Nepřemožitelný

Astrogátor se naklonil a řekl telegrafistovi něco tak tiše, že Rohan nezaslech. jeho slova; telegrafista je však okamžitě opakovat téměř křikem:

„Připrav antiprotony! Plný výkon na mrak, stálá dávka!“

Pilot opakoval rozkaz. Vtom jeden z techniků sledujících boční obrazovku, která ukazovala vše, co se dělo za strojem, zvolal:

„Pozor! LT 8! Nahoru! Nahoru! Nahoru!!!“

Z dosud volného prostoru na západě přilétal s prudkostí orkánu vířící černý oblak. Před chvílí ještě tvořil okraj mraku, utrhl se však od něj, táhl za sebou násilně odtržené části a hnal se prudce vzhůru. Pilot, který jej postřehl zlomek vteřiny před výstrahou, nabíral výšku strmým stoupáním, ale mrak ho doháněl a bil do nebe černými sloupy. Pilot přenášel palbu z jedněch sloupů na druhé. Po přímém zásahu se nejbližší černý chumáč rozdvojil a ztemněl. Náhle začal celý obraz kmitat.

V tom okamžiku, kdy část mraku pronikla do proudu vysílaných rádiových vln a přerušila spojení, pilot pravděpodobně poprvé použil emitor antihmoty. Celá atmosféra planety se změnila v jediné moře ohně; purpurová záře západu zmizela jako sfouknuta. Mrak ještě chvíli jiskřil a dýmal, když druhý, ještě strašlivější výbuch rozžhavil ohňostroj nad skalami, mizícími v oblacích páry a plynů. Ale to byl poslední záběr, který spatřili, neboť v následující vteřině se celý obraz rozkmital, zajiskřil poruchami a zmizel. Pouze prázdná bílá obrazovka zářila v setmělé místnosti a osvětlovala smrtelně bledé tváře lidí, kteří na ni hleděli.

Horpach přikázal radiotelegrafistům volat oba stroje a sám přešel s Rohanem, Jazonem a dalšími členy posádky do sousední navigační kabiny.

„Co je podle vašeho mínění ten mrak?“ zeptal se bez úvodu.

„Skládá se z kovových částic. Zřejmě je řízen na dálku z nějakého centra,“ řekl Jazon.

„Gaarb?“

„Také si to myslím.“

„Máte nějaké návrhy? Ne? Tím lépe. Hlavní inženýre, která superhelikoptéra je v lepším stavu, naše, nebo ta z Kondora?“

„Obě jsou v pořádku, astrogátore. Ale osobně bych doporučoval naši.“

„Dobrá. Rohane, nemýlím-li se, chtěl jste opustit silový deštník… Budete mít příležitost. Vezměte si osmnáct lidí, dvojnásobnou soupravu automatů, obvodové lasery a antiprony… máme snad ještě něco?“ Nikdo neodpovídal. „Nu ano, zatím nic dokonalejšího než antihmotu nevynalezli… Vyjedete ve čtyři třicet jedna, to znamená při východu slunce, a pokusíte se najít ten kráter na severovýchodě, o němž hovořil Regnar v poslední zprávě. Tam přistanete v otevřeném silovém poli. Cestou se všemu vyhýbat na maximální vzdálenost. Žádné vyčkávání, pozorování, experimenty. Při útoku nešetřit energií. Ztratíte-li spojení se mnou, dělejte dál svou práci. Až najdete ten kráter, přistanete, ale opatrně, abyste se neposadil na lidi… je možné, že jsou někde v této oblasti…“

Ukázal bod na mapě, která zakrývala celou stěnu.

„V tomto červeně vyčárkovaném prostoru. Je to pouze náčrt, ale nic lepšího nemám.“

„Co mám dělat po přistání, astrogátore? Mám je hledat?“

„Nechám to na vás. Pamatujte si jen jedno: na žádné cíle nesmíte útočit už ve vzdálenosti padesát kilometrů od tohoto místa, protože dole mohou být naši lidé.“

„Na žádné pozemní cíle?“

„Vůbec žádné. Až sem,“ astrogátor jediným pohybem rozdělil prostor na mapě na dvě části, „můžete preventivně používat vlastních ničivých prostředků. Za touto čárou se smíte bránit pouze silovým polem. Jazone! Kolik může vydržet pole superhelikoptéry?“

„Řádově milión atmosfér na čtvereční centimetr.“

„Co to znamená ‚řádově‘? Ptám se kolik. Pět miliónů? Dvacet?“

Horpach to říkal zcela klidně; právě z takové velitelovy nálady měli na palubě největší strach. Jazon si odkašlal.

„Pole bylo vyzkoušeno na dva a půl…“

„To je něco jiného. Slyšíte, Rohane? Jestliže vás mrak sevře do této hranice, utíkejte. Nejlépe nahoru. Ostatně, všechno nemohu předpovědět…“ Podíval se na hodinky.

„Osm hodin po startu vás budu volat na všech pásmech. Jestliže se to nepodaří, pokusíme se navázat spojení buď satelity, nebo opticky. Budeme laserovat morseovkou. Neslyšel jsem ještě, že by to nevedlo k úspěchu. Pokusme se však předvídat víc, než o čem jsme slyšeli. Jestliže i lasery selžou, za další tři hodiny odstartujete a vrátíte se. Kdybych tu nebyl…“

„Hodláte odstartovat?“

„Nepřerušujte mě, Rohane. Ne. Nehodlám odstartovat, ale všechno nezáleží na mně. Kdybych tu nebyl, přejděte na oběžnou dráhu kolem planety. Dělal jste to už se superhelikoptérou?“

„Ano, dvakrát, na deltě Lyry.“

„Dobrá. Víte tedy, že je to trochu komplikované, ale možné. Dráha musí být stacionární; její přesné parametry vám dá před startem Stroem. Na té dráze na mne budete čekat třicet šest hodin. Nedám-li o sobě za tu dobu vědět, vrátíte se na planetu. Odletíte ke Kondorovi a pokusíte se jej dát do pořádku. Vím, jak vypadá. Bohužel však nebudete mít nic jiného na vybranou. Jestli se vám to podaří, vraťte se s Kondorem na Bázi a podejte zprávu o událostech. Máte ještě nějaké dotazy?“

„Ano. Mohu se pokusit navázat kontakt s těmi — s tím centrem, které řídí mrak, v případě, že by se mi je podařilo objevit?“

„I to nechám na vás. V každém případě musí mít riziko rozumné meze. Nevím přirozeně nic, ale zdá se mi, že to centrum není na povrchu planety. Jeho existence mi připadá vůbec problematická…“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Máme přece rádiový poslech v celém elektromagnetickém spektru. Kdyby kdokoliv řídil ten mrak rádiem, zachytili bychom příslušné signály.“

„To centrum se mohlo nalézat přímo v mraku…“

„Možná. Nevím. Jazone, je možné, aby existovaly nějaké jiné způsoby dálkového spojení než elektromagnetické?“

„Ptáte se na můj názor? Ne. Neznám takové způsoby.“

„Na váš názor? A na co jiného bych se mohl ptát?“

„To, co vím, není totožné s tím, co existuje. Co může existovat. My takové způsoby neznáme. To je vše.“

„Telepatie…,“ poznamenal někdo vzadu.

„Na toto téma nemám co říci,“ odvětil suše Jazon. „V každém případě v oblasti dosud známého vesmíru nebylo nic podobného objeveno.“

„Nemůžeme ztrácet čas neplodnou diskusí. Vezměte své lidi, Rohane, a připravte superhelikoptéru. Parametry eliptické dráhy vám předá za hodinu Stroem. Stroeme, vypočtěte stacionární oběžnou dráhu s apogeem pět tisíc.“

„Provedu.“

Astrogátor otevřel dveře řídicí kabiny.

„Ternere, je něco nového?“

„Nic, astrogátore. Jen výboje. Hodně statických, ale nic víc.“

„Žádné stopy emisního spektra?“

„Žádné stopy…“

To znamená, že žádný z obou strojů už nepoužívá své zbraně, že přestaly bojovat, pomyslel si Rohan. Kdyby používaly lasery či alespoň indukční emitory, přístroje Nepřemožitelného by to zaznamenaly na vzdálenost několika set kilometrů.

Rohan byl natolik fascinován dramatickou situací, že se neznepokojoval úkolem, který dostal od astrogátora. Neměl na to ostatní ani čas. Tu noc nezamhouřil oka. Bylo třeba překontrolovat všechny přístroje superhelikoptéry, naložit dodatečné zásoby paliva, potravin i zbraní, takže to do určené hodiny stěží stihli. Sedmdesátitunový dvoupatrový stroj se vznesl do vzduchu, zvedal mračna písku a v paprscích právě vyšlého slunce mířil přímo na severovýchod. Hned po startu Rohan nabral výšku patnáct kilometrů, ve stratosféře mohl vyvinout maximální rychlost a kromě toho bylo méně pravděpodobné, že se tam setká s černým mrakem. Alespoň se domníval. Snad měl pravdu, snad to byla jen šťastná náhoda, ale za necelou hodinu přistáli v zasypaném kráteru, jehož dno ještě zakrýval stín.

Dříve než sloupy horkých plynů zvířily oblaka písku, lidé u obrazovek poplašili navigační kabinu zprávou, že v severní části kráteru zahlédli něco podezřelého. Těžký stroj se zastavil v letu, lehce se chvěl jako na neviditelné napjaté pružině; z výše pěti set metrů to místo podrobně prozkoumali.

Na popelavě rudém dně byly vidět na obrazovce drobné obdélníky, rozložené s geometrickou pravidelností kolem většího obdélníku ocelově šedé barvy. Současně s Gaarbem a Ballminem, kteří byli s ním u řízení, rozeznal Rohan vozidla Regnarovy expedice.