Страница 5 из 44
„Co to je?“ zeptala se a lehce mu vykroutila tyč z rukou a zamáčkla ji pod pásku. Jednou zapáčila, ozvalo se ostré cvaknutí zlomeného kovu.
„Budeš nějakému muži bezvadným manželem,“ podotkl Jason a oprášil si prsty. „Vsadím se, že ty další dvě tak snadno nezvládneš.“ Nahnula se, aby to dokázala. „Tahle věcička je něco, co budeme moc potřebovat, až se pustíme do ruinování té planety. Kéž bych byl měl aspoň jednu takovou, když jsem přišel poprvé na Pyrrus, asi by byla zachránila hezky mnoho životů.“
Meta odhodila obal a pohlížela na vejcovitý tvar na kolech. „Co je to — bomba?“ zeptala se.
„Proboha ne. Tohle je něco mnohem důležitějšího.“ Naklonil bednu a její obsah se vykulil na podlahu.
Bylo to téměř nevýrazné, lesklé kovové vejce, dobře metr vysoké, s menší stranou nahoře. Šest koleček s gumovými pneumatikami, po třech na každé straně, je drželo v bezpečné vzdálenosti od podlahy a nahoře byl ovládací panel s průhledným krytem. Jason natáhl ruku a víko odklopil, pak zmáčkl knoflík s označením „zapnuto“ a světla na panelu se rozzářila.
„Co jsi zač?“ zeptal se.
„Tohle je knihovna,“ odpověděl dutý kovový hlas.
„Nač to je?“ odfrkla Meta a otočila se k odchodu.
„Povím ti to,“ řekl Jason a zvedl ruku, aby ji zadržel, připraven rychle odskočit, kdyby se pokusila o nějaký chvat. „Tohle zařízení je naše zpravodajská služba ve vojenském slova smyslu. Copak jsi zapomněla, co všechno jsme museli pročíst, abychom vůbec něco zjistili o historii vaší planety? Potřebovali jsme fakta, na nichž bychom stavěli, a neměli jsme vůbec žádná. No a teď nějaká máme.“ Pohladil hladký bok knihovny.
„Co asi může tahle hračička vědět, aby nám to pomohlo?“
„Tahle naše hračička, jak ji tak legračně nazýváš, stojí přes 982 tisíc kreditů plus přepravné.“
To bylo na ni příliš. „Cože? Za to bys mohl vybavit celou armádu. Zbraněmi, municí.“
„Myslel jsem si, že na tebe udělá dojem. A vštip si laskavě do své mimořádně roztomilé blonďaté hlavičky, že armády každý problém nevyřeší. Brzy narazíme na novou kulturu, na novou planetu, a chceme otevřít na správném místě důl. Ta tvoje armáda nám neřekne nic o mineralogii nebo antropologii či ekologii nebo exobiologii…“
„Tahle slova si vymýšlíš.“
„Jen si nepřej, abych si vymýšlel! Myslím, že si vůbec neuvědomuješ, kolik knihoven je nacpáno do kovové schránky tohohle stvoření. Knihovno,“ řekl a ukázal na ni teatrálně, „pověz nám něco o sobě.“
„Jsem model 427-1587, typ IX, vylepšený, s fotodigitální pamětí na bázi laseru a integrovaným obvodem…“
„Dost!“ nařídil Jason. „Knihovno, musíš dokázat něco lepšího. Můžeš popsat sama sebe v jednoduchém faxovacím jazyce?“
„Dobře, tak poslouchejte,“ vítězoslavně zahovořila knihovna. „Vsadím se, že jste ještě nikdy neviděli typ IX, vrchol knihovnického luxusu…“
„Natrefili jsme na tlačítko pro reklamní řeči, ale aspoň jim budeme rozumět.“
„…a skutečně nejnovější příklad toho, čemu mládenci, kteří tenhle mechanismus sestrojili, s oblibou říkají technika integrovaného obvodu. Nuže přátelé, nepotřebujeme galaktické tituly, abychom pochopili, že typ IX je něco nového ve vesmíru. Ta integrovaná atd. hatmatilka neznamená nic jiného, než že toto je myslící stroj, nad který není. Ale každý potřebuje něco, o čem by přemýšlel, zrovna tak jako něco, s čím by myslel, a právě tak jako vy ve své hlavě, má typ IX svou vlastní pamě. Pamě, která obsahuje celou knihovnu na univerzitě v Haribay, jež má tolik knih, že byste je za celý život ani nespočítali. Tyto knihy byly rozloženy na slova a ta slova zase na bity, které byly zaznamenány na malé čipy ze silikonu do mozku typu IX. Tato paměová část mozku není větší než lidská sevřená pěst — malá pěst — protože na každých deset čtverečních milimetrů připadá přes 545 miliónů bitů. Ani nemusíte vědět, co je bit, abyste pochopili, jak je to úžasné. V tomto mozku jsou veškeré dějiny, všechny vědy a filozofie. Také lingvistika. Chcete-li vědět, jak se řekne sýr v základních galaktických jazycích podle pořadí počtu lidí mluvících těmito jazyky, je to tohle…“
Když se vyřinul rychlý proud slabik, Jason se otočil k Metě a zjistil, že je pryč.
„Tahle věc dokáže víc než překládat slovo „sýr,“ prohodil a zmáčkl knoflík „vypnuto“. „Jen počkej a uvidíš.“
Pyrrané byli docela šastni, že mohli během letu na Felicity lelkovat, podřimovat a zívat jako tygři s plným žaludkem. Jenom Jason pochoval nutnost využít času účelně. Vyhledal všechny odkazy v knihovně, aby získal informace o Felicity a sluneční soustavě, do níž patří, a od studia ho odvádělo pouze Metino vášnivé, ale neochabující objetí. Meta soudila, že jsou daleko zajímavější způsoby, jak trávit ty dlouhé hodiny, a Jason, když už byl jednou odtržen od své práce, s ní nadšeně souhlasil.
Když je podle lodního času dělil jeden den od okamžiku, kdy měli podle programu přejít z kosmického skoku do soustavy Felicity, Jason svolal plenární schůzi do jídelny.
„Tak sem letíme,“ řekl a poklepával na velký diagram pověšený na stěně. Panovalo naprosté ticho a stoprocentní pozornost, nebo brífink ve vojenském stylu byl pro Pyrrany něco jako jídlo a pití.
„Ta planeta se jmenuje Felicity a je to pátá planeta bezejme
„Já vím, jak to udělat,“ prohlásil Clon a pomalu vstal. Byl to rozložitý, statný muž s hustým vyčnívajícím obočím. Váha jeho kostnatého čelního laloku byla určitě vyrovnána ještě mohutnější kostí vzadu v lebce, takže pro mozkovnu zbylo jen málo místa. Měl výborné reflexy, nepochybně zkratové jako nějaký současný dinosaurus, ale jakékoliv myšlenky, které musely tak zkostnatělou lebkou proniknout, se vynořovaly nesmírně obtížně. Byl tím posledním, od koho by Jason očekával odpověď.