě samy sebou, existují a jednají tak, aby tato existence pokračovala…“

„Jak vysvětlujete záhubu letounů? Chránilo ji silové pole…“

„Silové pole lze zničit jiným silovým polem. Ostatně k tomu, astrogátore, aby byla ve zlomku vteřiny vymazána celá paměť obsažená v lidském mozku, musí kolem hlavy působit magnetické pole takové intenzity, jaké bychom těžko realizovali i my pomocí prostředků, které máme na palubě. Byly by k tomu třeba gigantické transformátory, elektromagnety…“

„Myslíte, že to všechno mají?“

„Kdepak, vůbec ne! Nemají nic. Jsou prostě cihlami, z nichž se v potřebném okamžiku staví to, co je nutné. Přichází signál: Nebezpečí! Objevilo se něco, co signalizovaly například změny elektrostatického pole… volný roj se okamžitě skládá do jakéhosi ‚mrakomozku‘ a burcuje se jeho společná paměť: Takové bytosti tu už byly, postupovalo se proti nim tak a tak, takže zahynuly… a opakují onen způsob postupu…“

„Dobrá,“ řekl Horpach, který starého biologa už delší dobu neposlouchal. „Odkládám start. Svoláme poradu; raději bych to nedělal, čekám totiž dlouhou diskusi, nevidím však jiné východisko. Za půl hodiny v hlavní knihovně, doktore Laudo…“

„Ať mě přesvědčí, že se mýlím, a pak vám přibude na palubě jeden opravdu spokojený člověk,“ řekl klidně doktor a opustil tiše kajutu. Horpach se narovnal, přistoupil k nástě

Ukázalo se, že většina odborníků má podobný názor jako Lauda; on byl pouze první, kdo ho tak kategoricky formuloval. Spor se rozpoutal pouze kolem problému psychičnosti či apsychičnosti „mraků". Kybernetikové se klonili k tomu, že je to myslící systém vybavený schopností strategického jednání. Utočili ostře na Laudu; Horpach si uvědomoval, že prudkost těchto útoků nevyvolala pouze Laudova hypotéza, spíše to, že místo s kolegy ji nejprve prodiskutoval s ním. Přes všechny svazky spojující je s posádkou tvořili vědci na palubě hvězdoletu něco jako ‚stát ve státě‘ a dodržovali určitý nepsaný kodex jednání.

Hlavní kybernetik Kronotos se ptal, jak se podle Laudy „mrak“ postrádající inteligenci naučil útočit na lidi.

„To je přece jednoduché,“ odvětil biolog. „Nedělal nic jiného milióny let. Mám na mysli boj s původními obyvateli Regis. Byla to zvířata s centrální nervovou soustavou. Naučil se je napadat stejně jako pozemský hmyz napadá svoji oběť. Dělá to s obdobnou přesností, s jakou vosa dokáže vstříknout jed do nervových vláken kobylky nebo brouka. To není inteligence, to je instinkt.“

„A odkud věděl, jak zaútočit letouny? S letouny se dosud nesetkal…“

„To nemůžeme vědět, kolego. Bojoval, jak jsem vám už řekl, s obyvateli Regis na dvou frontách: s živými i neživými, to jest s jinými automaty. Ty automaty musely používat nejrůznější druhy energie při obraně i útoku…“

„Jestliže však mezi nimi nebyly létající mechanismy…“

„Tuším, oč doktorovi běží,“ poznamenal zástupce hlavního kybernetika Saurahan. „Ty velké automaty, makroautomaty, komunikovaly spolu za účelem kooperace a nejsnáze je bylo možno zničit izolací, rozdělením, nejsnazší cestou bylo tedy blokovat spojení…“

„Nejde o to, zda je možné vysvětlit jednotlivé formy chování mraku bez předpokladu inteligence,“ odvětil Kronotos. „Nás přece neomezuje Occamův nůž. Naším úkolem není vymyslit hypotézu, která co nejstručněji vysvětlí vše, ale takovou hypotézu, která zaručí nejvyšší bezpečnost. Proto bude lépe, uznáme-li, že ‚mrak‘ může mít inteligenci, to bude obezřetnější. Pak budeme jednat opatrněji. Kdybychom však souhlasili s Laudou, že mrak nemá inteligenci, a ve skutečnosti by ji měl, snadno můžeme za takový omyl zaplatit strašnou cenu… Neříkám to jako teoretik, ale především jako stratég.“

„Nevím, koho chceš porazit, zda mrak nebo mě,“ odvětil klidně Lauda. „Nejsem proti opatrnosti, ale mrak nemá inteligenci jiného typu než hmyz a vlastně ani ne jako jednotlivý hmyz, ale spíše jako mraveniště. Protože kdyby tomu bylo jinak, už bychom nežili.“

„Dokaž to.“

„Nejsme pro něj prvním lidským protivníkem, s nímž má co dělat: připomínám, že tu byl před námi Kondor. K proniknutí do silového pole by těm mikroskopickým ‚muškám‘ stačilo zahrabat se do písku. Silové pole sahá pouze k jeho povrchu. Znaly silové pole Kondora, mohly se tedy naučit tomuto způsobu útoku. Nic takového však neučinily. Buď je tedy ‚mrak’ hloupý, nebo jedná instinktivně…“

Kronotos se nechtěl vzdát, ale zakročil Horpach a navrhl, aby další diskuse byla odložena. Prosil o konkrétní návrhy vyplývající z toho, na čem se shodli. Nygren se ptal, zda by nebylo možné chránit lidi kovovými přilbami, které znemožní působení magnetického pole. Fyzikové však došli k názoru, že to nebude možné, protože velmi silné pole vytváří v kovu vířivé proudy, které by přilbu rozžhavily. Když začne pálit, není jiné pomoci než ji strhnout z hlavy se známými následky. Byla už noc. Horpach v jednom koutě sálu hovořil s Laudou a lékaři, opodál se shromáždili kybernetici.

„Je podivné, že nezvítězily bytosti s vyšší inteligencí. Mám na mysli ony makroautomaty,“ řekl jeden z nich. „Byla by to výjimka potvrzující pravidlo, že evoluce jde ve směru komplikace, zdokonalení homeostáze a využívání informace…“

„Ty automaty neměly šanci právě proto, že byly hned na začátku tak vysoce vyvinuté a komplikované,“ namítl Saurahan. „Pochop, že byly vysoce specializovány pro účely spolupráce se svými konstruktéry Lyřany, a když už Lyřané nebyli, zůstaly jako ochrnuté, zbavené velení. Naproti tomu ty formy, z nichž vznikly dnešní ‚mušky‘ (vůbec netvrdím, že existovaly už tehdy, považuji to prakticky za vyloučené, musely vzniknout daleko později), byly poměrně primitivní a díky tomu měly před sebou mnoho vývojových možností.“

„Snad působil i významnější faktor,“ dodal doktor Sax, který k nim přistoupil, „máme co dělat s mechanismy a mechanismy nikdy nevykazují takové regenerační tendence jako živá tkáň, která se při poranění sama hojí. Makroautomat, který by chtěl opravit jiný, potřebuje k tomu nástroje, celý strojový park. Stačilo tedy vzít jim takové nástroje, načež se staly téměř bezbra

„To je velmi zajímavé,“ řekl náhle Saurahan. „Vyplývá z toho, že je třeba automaty konstruovat úplně jinak, než to děláme my. Aby byly opravdu univerzální, je třeba vycházet z malých elementárních prvků, z pseudobuněk, které se mohou vzájemně zastupovat…“