Страница 1 из 42
Harry Harrison
Druhá planeta smrti
Temnotou problesklo nějaké světlo — třepetavé světlo, které se k nim přibližovalo. Jason nemohl ze sebe vypravit ani hlásku, slyšel, jak Mikah volá o pomoc. Světlo se přiblížilo — byla to vlastně jakási pochodeň, kterou někdo držel nad hlavou. Když se pochodeň dostatečně přiblížila, Mikah se vztyčil na nohy.
Z reality se stal zlý sen. Pochodeň nedržel člověk, ale nějaká hrozná bytost s ostře řezaným obličejem, která praštila Mikaha kyjem tak silně, že ten beze slova klesl k zemi, a pak se otočila k Jasonovi.
Jason neměl na boj dost síly, i když se všemožně snažil, aby se postavil na nohy. Prsty zarýval do zmrzlého písku, ale zvednout se mu nepodařilo — a při posledním pokusu klesl vyčerpaně tváří k zemi…
© HARRY HARRISON 1964
Přeložila © Jana Novotná, 1991
Ilustroval © Karel Soukup, 1991
ISBN 80-85384-05-1
1
Všecka příroda jest umění jen, než tobě tajné;
Každá náhoda jest zpráva, však nespatřitelná,
Každá zlezvučnost, snešení jest nespytatelné,
Každé částečné zlé, jest Dobro všeobecné,
Na vzdory pak hrdobé, bludné též na vzdory mysli,
Jasná pravda je: což jesti, to všecko je dobré.
Alexander Pope, Esej o člověku
(přel. Bohuslav Tablic, 1831)
Johnu W. Campbellovi,
bez jehož pomoci by tato kniha -
ani velká část moderní science fiction -
nebyla nikdy napsána
„Okamžik,” pronesl Jason do mikrofonu, pak se na chvíli otočil, aby zastřelil útočícího ďáblorožce. „Ne, nedělám nic důležitého. Přijdu a třeba tam budu co platný.”
Vypnul mikrofon, a obličej radisty z obrazovky zmizel. Ďáblorožec sebou trhl v posledním nebezpečném záchvěvu života, když kolem něho Jason procházel, a rohem rachotivě zasáhl Jasonovu vysokou botu z pružného kovu. Jason odkopl zvíře z valu dolů do džungle.
Ve strážní věži na ochra
„Jdu do radiokomunikační věže na kosmodromu,” oznámil Jason. „Na oběžné dráze je nějaká loď, která se pokouší navázat spojení v neznámé řeči. Třeba tam budu co k čemu.”
„Dělej, a už jsi zpátky,” odpověděla, a když se rychlým pohledem přesvědčila, že všechny kontrolky svítí zeleně, otočila se na židli a natáhla se k němu. Přidržela ho svýma rukama se štíhlými svaly, které se silou vyrovnaly mužským, ale rty měla vlahé, ženské. Oplatil jí polibek, i když se od něho odtrhla tak rychle, jak se přivinula, a opět se věnovala poplašnému a obra
„To je na Pyrru ten problém,” povzdechl si Jason. „Nadměrná výko
Ve věži na kosmodromu byl pouze radista, mladík, který se na žádný jiný svět nikdy nedostal a nehovořil tedy jinak než pyrransky, zatímco Jason, který měl za sebou kariéru profesionálního hráče, ovládal dobře nebo alespoň částečně většinu galaktických jazyků.
„Ted letí mimo dosah,” oznámil radista. „Za chvíli se vrátí. Hlásí se nějakým cizím jazykem.” Pootočil knoflíkem hlasitosti, a přes praskání z atmosférických poruch bylo slyšet hlas stále silněji.
„… jeg kan ikke forstĺ…Pyrrus, kan dig hřr mig…?”
„To není problém,” prohlásil Jason a sáhl po mikrofonu. „Mluví novoďansky — tak se mluví na většině planet v oblasti Polaris.” Palcem přepnul spínač.
„Pyrrus til rumfartskib, přepínám,” řekl a zapnul příjem. Odpověď zazněla ve stejném jazyce.
„Žádám o povolení přistát. Jaké jsou vaše souřadnice?”
„Nepovoluji, a vřele vám doporučuji, abyste si našel zdravější planetu.”
„To není možné, jelikož mám vzkaz pro Jasona dinAlta, který se podle mých informací nachází právě zde.”
Jason se zahleděl na praskající reproduktor s probuzeným zájmem. „Vaše informace jsou správné — Jason dinAlt je u mikrofonu. Co je to za vzkaz?”
„Nemohu jej předat veřejným komunikačním prostředkem. Přistanu podle vašeho radiosignálu. Dáte mi pokyny?”
„Copak si neuvědomujete, že pravděpodobně pácháte sebevraždu? Tohle je pro život nejnebezpečnější planeta v galaxii a všechny životní formy, od baktérií až po pařátové jestřáby — kteří jsou tak velcí jako loď, v níž létáte — jsou pro člověka pohromou. Teď tady máme zrovna příměří, ale pro člověka z jiného světa, jako jste vy, znamená jistou smrt. Slyšíte mě?”
Odpověď nezazněla. Jason pokrčil rameny a pohlédl na naváděcí radar.
„No, jde o váš život. Ale než vydechnete naposled, neříkejte, že jsem vás nevaroval. Navedu vás — ale jen v případě, že budete souhlasit s tím, že loď neopustíte. Přijdu za vámi — tak budete mít padesátiprocentní naději, že se při dekontaminačním cyklu ve vašem vstupním uzávěru místní mikroskopický život zničí.”
„To zní přijatelně,” ozvalo se na souhlas, „protože po smrti netoužím — jen chci doručit vzkaz.”
Jason navedl loď na přistání a pak se díval, jak se vynořuje z nízkých mraků a váhavě nadnáší, aby nakonec se skřípavým třeskotem, zádí napřed, prudce přistála. Většinu nárazu zachytily tlumiče, ale nosný rám se prohnul, takže loď zůstala stát nakloněna v nápadném úhlu.
„To bylo teda přistání,” zabručel opovržlivě radista a odvrátil se. Opět se věnoval svým kontrolkám — cizinec ho nezajímal. Pyrranům je normální zvědavost cizí.
Jason představoval naprostý opak — zvědavost ho přivedla na Pyrrus, vtáhla do planetárního boje a téměř zabila. A nyní ho přitahovala k lodi. Chvíli váhal, když si uvědomil, že radista jeho rozmluvě s cizím pilotem nerozuměl a nemohl tedy vědět, že chce vstoupit na loď.
„Dokážu se o sebe postarat sám,” řekl si se smíchem, a když pozvedl ruku, z mechanického pouzdra, upevněného řemínky ke spodní části zápěstí, vylétla pistole a prudce mu narazila do dlaně. Ukazováček měl již ohnutý, a když do něho narazila nekrytá spouš, práskl výstřel a rozmetal vzdálený šípkový plevel, na který pistole mířila.
Byl dobrý a věděl to. Nikdy se sice nevyrovná rodilému Pyrranovi, narozenému a vychovanému na této smrtelně nebezpečné planetě s dvojnásobnou gravitací, ale je rychlejší a nebezpečnější, než by nějaký mimozemec snad mohl kdy být. Zvládne každou problémovou situaci, do které by se mohl dostat — a něco takového nyní očekával. V minulosti měl mnohokrát zcela odlišný názor než policejní a jiné vládní orgány na různých planetách, i když se nemohl rozpomenout na žádný z nich, který by si dal tu práci a poslal mezihvězdným prostorem policisty, aby ho zatkli.
Proč sem ta loď přiletěla?
Na zádi měla imatrikulační kód — a nějaký povědomý heraldický symbol. Kde jenom ten znak viděl?
Z úvah ho vytrhly otevírající se vnější dvířka přetlakového uzávěru — vstoupil jimi do lodě. Jakmile za ním dvířka zapadla, zavřel oči a superzvukový a ultrafialový dekontaminační cyklus se činil, seč mohl, aby zlikvidoval různé drobnější životní formy, které přinesl s sebou v šatech. Po chvíli cyklus skončil, a když se vnitřní dvířka začala otvírat, přitiskl se k ním, připraven jimi proskočit, jakmile se otevřou dostatečně široko. Kdyby mělo dojít k nějakému překvapení, chtěl, aby bylo na jeho straně.