Nepřemožitelný

Červené, téměř nehřející slunce se překulilo přes nebeskou klenbu. Stíny groteskních budov se protáhly a spojily. Pohyblivé duny mezi kovovými pyramidami honil vítr stále na nová místa. Rohan seděl na těžkém transportéru a dalekohledem pozoroval Graleva a Chena, kteří za hranicí silového pole kopali u úpatí černé „plástve medu“. Popruh, na němž měl zavěšen ruční laser, ho tísnil u krku. Přesunul jej co nejvíce na záda a nespouštěl přitom oči z obou lidí. Plazmový hořák v Chenově ruce svítil jako drobný, ale oslepující briliant. Z transportéru k němu dolehl rytmický zvuk opakovaného volacího signálu, ale on se ani na chvíli neotočil. Slyšel, jak řidič odpovídá základně.

„Navigátore! Velitelův rozkaz! Máme se okamžitě vrátit!“ vykřikl vzrušený Jarg a vystrčil hlavu průlezem věže.

„Vrátit? Proč?“

„Nevím. Opakují stále signál okamžitého návratu a čtyřikrát EV.“

„EV?! To znamená, že si musíme pospíšit. Podej mi mikrofon a vystřel rakety.“

Za deset minut byli už všichni lidé ve vozidlech. Rohan vedl svoji malou kolonu maximální rychlostí, jakou jen kopcovitý terén dovoloval. Blank, který teď vykonával funkci spojaře, mu náhle podal sluchátka. Rohan seskočil dolů do kovového nitra, kde to páchlo rozehřátou umělou hmotou, a v závanech ventilátoru, které mu čuchaly vlasy, poslouchal výměnu signálu mezi Gallagherovou skupinou, pracující v Západní poušti, a Nepřemožitelným. Zřejmě se blížila bouře. Už od rána ukazoval barometr nízký tlak, ale teprve teď vylézaly zpod obzoru tmavomodré ploché mraky. Nebe nad nimi bylo čisté. Na nedostatek atmosférických poruch si nemohli stěžovat — ve sluchátkách to třaskalo tak, že spojení bylo možné pouze morseovkou. Rohan zachycoval série smluvených signálů. Zapojil se na poslech příliš pozdě, nemohl tedy pochopit, oč jde. Poznal jen to, že se Gallagherova skupina také vrací co nejrychleji na základnu a že na lodi byla vyhlášena pohotovost a svoláni všichni lékaři.

„Pohotovost lékařů,“ řekl Ballminovi a Gralevovi, kteří na něj vyčkávavě hleděli. „Nějaké neštěstí. Ale určitě nic vážného. Třeba je někde zával, mohlo to někoho zasypat…“

Říkal to, poněvadž všichni věděli, že se Gallagherovi lidé měli pustit do geologických vykopávek na místě určeném předchozím průzkumem. Sám nevěřil tomu, že došlo k obvyklé pracovní nehodě. Od základny jej dělilo asi šest kilometrů, ale druhou skupinu odvolali zřejmě dříve, neboť v okamžiku, kdy spatřil temný trup Nepřemožitelného, přeťali úplně čerstvé stopy po housenkových pásech. Při takovém větru by nebyly zřetelné ani půl hodiny.

Přiblížili se k hranici vnějšího pole a začali volat řídicí kabinu, aby jim otevřela průchod. Museli čekat neobvykle dlouho, než jim vůbec odpověděli. Nakonec se rozsvítila smluvená modrá světla a vjeli do vnitřního obvodu. Skupina z Kondora tu už byla. Ta tedy byla povolána před nimi, nikoliv Gallagherovi geologové. Kolem stály transportéry, některé kolem nákladní rampy, jiné tarasily příjezd. Panoval tu zmatek, lidé běhali, vázli po kolena v písku, automaty blýskaly svítilnami.

Pomalu se stmívalo. Rohan se v tom zmatku nemohl vyznat. Náhle vyrazil z výšky oslepivě bílý sloup světla z velkého reflektoru. Raketa v něm vypadala jako obrovský maják. Reflektor vyhledal daleko v poušti kolonu světel, komíhajících nahoru, dolů a do stran, což vyvolávalo dojem blížícího se konvoje lodí. Znovu zazářila světla otevíraného pole. Vozy se ještě nezastavily a už z nich seskakovali do písku Gallagherovi lidé, od rampy přijížděl druhý reflektor a špalírem nahromaděných strojů kráčelo několik mužů okolo nosítek, na kterých někdo ležel.

Rohan odstrčil ostatní v okamžiku, kdy ho nosítka míjela, a strnul. V první chvíli si pomyslil, že se opravdu přihodilo neštěstí, ale člověk na nosítkách měl svázané nohy a ruce.

Škubal celým tělem tak, až vrzaly provazy, kterými byl spoután, a široce otevřenými ústy vydával kňučivý, strašný zvuk. Skupina už přešla ve stopách reflektoru, který ji vedl, a k Rohanovi stojícímu ve tmě stále doléhalo to nelidské kňučení, nepodobné ničemu, co kdy slyšel. Bílá skvrna světla na rampě s pohybujícími se postavičkami se zmenšovala a nakonec zmizela v dokořán otevřeném otvoru nákladních prostor. Rohan se začal vyptávat, co se stalo, ale obklopovali ho pouze lidé ze skupiny Kondora, kteří věděli stejně málo jako on.

Uběhla delší chvíle, než se vzpamatoval natolik, aby zavedl aspoň jakýs takýs pořádek. Řada strojů se pohnula za řevu motorů vzhůru po rampě, rozsvítila se světla výtahu a čekající zástup se zmenšoval. Rohan odjel nahoru jako jeden z posledních, s těžce naloženými arktany, jejichž klid mu připadal jako zvlášť zrádný výsměch.

Uvnitř rakety bylo slyšet zvonění informátorů a vnitřních telefonů, na stěnách stále ještě planuly poplachové příkazy lékařům, které však rychle hasly. Chodby se uvolňovaly. Část posádky sjížděla dolů do jídelny, nějaký opožděný arktan těžce našlapoval a mířil do oddělení robotů, až se konečně všichni rozešli, Rohan zůstal jako ochrnutý, jako by pozbyl naděje pochopit to, co se stalo; byl si jist, že žádné rozumné vysvětlení neexistuje.

„Rohane!“

Ten výkřik ho probudil z mrákoty. Zachvěl se. Stál před ním Gaarb.

„To jste vy?… Doktore… viděl jste? Kdo to byl?“

„Kertelen.“

„Cože?! To je nemožné…“

„Viděl jsem ho skoro až do konce…“

„Do jakého konce?“

„Byl jsem tam s ním,“ řekl nepřirozeně klidným hlasem Gaarb. Rohan pozoroval odlesk světel chodby v jeho brýlích.

„Skupina průzkumu pouště…,“ vykoktal.

„Ano.“

„Co se s ním stalo?“

„Gallagher určil to místo na základě seismické sondáže… narazili jsme na labyrint malých klikatých kaňonů,“ vyprávěl pomalu Gaarb, jako by nemluvil k němu, ale snažil se sám sobě přesně připomenout sled událostí. „Jsou tam nízké skalky organického původu, erodované vodou, plno jeskyň, museli jsme nechat transportéry nahoře… šli jsme blízko sebe, bylo nás jedenáct. Ferometry signalizovaly výskyt většího množství železa, hledali jsme je. Kertelen si myslel, že jsou tam někde ukryté nějaké stroje.“

„Ano, mně to také říkal… a co bylo pak?“

„V jedné jeskyni — jsou tam dokonce stalaktity i stalagmity — našel pod blátem, ani ne moc hluboko, něco jako automat.“

„Opravdu?!“

„Ne, ne to, co si myslíte. Úplný vrak, ne sice zrezivělý, je to nějaká nerezavějící slitina, ale zkorodovaný, napůl spálený, prostě šrot.“

„Ale možná jiné…“

„Kdepak, ten automat tam byl nejméně tři sta tisíc let…“

„Jak to můžete vědět?“

„Protože se na povrchu usazoval vápenec, jak se odpařovala voda kapající ze stalaktitů na stropě. Gallagher sám udělal přibližný výpočet, podle rychlosti vypařování, vytváření usazeniny a její tloušťky. Tři sta tisíc let je nejstřízlivější odhad… Ostatně, víte čemu je ten automat podobný? Těm ruinám!“

„Není to tedy žádný automat…“

„Ne, musel se pohybovat, ale ne na dvou nohách. Ani jako krab. Neměli jsme ostatně čas ho zkoumat, protože hned nato…“

„Co se stalo?“

„Každou chvíli jsem počítal lidi. Byl jsem v ochra

„Co mu tedy vlastně je?“

„Není při vědomí. Ačkoliv… vlastně ne. Může chodit, pohybovat se, pouze s ním není možné navázat kontakt. Kromě toho ztratil řeč. Slyšel jste jeho hlas?“

„Ano.“

„Teď už se asi trochu unavil. Předtím to bylo horší. Nepoznával nikoho z nás. Nejhorší to bylo v první chvíli. ‚Kertelene, kam ses poděl!‘ zvolal jsem a on mě minul jako hluchý, prošel mezi námi a lezl nahoru do stráně, ale takovým způsobem, že všem přeběhl mráz po zádech. Nereagoval na volání, museli jsme ho tedy honit. Hrůza! Nakonec jsme ho museli svázat, jinak bychom ho nepřivedli zpátky.“