Třetí planeta smrti

„Prima. On je jednička. To chápu i bez vysvětlivek. Co má proti cizincům… a stavbám?“

„Zpěv svobodných lidí,“ řekl Oraiel, šouchl svého pomocníka loktem do žeber — ten vytáhl nástroj podobný loutně s dlouhým krkem a dvěma strunami. Drnkal na struny jako doprovod a začal zpívat pronikavým hlasem:

Svobodni jako planina, po níž putujeme svobodni jako vítr

neznajíce žádný domov než své stany. Naši přátelé jsou moropové

kteří nás vezou do bitvy ničíce budovy

těch, kdo by nás chtěli chytit do pasti…

Píseň pokračovala na stejné téma nepřiměřeně dlouho, až Jason zjistil, že začíná klímat. Probral se, zarazil zpěv a položil několik výstižných otázek.

Obraz životních realit na planinách Felicity začal nabývat určitější tvar.

Od oceánů na východě a západě a od Velkého útesu na jihu k horám na severu nestála ani jedna trvalá budova nebo osada. Volně žijící divoké kmeny se potulovaly mořem z trávy, válčily mezi sebou a vedly spolu nekonečné sváry a konflikty.

Kdysi zde města byla a o jménech některých z nich se dokonce zmiňovaly Zpěvy, ale nyní na ně zůstala jen vzpomínka a nelítostná nenávist. Před časem zde musela zuřit dlouhá a rozhořčená válka mezi dvěma odlišnými způsoby života, když vzpomínka na ni ještě o několik generací později dokázala vzbuzovat tak silné emoce. Omezené přírodní zdroje na těchto vyprahlých planinách neumožnily, aby usedlí zemědělci a nomádi žili vedle sebe v míru. Sedláci zřejmě vystavěli sídliště okolo skrovných zdrojů vody a bránili ve vstupu nomádům a jejich stádům. V sebeobraně se nomádi museli spojit v tlupy a pokusit se osady zničit. V této genocidě měli takový úspěch, že jediné, co po jejich nepřátelích zbylo, byla nenávistná vzpomínka.

Suroví, nevzdělaní, násilničtí barbarští dobyvatelé se bez cíle potulovali vysokou stepí v kmenech a klanech, neustále se stěhovali, když jejich zakrslý dobytek a kozy spásly skrovnou trávu, která pokrývala planiny. Písmo neznali, a tak žongléři — jediní lidé, kteří se mohli volně pohybovat od jednoho kmene ke druhému — představovali historiky, bavitele a nositele novinek. V tomto nepřátelském podnebí nerostly žádné stromy, takže zde nástroje a výrobky ze dřeva neznali. Železné rudy a uhlí bylo zřejmě dost v severních horách, nejběžněji používanými materiály bylo tedy železo a měkká ocel. Tyto kovy, spolu se zvířecími kůžemi, rohy a kostmi, představovaly téměř jedinou dosažitelnou surovinu. Významnou výjimkou byly přilby a náprsní krunýře. Některé z nich byly sice vyrobeny ze železa, ty nejlepší však pocházely od kmene ve vzdálených kopcích, kde zpracovávali horninu podobnou azbestu. Rozmělňovali ji na vlákna a směšovali s klovatinou jakési širokolisté rostliny — takto vyráběli materiál podobný sklolaminátu. Tento materiál byl lehký jako hliník, pevný jako ocel a dokonce pružnější než nejlepší ocelové péro. Tato technika, nepochybně zděděná po prvních usedlících z doby před genocidou, bylo to jediné, co hmatatelně odlišovalo nomády od jakékoliv jiné rasy barbarů železného věku. Zvířecí trus používali jako topivo, zvířecí tuk ke svícení. Život se stával ohavný, surový a krátký.

Každý klan nebo kmen měl svou tradiční pastvinu, na níž se pohyboval, ale hranice byly neurčité a sporné, takže neustále hrozily války a roztržky. Kopulovité stany, camachy, tvořily spojené zvířecí kůže přehozené přes železné tyče. Daly se postavit a strhnout v několika minutách, a když se kmen stěhoval, vezl je spolu s domácími potřebami na rámech s koly zvaných escungy, podobných kárám, které táhli moropové.

Na rozdíl od dobytka a koz, potomků pozemských zvířat, moropové se zrodili na vysokých stepích Felicity. Tito býložravci s drápy na nohou byli po staletí ochočováni a šlechtěni, zatímco většina jejich divokých stád byla vyhubena. Tlustá kůže se srstí je chránila před chladem, a dokázali vydržet až dvacet dní bez vody. Jako zvířata nosící náklady a jako váleční ořové umožňovali existenci v této pusté zemi.

K tomu bylo už málo co dodat. Kmeny se potulovaly a bojovaly, každý mluvil svým jazykem nebo nářečím — neutrální dorozumívací jazyk se používal v komunikaci s těmi, kdo nepatřili ke kmeni. Uzavíraly dohody a zrádně je porušovaly. Jejich zaměstnáním a láskou byla válka, a tu dokázaly vést velice zdárně.

Jason strávil tyto informace, zatímco se pokoušel, méně úspěšně, o totéž s nerozžvýkatelnými kousky dušeného masa, které se přinutil spolknout. Jako nápoj sloužilo zkvašené mléko moropů, které chutnalo téměř tak odporně, jak zapáchalo. Jediný chod, o který přišel, bylo jídlo pro bojovníky, směs mléka a teplé krve, a byl tomu rád.

Jakmile Jason svou zvědavost ukojil, přišla řada na Oraiela — ten kladl nekonečný počet otázek. I při jídle musel Jason mumlat odpovědi, které si žonglér a jeho učeň ukládali do své paměti s obrovskou kapacitou. Nikdo je nerušil, a Jason nabyl dojmu, že je v bezpečí — aspoň prozatím. Bylo už pozdní odpoledne a Jason musel vymyslet způsob, jak uprchnout a vrátit se na loď. Počkal, až Oraielovi dojde dech, a pak se zeptal na několik podstatných věcí.

„Kolik mužů je v táboře?“

Žonglér ustavičně usrkával achadh, zkvašené mléko, a teď se začal pohupovat sem a tam. Něco zamumlal a rozpřáhl doširoka paže. „Jsou to synové supa,“ zanotoval. „Jejich počet zatemňuje planinu a pohled na ně rozsévá hrůzu…“

„Nechtěl jsem slyšet nic z historie kmenů, ale jedno aspoň přibližné číslo.“

„To vědí jenom bozi. Může jich být sto, může jich být milión.“

„Kolik je dvacet a dvacet?“ zkusil Jason.

„Takovými hloupostmi se nezatěžuji.“

„Hned mi napadlo, že asi neovládáš vyšší matematiku — jako počítat do sta a ostatní exotické výpočty.“

Jason přešel místnost a vyhlédl ven mezerou mezi šňůrami. Závan ledového vzduchu způsobil, že se rozslzel. Vysoké ledové mraky se hnaly bledě modrou oblohou a stíny se prodlužovaly.

„Pij,“ řekl Oraiel a pokynul koženou lahví s achadhem. „Jsi můj host a musíš, se napít.“

Ticho přerušovalo pouze skřípání písku, když stařena vyškrabovala hrnec. Učeň měl bradu položenou na hruď a zdálo se, že usnul.

„Napít se nikdy neodmítnu,“ prohlásil Jason, přešel místnost a uchopil láhev.

Když ji zvedl ke rtům, všiml si, že stařena rychle vzhlédla, než se opět sklonila nad svou práci. Za ním se něco nepatrně hnulo. Uskočil, kožená láhev, z níž pil, odlétla a klacek mu odřel ucho a praštil ho do ramene.

Překulil se po zemi, a aniž se ohlédl, kopnut dozadu a nohou zasáhl učně do žaludku. Mladík se složil a špičatá železná tyč mu vyklouzla z ochablých rukou.

Oraiel, najednou střízlivý, vytáhl zpod kožešin za sebou dlouhý obouruční meč a vrhl se na Jasona. Jasona sice před chvílí hrot tyče minul, ale držadlo mu ochromilo pravou paži, která mu teď visela ochable u boku. Levou ruku měl však v pořádku, vrhl se proti meči, dříve než mohl dopadnout, a sevřel rukou žonglérovi hrdlo, palec a ukazováček na tepně. Muž křečovitě kopal, pak se v bezvědomí zhroutil.

Jason nikdy nezapomínal na krytí z boku, nyní sledoval jedním okem stařenu, která vytáhla lesklý nůž s pilovitým ostřím — camach byl zbrojnicí skrytých zbraní — a vrhla se do útoku. Jason pustil žongléra a sekl ji po zápěstí, a nůž mu spadl k nohám.

Vše se odehrálo asi v deseti sekundách. Oraiel a jeho učeň leželi v bezvědomí jeden přes druhého v nedůstojné poloze, zatímco stařena vzlykala u ohně a držela si zápěstí.

„Pěkně děkuju za pohosti

„Jak jste zaseli, tak sklízíte,“ prohlásil a sebral kožešiny. „To je další věc, kterou se můžete naučit nazpamě. Nikdo vám nemá za zlé, že jste se pokusili získat informace a současně odměnu. Ale byli jste trochu moc chamtiví. Vím, že toho teď litujete a že chcete, abych se spokojil s těmito kožešinami prožranými od molů a zamaskoval se jimi, zrovna tak jako s tímhle usmoleným kožešinovým kloboukem, který pamatuje lepší časy, a snad s jednou nebo dvěma zbraněmi.“