Страница 37 из 41
Město ponenáhlu ožívalo. Na ulici se objevili lidé, hlasy stále sílily, ozvalo se klepání kladiv a praskot dřeva — ze střech a ze zdí se odstraňovaly pohanské symboly. Tlustý plešatý kramář přejel okolo domku s vozíkem, na němž měl soudek piva — jel prodávat na náměstí po dvou groších za půllitr. Obyvatelé se přizpůsobovali. Ve dveřích protějšího domu klábosil malý špeh a osobní strážce s hubenou paní domácí a dloubal se přitom v nose. Pak pod oknem začaly přejíždět vozy s nákladem dosahujícím až k oknům prvního poschodí. Rumata nejdřív nepochopil, co to je za vozy, ale pak spatřil modré a černé ruce a nohy čouhající zpod pytloviny — a rychle odstoupil ke stolu.
„Podstatou člověka,“ říkal Budach a pomalu žvýkal, „je podivuhodná schopnost zvykat si na všechno. Neexistuje v přírodě nic, čemu by člověk nepřivykl. Ani kůň, ani pes, ani myš takovou schopnost nemají. Bůh, když člověka tvořil, si nejspíš dobře uvědomoval, k jakým útrapám ho předurčuje, a tak mu dal velikou zásobu sil a trpělivosti. Těžko říct, je-li to dobře nebo špatně. Kdyby člověk neměl takovou trpělivost a odolnost, všichni dobří lidé by už byli dávno vyhynuli a na světě by zůstali jen zlí a nemilosrdní. Na druhé straně však zvyk trpět a přizpůsobovat se mění člověka v němou tvář, která se kromě anatomických znaků od zvířat ničím neliší, naopak, je ještě bezbra
Rumata pohlédl na Kiru. Seděla proti Budachovi a napjatě poslouchala, tváří opřena o pěst. Měla smutné oči, zřejmě jí bylo lidí nesmírně líto.
„Asi máte pravdu, ctihodný Budachu,“ řekl Rumata. „Ale vezměte si například mě. Já jsem obyčejný urozený don.“ (Budachovo vysoké čelo se pokrylo vráskami, oči se mu udiveně a vesele zakulati-ly.) „Nesmírně miluji moudré lidi, to je duchovní šlechta. A nechápu, proč vy, strážci a výluční majitelé nejvyšších vědomostí, proč jste tak beznadějně pasivní. Proč se pokorně necháváte přezírat, uvrhovat do žaláře, upalovat na hranicích? Proč odtrhujete smysl života — získávání znalostí, od praktických potřeb života — boje proti zlu?“
Budach odstrčil prázdný talíř od koblih.
„Kladete mi podivné otázky, doně Rumato,“ řekl. „Povedené na tom je, že přesně tytéž otázky mi kladl urozený don Hug, komoří našeho vévody. Vy se s ním znáte? Já si to myslel… Boj proti zlu! Ale co je to zlo? Každý má možnost ho chápat po svém. Pro nás, vědce, je zlo v neznalosti, ale církev učí, že neznalost je štěstí a všechno zlo pochází naopak z vědění. Pro rolníka jsou zlem daně a sucha, kdežto pro obchodníka obilím jsou sucha požehnáním. Pro otroka je zlem opilý pán, pro řemeslníka ziskuchtivý lichvář. Tak co je vlastně zlo, proti kterému se má bojovat, doně Rumato?“ Smutně se rozhlédl po posluchačích. „Zlo se nedá vyhubit. Žádný člověk není schopen snížit množství zla ve světě. Může jen poněkud zlepšit svůj vlastní osud, ale vždycky na úkor zhoršení osudu jiných. A vždycky budou králové, více či méně krutí, baroni, více či méně divocí, a vždycky bude omezený lid, nadšeně vzhlížející ke svým utla-čovatelům a nenávidějící svého osvoboditele. A to všechno proto, že otrok mnohem lépe rozumí svému pánovi, byť sebekrutějšímu, než svému osvoboditeli, neboť každý otrok si výborně dokáže představit sám sebe na místě pána, ale málokdo si představuje sám sebe na místě nezištného osvoboditele. Takoví už jsou lidé, doně Rumato, takový je náš svět.“
„Svět se neustále mění, doktore Budachu,“ řekl Rumata. „Známe dobu, kdy žádní králové neexistovali…“
„Svět se nemůže měnit donekonečna,“ namítl Budach, „protože nic není věčné, ani změny ne… Neznáme zákony dokonalosti, ale dokonalosti se dříve či později přece jen dosáhne. Podívejte se například, jak je uspořádána naše společnost. Jak krásný je pohled na tu přesnou, geometricky pravidelnou soustavu. Dole rolníci a řemeslníci, nad nimi šlechta, pak duchovenstvo a nejvýš král. Jak promyšlené, jak pevné, jaký harmonický řád! Co by se ještě mělo měnit na tomhle vybroušeném krystalu, který vyšel z rukou nebeského klenotníka? Neexistuje pevnější stavba než pyramida, to vám řekne každý trochu obeznalý architekt.“ Mentorsky zvedl prst. „Zrní vysypané z pytle se neuloží do rovné vrstvy, ale vytvoří takzvanou kuželovitou pyramidu. Každé jednotlivé zrnko se drží sousedního, aby nespadlo dolů. A stejně tak lidstvo. Chce-li vytvořit nějaký celek, musejí se lidé držet jeden druhého, a tak nevyhnutelně vytvoří pyramidu.“
„Copak vy opravdu pokládáte tento svět za dokonalý?“ podivil se Rumata. „Po setkání s donem Rebou, po věznění…“
„Ale ovšem, můj mladý příteli! Mnoho věcí se mi na světě nelíbí, mnoho věcí bych rád viděl jinak… Ale co mohu dělat? V očích vyšších sil má dokonalost jinou podobu než v očích mých. Ale nemá smysl, aby strom bědoval, že se nemůže pohybovat, ačkoli by asi rád utekl před dřevorubcovou sekyrou.“
„A co kdyby bylo možné změnit vyšší záměry?“
„Toho jsou schopny pouze vyšší síly…“
„Ale nicméně, představte si, že jste bůh…“
Budach se zasmál.
„Kdybych si mohl představit, že jsem bůh, stal bych se jím!“
„A kdybyste měl možnost bohu poradit?“
„Máte bohatou fantazii,“ řekl Budach s potěšením. „To je dobře. Vy jste gramotný? Výborně! S velikou chutí bych vás učil dál…“
„Lichotíte mi… Ale vraťme se. Co byste poradil Všemohoucímu? Co by měl podle vašeho Všemohoucí udělat, abyste mohl prohlásit: Tak teď je svět správný a dobrý.“
Budach se vesele usmíval, opřel se zády a složil ruce na břiše. Ki-ra ho dychtivě sledovala.
„Prosím, jak chcete. Řekl bych Všemohoucímu: Stvořiteli, neznám tvé plány, třeba ani nemáš v úmyslu udělat lidi dobrými a šťastnými. Ale chtěj to! Je tak snadné toho dosáhnout! Dej lidem dostatek chleba, masa a vína, dej jim střechu nad hlavou a oblečení. Ať zmizí hlad a bída a zároveň s tím všechno, co lidi rozděluje.“
„A to je všechno?“ zeptal se Rumata.
„Vy myslíte, že je to málo?“
Rumata potřásl hlavou.
„Bůh by vám odpověděl: To nebude lidem ku prospěchu. Neboť silní vašeho světa uzmou slabým to, co jsem jim dal, a slabí opět zůstanou žebráky jako dosud.“
„Poprosil bych boha, aby se slabých zastal. Řekl bych mu: Přiveď kruté vládce k rozumu!“
„Krutost je síla. Ztratí-li vládci krutost, ztratí i sílu, a jiní přijdou na jejich místo.“
Budach se přestal usmívat.
„Potrestej kruté,“ řekl tvrdě, „aby silným zašla chuť krutě zacházet se slabými.“
„Člověk se rodí slabý. Silným se stává, není-li kolem něj nikdo silnější. Budou-li potrestáni krutí z řad silných, zaujmou jejich místa silní z řad slabých. A zase krutí. A tak bude třeba trestat všechny, a tojánechci.“
„Ty se v tom vyznáš lip, Všemohoucí. Tak to zařiď jednoduše tak, aby lidi dostali všechno a nebrali si navzájem, cos jim dal.“
„Ani to nebude lidem ku prospěchu,“ povzdychl si Rumata. „Do-stanou-li všechno zadarmo, bez vlastního přičinění, z mých rukou, zapomenou pracovat, ztratí chuť k životu a stanou se mým domácím zvířectvem, které budu muset sám navěky krmit a oblékat.“
„Nedávej jim všechno najednou!“ řekl Budach vášnivě. „Dávej jim to postupně, kousek po kousku.“
„Postupně si lidé sami vezmou, co budou potřebovat.“
Budach se stísněně zasmál.
„Ano, vidím, že to není tak jednoduché,“ řekl. „Dřív jsem o takových věcech nějak nepřemýšlel… Myslím, že už jsme probrali všechno. Vlastně,“ prudce se nahnul kupředu, „existuje ještě jedna možnost. Zařiď, aby lidé ze všeho nejvíc milovali práci a vědění, aby se práce a vědění staly jediným smyslem jejich života!“
Ano, to jsme taky chtěli zkoušet, řekl si Rumata v duchu. Masová hypnoindukce, pozitivní remoralizace. Hypnozářiče instalované na třech rovníkových družicích…
„I to bych mohl udělat,“ řekl nahlas. „Ale je správné připravit člověka o jeho historii? Je správné nahrazovat jedno lidstvo jiným? Nebude to totéž jako vymazat toto lidstvo z povrchu země a vytvořit na jeho místě nové?“