Třetí planeta smrti

„Pojďme,“ zavelel. „Teď už by na nás měla přijít řada.“

Se svými nákladovými prostorami a kabinami se Rváč stále používal jako základna, ačkoliv některé z montovaných částí staveb už byly téměř hotové. Když šli chodbou k tlakové komoře, potkali Tecu, který přicházel z opačného směru.

„Posílá mě Kerk,“ řekl. „Už na vás čekají.“

Jason pouze přikývl a oba spolu s ním. Teprve když se Teca zhostil svého úkolu, všiml si jejich exotického úboru a tukem natřených obličejů. A divokých chmur na jejich tvářích. To všechno jako by se do té kovové a plastikové chodby nehodilo. Teca sklouzl pohledem z jednoho na druhého, pak ukázal na Metu.

„Víš, jak vypadáš?“ zeptal se a učinil tu velkou chybu, že se usmál.

Meta se k němu navztekaně otočila, ale Grif byl blíž, stál zrovna vedle Tecy. Vší silou ho udeřil pěstí do bránice.

Grifovi bylo teprve devět — ale byl to devítiletý Pyrran. Teca ten útok neočekával, ani na něj nebyl připraven. Vydechl něco jako „uf“, když mu vzduch unikl z hrudi, a náhle si sedl na podlahu.

Jason čekal, že se navzájem zmrzačí.

Tři Pyrrané v sobě — a všichni rozzuření. Ale Tecova ústa zůstávala otevřená, když se rozšířenýma očima díval z jednoho na druhého toho kožešinového tria, které ho obklopovalo.

Byla to Meta, kdo vypukl ve smích, a Grif ji za okamžik následoval. Jason se připojil čistě z úlevy. Pyrrané se zřídkakdy smějí, a když, tak vždycky něčemu dětsky nápadnému. Jako když například někdo někoho nakopne znenadání do zadku. Napětí však pominulo a oni řvali smíchy, až jim slzely oči, a smáli se ještě silněji, když se Teca, rudý v obličeji, vyškrábal na nohy a zlostně odkráčel.

„Co se tam stalo?“ zeptal se Kerk, když se vynořili na ledový noční vzduch.

„Nevěřil bys mi ani slovo, kdybych ti to řekl,“ odvětil Jason. „Tenhle je poslední?“

Ukázal na moropa v bezvědomí, kterého právě uvazovali do pevné sítě. Člun s ječícími vertikálními tryskami se vznášel nad nimi a z něho se snášelo lano se silným hákem na konci.

„Ano, první dva už jsou dole, spolu s kozami. Vy poletíte s další várkou.“

Dívali se mlčky nahoru, jak se hák zaklesává do závěsných ok sítě a jak se člun na povel vzdaluje. Člun se vznesl rychle, nohy jeho bezvědomého břemene se ochable kymácely, a zmizel ve tmě.

„A co výstroj?“ zeptal se Jason.

„Ta už je tam celá. Postavili jsme ti camach a všechno jsme dali do něj. Vytři v těch hadrech vypadáte skutečně přesvědčivě. Až teď si myslím, že s tou maškarádou možná uspějete.“

V Kerkových slovech nebyl žádný skrytý smysl. Tady venku v chladné noci, s větrem ostrým jako nůž, který se zabodával do tváří, mělo jejich přestrojení nesporný význam. Určitě bylo tak úči

„Měl bys jít dovnitř,“ řekl, „nebo se trochu natřít tukem. Vypadá to, že začínáš mít omrzliny.“

„Taky se tak cítím. Jestli mě tu už nepotřebujete, půjdu roztát.“

„Díky za pomoc. Teď už se budeme o sebe starat sami.“

„Tak hodně štěstí,“ řekl Kerk a potřásl všem rukou, tedy i chlapci. „Budeme udržovat nepřetržité rádiové spojení, abyste se nám mohli kdykoli ozvat.“

Mlčeli, když čekali, až se člun vrátí. Rychle se nalodili a cesta na planinu netrvala příliš dlouho, což bylo jen dobře, protože uvnitř kabiny bylo po tom nočním vzduchu dusno jako v tropech.

Když je člun vysadil a zmizel, Jason ukázal na oblý tvar camachu. „Jděte dovnitř a udělejte si pohodlí,“ řekl. „Já se půjdu podívat, jestli jsou moropové přivázáni, aby nemohli utéci, až přijdou k sobě. V camachu je miniaturní atomový reaktor včetně k němu připojitelného světla a topidla. Aspoň si poslední večer ještě užijeme dobrodiní civilizace.“

Když se vrátil z kontroly zvířat, camach už byl vytopen a šněrováním okolo dveřní chlopně pronikalo vlídné světlo. Jason za sebou chlopeň zašněroval a svlékl svrchní těžké kožešiny, tak jako to už předtím učinili ostatní. Vyhrabal z jedné kožené krabice železný hrnec a naplnil ho vodou z koženého vaku. Tento a ostatní vaky byly potaženy plastickou hmotou, která je nejen činila nepropustnými, ale měla i podstatný vliv na kvalitu vody. Postavil hrnec na vařič, aby vodu ohřál. Meta a hoch tiše seděli a sledovali každý jeho pohyb.

„Tohle je char,“ řekl a odlomil drobivou černou kostku z větší cihly. „Je vyroben z jednoho druhu křovin, listy se navlhčí a stlačí do bloků. Chu je snesitelná, a měli bychom si na něj zvyknout.“ Nasypal úlomky do vody, která se okamžitě zbarvila do odpuzujícího purpurového odstínu.

„Nelíbí se mi to ani na pohled,“ řekl Grif a hleděl podezíravě na hrnec. „Myslím, že se toho nedotknu.“

„Ale přesto bys to měl zkusit. Budeme muset žít přesně jako místní nomádi, jestliže se chceme vyhnout odhalení. Což mě vede k další velice důležité maličkostí.“

Během řeči si vyhrnul rukávy a začal si odepínat pouzdro s pistolí — zatímco ti dva přihlíželi s očima rozšířenýma úděsem.

„Co se děje? Co to děláš?“ zeptala se Meta, když vyndal pistoli a uložil ji do kovového kufru. Žádný Pyrran svou pistoli nikdy neodkládá. Bez ní je život nepředstavitelný.

„Schovávám pistoli,“ vysvětloval trpělivě. „Kdybych ji použil, nebo kdyby ji nějaký příslušník kmene jenom zahlédl, prozradil bych se. Chci vás požádat, abyste sem uložili také svoje…“

Ještě než dokončil větu, ozval se ostrý páravý zvuk, když se pistole obou jeho přátel prodraly koženým převlekem a s plesknutím se ocitly v rukách svých majitelů. Jason se klidně díval do nehybně namířených ústí.

„Tak přesně tohle jsem čekal. Jakmile se rozčílíte, bác ho! hned vytahujete pistole. Já vám samozřejmě věřím, ale máte vadné reflexy. Budeme muset dát pistole pod zámek tak, abychom se k nim mohli v případě nutnosti dostat, ale kde je nikdo nenajde, aby nás nemohly prozradit. Prostě budeme muset stačit na domorodce jejich vlastními zbraněmi. Podívejte.“

Pistole vklouzly zpět do pouzder, když pozornost Pyrranů zaujaly věci, které Jason rozkládal z hlučně chrastící kůže naplněné zlověstnou kolekcí nožů, mečů, palic a kyjů.

„Hezké, že?“ prohodil Jason a oba přihlížející přikývli na souhlas. Děti a cukroví: Pyrrané a zbraně. „Tady s tím budeme zrovna tak dobře vyzbrojeni jako kdokoliv jiný — ve skutečnosti ještě lépe, protože každý Pyrran je lepší než tři barbaři. Aspoň doufám. Ale i s tímhle budeme ve výhodě. S výjimkou jedné nebo dvou jsou to všechno kopie místních výrobků, ale zhotovené z mnohem lepší oceli, tvrdší, a s ostřím, které déle vydrží. A teď mi dejte pistole.“

Tentokrát se objevila pistole v ruce pouze Grifovi, ale ten byl natolik inteligentní, že se ani příliš nemračil, když ji nechal vklouznout do pouzdra. Trvalo plných patnáct minut, než se Meta dala přesvědčit, že se musí s pistolí rozloučit, a více než hodinu jim pak oběma zabralo, než odzbrojili Grifa. Konečně se to podařilo a Jason nalil svým nešastným druhům hrnečky charu — oba dva svírali meče, aby se utěšili.

„Já vím, že je to strašné pití,“ podotkl, když viděl, že se jim na tvářích objevil úděs, když se napili. „Nemusíte char zrovna milovat, ale aspoň se ho naučte pít tak, abyste nevypadali, jako by vás chtěl někdo otrávit.“

Až na občasné vyděšené pohledy na odzbrojené pravice Pyrrané zapomněli na to, že nemají pistole, když upravovali camach na noc. Jason rozbalil kožešinové spací pytle a vypnul topení, zatímco Meta s Grifem vybalovali další zbraně.

„Je čas zalehnout,“ oznámil. „Musíme vstát za svítání, abychom se přesunuli na správné místo. Malá skupina nomádů táhne ve směru, o němž se domníváme, že vede k Temuchinovu hlavnímu táboru, a s ní se chceme setkat. Připojit se k nim, vyzkoušet naše barbarské dovednosti a dát se jimi dovést do tábora, aniž by si nás někdo všiml.“

Jason byl vzhůru před svítáním a zavřel všechny věci z jiné planety do uzamykatelné skříňky, dříve než probudil ostatní. Venku nechal tři balíčky s jídlem, samoči