Страница 5 из 41
Ze zátočiny vyletěli dva jezdci.
„Hej, urozený done!“ vykřikl jeden z nich, jakmile ho spatřili a zarazili koně. „Předlož cestovní příkaz!“
„Vy lůzo!“ pronesl Rumata bezvýrazným hlasem. „Nač by vám byl cestovní příkaz? Stejně neumíte číst!“
Pobídl hřebce koleny a rozjel se proti vojákům. Mají strach, pomyslel si. Váhají… No, aspoň pár facek! Ne… Nic z toho nebude. Tak rád by si vybil nenávist nahromaděnou za posledních čtyřiadvacet hodin, ale asi se mu to nepodaří. Zůstaneme tedy humá
Dojel až k nim. Příslušníci úderného oddílu nejistě pozvedli sekyry a začali couvat.
„Nó?“ protáhl Rumata vyzývavě.
„Ale co to vidím?“ řekl první voják rozpačitě. „Vždyť je to urozený don Rumata!“
Druhý jezdec okamžitě otočil koně a rychle odjel. První pořád couval, sekyru spuštěnou.
„Prosíme o prominutí, urozený done,“ drmolil. „Nepoznali jsme vás. Stala se chybička. Ve věcech celostátního významu se vždycky nějaká chybička může přihodit. Chlapci si drobátko zunkli, třesou se samou horlivostí…“ Začal otáčet koně. „Jistě chápete, doba je zlá… Chytáme prchající písmáky. Mrzelo by nás, kdybyste si na nás stěžoval, urozený done…“ Rumata se k němu otočil zády.
„Šťastnou cestu, urozený done!“ vykřikl za ním voják s úlevou.
Když voják odjel, zavolal Rumata potichu: „Kiune!“
Nikdo se neozval. „Hej, Kiune!“
A zase nic. Rumata se zaposlouchal a mezi pištěním komárů zaslechl praskot křovin. Kiun se chvatně prodíral na západ, kde dvacet mil odtud vedly irukánské hranice. A tím to skončilo, řekl si Rumata v duchu. Konec rozhovoru. Pořád totéž. Zjištění totožnosti, několik opatrných jinotajů z obou stran… Celé týdny ztrácet čas banálním žvaněním s všelijakou sebrankou, a když pak přijde do cesty opravdový člověk, není na popovídání čas. Je třeba ho ukrýt, zachránit, dopravit do bezpečí, a on odchází, aniž mohl pochopit, setkal-li se s přítelem nebo s bláznivým podivínem. A ani ty se o něm nic nedozvíš. Oč usiluje, co umí, pro co žije…
Vzpomněl si na večerní Arkanar. Na hlavních ulicích důkladné domy z kamene, přívětivá lucerna nad vchodem do krčmy, dobromyslní sytí kupci popíjejí pivo u čistých stolů a debatují o tom, že ten svět přece jenom není tak docela špatný, když ceny obilí klesají, ceny brnění stoupají, každé spiknutí je včas odhaleno, čarodějové a podezřelí písmáci jsou napichováni na kůl, král je, jak má být, veliký a jasný, a don Reba nekonečně moudrý a neustále bdělý. „Co si toho navymejšlejí! Že je svět kulatej! Pro mě za mě, ať je třeba hranatej, ale ať lidem neblbnou hlavy!“ „Vzdělanost, mládenci, vzdělanost přináší tohle všecko! Štěstí přej není v penězích, chudák přej je taky člověk, tak to začíná, pak je to čím dál horší, přijdou urážlivý veršíky — a najednou je z toho vzpoura…“ „Všichni patří na kůl, mládenci! Víte, co bych udělal já? Já bych se ptal přímo: umíš číst a psát? Na kůl s tebou! Píšeš veršíčky? Na kůl! Umíš násobit? Na kůl, příliš mnoho umíš!“ „Bino, kuličko, eště tři piva a jednou zadělávanýho králíka!“ A venku se po dláždění rachotivě rozléhají kroky okovaných bot podsaditých chlapíků s ruměnými obličeji, v šedých košilích, s těžkými sekyrami přes pravé rameno. „Kamarádi! To jsou oni, naši ochránci! Ti nedají dopustit. Za nic na světě. A tamhle je můj, vidíte ho? Na pravým křídle! Eště včera jsem mu vlepil pohlavek! Ba ne, chlapci, tohle už není žádná doba chaosu! Trůn je upevněn, vládne blahobyt, trvalý klid a spravedlnost. Ať žijou šedý roty! Ať žije don Reba! Sláva našemu králi! Teda řeknu vám, kamarádi, ten život je přece jenom nádhernej…“
A zatím po temné rovině Království arkanarského, ozařované plameny požárů a jiskrami pochodní, po cestách a pěšinách, utíkají stovky lidí pokousaných komáry, s nohama do krve rozedřenýma, pokrytí potem a prachem, utýraní, vyděšení, zničení zoufalstvím, ale pevní jako ocel ve svém jediném přesvědčení, utíkají, jdou, plouti se, velkými oblouky se vyhýbají stanovištím hlídek, tyto stovky nešťastníků postavených mimo zákon za to, že dovedou a chtějí vyléčit a poučit svůj hluboce zaostalý a chorobami zdecimovaný lid; za to, že podobně jako bohové vytvářejí z hlíny a kamene druhou přírodu, aby tak zkrášlili život svého lidu, který nezná krásy; za to, že pronikají do tajů přírody s nadějí, že tyto taje postaví do služeb svému nevzdělanému, prastarými nesmysly zastrašenému lidu… Bezbra
Rumata stáhl rukavici a prudce jí šlehl hřebce mezi uši.
„Hni sebou, mrcho!“ řekl rusky.
Byla už půlnoc, když vjel do lesa.
Teď už nikdo nedokáže s určitostí říci, kde se vzal ten podivný název — polesí Škytanda. Existovala oficiální legenda o tom, že před třemi sty lety železné roty císařského maršála Toče, později prvního arkanarského krále, se při pronásledování ustupujících tlup barbarů s měděné rudou kůží prosekaly sajvou až sem. A tady vojáci ve chvílích odpočinku vařili z kůry bílých stromů pivo, které vyvolávalo nezadržitelné skytání. Podle této legendy při jedné ra
Ať tak či onak, nebyl to obyčejný les. Rostly v něm obrovské stromy s tvrdými bílými kmeny, jaké se nezachovaly nikde jinde na území říše — ani ve Vévodství irukánském, tím méně v obchodní republice Soan, která už dávno spotřebovala všechny své lesy na stavbu lodí. Tvrdilo se, že za Severním červeným hřebenem v zemi barbarů je takových lesů mnoho, ale o zemi barbarů už se toho navykládalo tolik…
Přes les vedla cesta prosekána asi před dvěma sty lety. Vedla ke stříbrným dolům a podle le
Polesí Škytanda bylo plné záhadných tajemství. Přes den jezdily po cestě na jih řady povozů s očištěnou rudou, ale v noci byla cesta prázdná, protože se našlo málo odvážlivců, kteří by si troufali jít po ní za svitu hvězd. Říkalo se, že z nejvyššího stromu křičí v noci pták Siu, kterého nikdo neviděl a vidět nemůže, protože to není obyčejný pták. Říkalo se, že z větví seskakují koňům na šíje chlupatí pavouci, v mžiku jim prokusují tepny a chlemtají krev. Říkalo se, že se lesem potuluje obrovské starověké zvíře Pech, pokryté šupinami, rodící mladé jednou za dvanáct let a vláčející za sebou dvanáct ohonů, na nichž neustále vyráží jedovatý pot. A pár lidí dokonce vidělo, jak za bílého dne přeběhl přes cestu se svým naříkavým brumláním holý kňour Y, zatracený už svatým Mikou — ono sveřepé zvíře nezrani-telné železem, ale snadno propíchnutelné kostí.
Bylo možné tu potkat i uprchlého otroka s cejchem mezi lopatkami — stejně mlčenlivého a nelítostného jako chlupatý krvežíznivý pavouk. I čaroděje sehnutého až k zemi, jak hledá tajemné houby pro své čarodějné lektvary, které člověku umožňují stát se neviditelným, měnit se v některé živočichy nebo získat druhý stín. Při cestě se procházívali i noční mládenci Pavézy Rumpála, i utečenci ze stříbrných dolů s černými dlaněmi a bílými, průsvitnými obličeji. Černokněžní-ci se tu shromažďovali ke svým nočním černým mším a bujní myslivci barona Pampy pekli na ojedinělých mýtinách kradené býky napíchnuté vcelku na rožeň.