Страница 39 из 41
„Ne,“ prohlásil Rumata. „Blesky vám nedám. To by byla chyba. Snažte se mi, věřit, vidím dál než vy…“ (Arata ho poslouchal s hlavou skloněnou na prsa.) „Uvedu vám jen jeden důvod.“ Rumata stiskl prsty. „Je sice nicotný ve srovnání s tím hlavním, ale budete mu rozumět. Máte nesmírnou životní sílu, slavný Arato, ale také jste smrtelný. A kdybyste zahynul, kdyby blesky přešly do jiných rukou, ne už tak čistých, jako jsou vaše, hrozím se byť jen pomyslet, jak by to mohlo skončit…“
Dlouho mlčeli. Pak Rumata vytáhl z dřevěné truhly džbán estor-ského a jídlo a postavil oboje před hosta. Arata ani nezvedl oči, lámal si chléb a zapíjel ho vínem. Rumata měl podivný pocit chorobné rozdvojenosti. Věděl, že jedná správně, ale přesto ho vědomí, že má pravdu, před Aratou nějak ponižovalo. Arata ho v čemsi zřetelně převyšoval. A nejen jeho, ale všechny, kdo bez pozvání přišli na tuto planetu a plni bezmocné lítosti přihlíželi děsivému kypění jejího života z řídkých výšin lhostejných hypotéz a morálky, jaká je ve zdejších krajích nezvyklá. A poprvé si Rumata pomyslel: Nelze nic získat, aby člověk přitom něco neztratil — jsme nekonečně silnější než Arata v našem království dobra, a nekonečně slabší než Arata v jeho království zla.
„Neměl jste sestupovat z nebe,“ řekl najednou Arata. „Vraťte se k sobě. Jenom nám škodíte.“
„To není pravda,“ odpověděl Rumata měkce. „Přinejmenším nikomu neškodíme.“
„Ne, škodíte. Probouzíte neuskutečnitelné naděje…“
„V kom?“
„Ve mně. Oslabil jste mou vůli, doně Rumato. Dřív jsem spoléhal jedině na sebe, a teď jste způsobil, že za sebou cítím vaši sílu. Dřív jsem se v každém boji choval tak, jako by to byl můj poslední boj. A teď jsem postřehl, že se šetřím pro příští boje, které budou rozhodující, protože se jich zúčastníte vy… Odejděte odtud, doně Rumato, vraťte se k sobě na nebesa a už nikdy sem nechoďte. Nebo nám dejte své blesky, nebo aspoň vašeho železného orla, nebo stačí, když tasíte své meče a postavíte se nám do čela.“
Arata se odmlčel a znovu sáhl po chlebu. Rumata se díval na jeho prsty zbavené nehtů. Nehty mu speciálním přístrojem vytrhal přede dvěma lety osobně don Reba. Ty ještě nevíš všechno, říkal si Rumata v duchu. Ty se ještě utěšuješ myšlenkou, že k porážce jsi odsouzen jen ty. Nevíš ještě, jak beznadějná je celá tvá věc. Nevíš ještě, že nepřítel není ani tolik mimo tvé vojáky jako spíš v jejich nitru. Možná že svrhneš Svatý řád a vlna selské vzpoury tě zanese na arkanar-ský trůn, srovnáš se zemí šlechtické zámky, utopíš barony v Průlivu a vzbouřený lid ti vzdá všechny pocty jako velikému osvoboditeli, a budeš dobrý a moudrý —jediný moudrý a dobrý člověk v království.
A z dobroty začneš rozdávat svým stoupencům půdu. Ale k čemu bude tvým stoupencům půda bez nevolníků? A kolo se začne točit zpátky. A bude tvoje veliké štěstí, zemřeš-li včas přirozenou smrtí, abys neviděl, jak se zrodí noví baroni a hrabata z tvých někdejších věrných bojovníků. To už se stalo, můj slavný Arato, na Zemi i na tvé planetě.
„Mlčíte?“ řekl Arata. Odsunul talíř a rukávem řízy smetl drobty ze stolu. „Kdysi jsem měl přítele,“ začal vyprávět. „Jistě jste o něm slyšel — Pavéza Rumpál se jmenoval. Začínali jsme společně. Pak se z něj stal bandita, noční král. Já jsem mu zradu neodpustil a on to věděl. Hodně mi pomáhal, ze strachu i z touhy po zisku, ale nikdy neměl chuť se vrátit. Měl své vlastní cíle. Přede dvěma roky mě jeho lidé vydali donu Rebovi…“ Zadíval se na své prsty a sevřel je v pěst. „A dneska ráno jsem ho dopadl v arkanarském přístavu… V naší práci nemohou být poloviční přátelé. Poloviční přítel, to je vždycky poloviční nepřítel.“ Vstal a stáhl si kápi přes oči. „Zlato je na obvyklém místě, doně Rumato?“
„Ano,“ řekl Rumata pomalu. „Na obvyklém místě.“ „Tak já půjdu. Děkuji vám, doně Rumato.“ Neslyšně přešel pracovnu a zmizel za dveřmi. Dole v předsíni slabě cvakla závora. Další starost, pomyslel si Rumata. Jak on se vlastně dostal do domu?
KAPITOLA DESÁTÁ
V Opilém brlohu bylo poměrně čisto, podlaha pečlivě zametena, stůl doběla vydrhnut, v koutech ležely hromádky lesních travin a chvojí, aby to tu vonělo. Otec Kabani seděl důstojně v koutě na lavici, střízlivý a tichý, umyté ruce složené na kolenou. V očekávání, až Budach usne, se mluvilo o malichernostech. Budach, sedící u stolu vedle Rumaty, poslouchal se shovívavým úsměvem lehkomyslné tlachání urozených donu a čas od času se prudkým trhnutím probíral z dřímoty. Jeho propadlé tváře žhnuly od koňské dávky tetralumina-lu, kterou mu nepozorovaně přimíchali do nápoje. Doktor byl neobyčejně vzrušen a usínal ztěžka. Netrpělivý don Hug ohýbal a narovnával pod stolem velbloudí podkovu, ale na tváři si stále uchovával výraz veselé nenucenosti. Rumata drobil chléb a s unaveným zájmem sledoval, jak se don Kondor pomalu nalévá žlučí — strážce velkých pečetí byl nervózní, protože už měl být na mimořádném nočním zasedání komory dvanácti velkoobchodníků, věnovaném převratu v Arkanaru, a don Kondor měl zasedání předsedat.
„Moji urození přátelé!“ řekl konečně doktor Budach zvučně, vstal a svalil se na Rumatu.
Rumata ho šetrně objal kolem ramen.
„Hotov?“ zeptal se don Kondor.
„Do rána se neprobudí,“ řekl Rumata, vzal Budacha do náručí a odnesl ho na lože otce Kabaniho.
Otec Kabani řekl závistivě:
„Tak prosím, doktorovi se smí nalejvat, ale pro otce Kabaniho je to škodlivý. To se mi nelíbí.“
„Mám čtvrt hodiny,“ řekl don Kondor rusky.
„Stačí mi třeba pět minut,“ odpověděl Rumata a měl co dělat, aby ovládl podráždění. „Už jsem vám toho dřív napovídal tolik, že mi teď stačí i minuta. V naprostém souladu se základní teorií feudalismu^ zuřivě pohlédl donu Kondorovi přímo do očí, „toto prachobyčejné vzbouření městských obyvatel proti baronům,“ přejel pohledem na dona Huga, „přerostlo v provokační intriku Svatého řádu a vedlo k tomu, že se Arkanar stal baštou feudálně fašistické agrese. My si tady lámeme hlavy, marně se snažíme vtěsnat složitou, protikladnou, záhadnou postavu orla našeho dona Reby do jedné řady s lidmi, jako byli Richelieu, Necker, Tokugawa Iejasu nebo Monk — a přitom on je to bezvýznamný darebák a pitomeček. Zradil a prodal všechno, co mohl, zamotal se do vlastních intrik, polekal se na smrt a rozběhl se hledat ochranu ke Svatému řádu. Za půl roku ho od-krouhnou, ale Řád zůstane. Následky této skutečnosti pro Arkanar a později i pro celou říši si prostě neodvažuji představit. Tak jako tak, celá dvacetiletá práce na území říše je teď pro kočku. Pod Svatým řádem se neuplatníme. Budach je asi poslední, koho zachraňuji. Víc už nebude koho zachraňovat. Skončil jsem.“
Don Hug konečně zlomil podkovu a odhodil obě poloviny do kouta.
„Ano, zaspali jsme,“ poznamenal. „Ale třeba to není tak hrozné, Antone…“
Rumata se na něj jenom podíval.
„Měl jsi dona Rebu odstranit,“ prohlásil najednou don Kondor.
„Jak tomu mám rozumět — odstranit?“
Na tvářích dona Kondora naskočily rudé skvrny.
„Fyzicky!“ odsekl ostře.
Rumata si sedl.
„Čili zabít?“
„Ano, ano, ano!!! Zabít, unést, sesadit, uvěznit. Měl jsi něco udělat a neradit se s dvěma pitomci, kteří se starou belu vyznali v tom, co se děje.“
„Já jsem se v tom taky starou belu vyznal.“
„Tys to aspoň cítil.“
Chvíli bylo ticho.
„Takže něco na způsob Barkanských jatek?“ otázal se don Kondor polohlasně a díval se stranou.
„Ano, něco podobného. Jenže organizovaněji.“
Don Kondor si skousl ret.
„Teď už je pozdě ho odstranit?“ zeptal se.
„Nemá to smysl,“ odpověděl Rumata. „Za prvé ho oddělají stejně, bez nás, a za druhé to vůbec není třeba. Když nic jiného, mám ho v rukou.“
„Ajak?“
„Bojí se mě. Tuší, že za mnou stojí síla. Dokonce už mi navrhoval spolupráci.“
„Neříkej,“ zabručel don Kondor. „V tom případě to opravdu nemá smysl.“