Třetí planeta smrti

Platnost Temuchinovy taktiky se potvrdila, když těsně před setměním valící se armáda přepadla rozlehlou vesnici klanu Lasiček na úpatí hor.

Když se na vrcholu hřebene objevili jezdci, ve vesnici vyhlásili poplach, ale na únik bylo příliš pozdě. Křídla řady se stočila a setkala za táborem, ale několik jezdců na moropech přece jen proklouzlo. Je to nedbalost, řekl si Jason v duchu a překvapilo ho, že si Temuchin nepočínal líp.

Následovalo zabíjení. Nejdříve záplava šípů, které se zatlačily a zdecimovaly obránce, pak útok na kopí za plného trysku. Jason se držel zpátky, ne ze zbabělosti, ale prostě proto, že krveprolévání nenáviděl. Pyrrané se k útoku přidali. Díky stálému cviku stříleli již z krátkého luku velice dobře, i když ne s takovou kadencí jako nomádi, ale osvědčili překvapivou taktiku. Jestli měli nějaké výčitky svědomí, že zabíjejí kmen nomádů, nedali je najevo. Udeřili jako blesk, prorazili obranu a obránce udupali. Jejich rychlost a hmotnost učinily své. Byli beranidla, podřezávali a zabíjeli, a aniž zpomalili, jeli dál. Jason se k nim nemohl přidat. Zůstal se dvěma rozmrzelými vojáky, vyčleněnými ke střežení bomb se střelným prachem, a hrál na struny své loutny a skládal nový zpěv, v němž popisoval tuhle velkou událost. Byla už tma, když skončilo drancování, a Jason se pomalu vydal do zpustošeného tábořiště. Dohonil ho jezdec, který ho hledal.

„Temuchin tě chce vidět. Pojď se mnou!“ nařídil. Jason byl příliš unaven a vyčerpán, než aby stroze něco odsekl.

Razili si cestu dobytým tábořištěm a jejich moropové opatrně překračovali roztroušené mrtvoly. Jason upíral zrak přímo před sebe, ale nemohl si zacpat nos před odporným jatečním zápachem. Kupodivu, camachů nebylo moc poškozeno nebo spáleno a Temuchin svolal důstojnickou poradu do největšího z nich. Bezpochyby patřil bývalému vůdci klanu, který teď ležel mrtvý a nepovšimnutý u vzdálené strany stanu. Sešli se všichni důstojníci — ale Kerk zde nebyl — když Jason vstoupil.

„Začneme,“ oznámil Temuchin a dřepl si se zkříženýma nohama na kožešinovou přikrývku. Ostatní čekali, až se posadí, pak učinili totéž. „Tohle je můj plán. Co jsme udělali dnes, to byl jen začátek. Na východ odtud je velké tábořiště Lasiček, a zítra se vydáme na pochod, abychom je napadli. Chci, aby si vaši muži mysleli, že do jejich tábora půjdeme, a chci, aby ti, co nás pozorují z kopců, si mysleli totéž. Několika jsme totiž dovolili utéct, aby pozorovali naše pohyby.“

To mám za to, co jsem si myslel o jeho mizerné strategii, řekl si Jason. Měl jsem uvažovat líp. Temuchin má toto tažení promyšleno snad do posledního šípu.

„Dnes mají vaši muži za sebou náročnou jízdu a bojovali dobře. Dnes večer ti, co nemají hlídku, budou pít achadh, který tady najdeme, a jíst a vstanou hodně pozdě. Vezmeme si nepoškozené camachy a zbytek zničíme. Zítřek bude krátký, brzy se utáboříme. Postavíme camachy, rozděláme spoustu ohňů a budeme je udržovat, zatímco průzkumné hlídky zajedou až k úpatí, aby se pozorovatelé nedostali příliš blízko.“

„A to všechno je úskok,“ zašklebil se do dlaní Ahankk. „My nakonec na východ nezaútočíme?!“

„Máš pravdu.“ Náčelník všechny plně zaujal, důstojníci se nakláněli dopředu, aby jim neuniklo ani slovo. „Jakmile se setmí, vyrazíme na západ, a po celode

„Špatně se tam bojuje,“ zabručel jeden z důstojníků a ohmatával si staré zranění. „Není tam nic, zač by stálo bojovat.“

„Ne, tam ne, ty hlavo skopová,“ řekl Temuchin tak chladně a hněvivě, že se důstojník přikrčil, „to teda ne. Ale je to brána do jejich země. Ve Slatině může pár stovek vojáků zadržet celou armádu, ale jakmile se přes ni dostaneme, jsou ztraceni. Zničíme jejich kmeny jeden po druhém, a klan Lasiček zůstane jen vzpomínkou, o níž budou pět žongléři. Teď vydejte rozkazy a jděte spát. Zítra večer nás čeká dlouhá jízda a útok.“

Když jeden po druhém odešli, Temuchin uchopil Jasona za paži. „Ty bomby se střelným prachem,“ řekl. „Vybuchnou vždy, když mají?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Jason s větším přesvědčením, než ve skutečnosti cítil. „Máš mé slovo.“

Nebyly to bomby, co ho trápilo — už to zařídil, aby spolehlivě vybuchly — ale vyhlídka na další jízdu bez zastávky, dokonce delší, než byla ta první. Nomádi to zvládnou, o tom nepochyboval, a Pyrrané rovněž. Ale zvládne to on?

Noc nepříjemně mrazila, když vylezl z teplého camachu. Jeho dech se srážel na stříbrnou mlhu na pozadí hvězd. Na planinách vládlo ticho, přerušované občasným chrápáním moropa nebo opilými výkřiky vojáků.

Ano, jízdu zvládne. Asi se bude muset přivázat k sedlu a nacpat léky, ale zvládne ji. Nejvíc ho trápila otázka, v jaké bude formě, až jízda skončí. Na to nechtěl ani pomyslet.

13

„Ještě chvilku vydrž. Slatina už je v dohledu!“ vykřikl Kerk.

Jason přikývl, pak si uvědomil, že pohupuje hlavou v rytmu poklusu moropa a že se nedá poznat, když přikývne. Pokusil se odpovědět, ale rozkašlal se — v krku ho dráždil prach zvířený uhánějícími moropy. Raději se pustil hrušky sedla, aby zamával, ale hned se jí zase křečovitě chytil. Pokračovali v jízdě.

To nebyla cesta, ale hrůza. Začala brzy po setmění tím, že rota jezdů za rotou se vytratila k západu. Po několika prvních hodinách se u Jasona prolínala únava a bolest do mlhavého fantastična, které s tmou a nekonečnými řadami jezdců brzy připomínalo spíše sen než skutečnost. Přímo hrůzný sen. Cválali bez ustání až do úsvitu, kdy Temuchin povolil krátkou zastávku, aby nakrmili a napojili moropy. Tato zastávka možná pomohla zvířatům, ale Jasona téměř dorazila.

Z moropa nesesedl, ale spadl, a když se pokusil vstát, nohy ho zradily. Kerk ho zvedl a chodil s ním v kruhu, zatímco další Pyrran hlídal obě jejich zvířata. Konečně se Jasonovi vrátil do nohou cit a s ním silná bolest. Stehna měl nasáklá krví na místech, kde mu sedlo rozedřelo kůži. Už dřív si dal lehkou injekci proti bolesti a stimulant — pak začala jízda znovu. Jedno věděl a nijak ho to netěšilo, že totiž musí léky šetřit. Až jízda skončí, začne skutečná bitva, a pak bude potřebovat veškerý důvtip a sílu. Nejúči

Na druhou stranu mohl být na sebe pyšný. Během té šílené jízdy přišli o nejednoho jezdce a moropa, a on, člověk z jiné planety, který uviděl moropa poprvé teprve před několika měsíci, stále jede dál. Jen tak tak. Někteří moropové klopýtli a padli. Jiní jezdci zřejmě usnuli nebo omdleli, sklouzli ze sedel a pádící zvířata je ušlapala.

Pokud Slatina byla už před nimi, nastal čas zužitkovat léky, kterými se zásobil. Přimhouřil oči proti pozdně odpolednímu slunci a v šedé běli hor spatřil temný výřez. Slatina. Údolí, které chtěli dobýt a které je povede k jistému vítězství. Právě teď byly léky důležitější než tucet vítězství. Topornými prsty nařídil mediku a přitiskl k zadní části ruky.

Když léky odplavily opar únavy a otupily bolest, Jason si náhle uvědomil, že se Temuchin zbláznil.

„Dává rozkaz k útoku!“ křikl na Kerka, když ze všech stran zazněly signální trubky. „Po celé té jízdě…“

„Jistě,“ řekl Kerk. „To je jen správné.“

Správné. Vyhrávají se tak války a zabíjejí lidé. Nějaký rozzuřený morope zařičel bolestí, když ho nemilosrdně bodly ostruhy, vzepjal se a shodil svého jezdce pod nohy ostatních moropů. Nebyla to ojedinělá smrt. Nicméně se útok prosadil.

Armáda se přehnala přes planiny a do ústí údolí. Elitní lučištníci sesedli a vyškrábali se na stěny Slatiny, aby střelbou podpořili útok pádícího sevřeného útvaru. Velitelé zmizeli v údolí se svými vojáky v patách. Oblak prachu zastřel vjezd do údolí. Pyrrané se hnali vpřed do útoku s ostatními, zatímco Jason se obrátil a zamířil k Temuchinově standartě, jak mu doporučili. Osobní stráž ho uvedla.