Страница 35 из 41
V klenutých chodbách po každých deseti metrech trčela z rezaté-ho držáku ve zdi čpící pochodeň. Ve výklenku pod každou pochodní se jako v jeskyni černala dvířka se zamřížovaným okénkem. Byly to vchody do vězeňských kobek, zajištěné zvenčí těžkými železnými závorami. V chodbách bylo plno lidí. Tlačili se, pobíhali, vykřikovali, rozkazovali… Vrzaly závory, bouchaly dveře, kohosi mlátili a postížený křičel, kohosi táhli a on se vzpíral, kohosi se snažili vmáčknout do cely nabité už k prasknutí, jiného zase z cely vytahovali, nešlo to a on zoufale křičel: „To nejsem já, to nejsem já!“ a chytal se okolních spoluvězňů. Obličeje mnichů, s nimiž se Rumata potkával, byly soustředěné, až kruté. Každý pospíchal, každý plnil povi
„Lámací kolo má nahoře takovej šroub a ten prask. Za to já přece nemůžu. A on mi vynadal, že jsem trdlo a nemehlo, mám si jít pro pět na holou a zase se vrátit…“
„Mělo by se zjistit, kdo dneska mrská. Třeba je tam někdo od nás ze školy. Kdybysme se předem domluvili, vybrali od každýho pět grošů a strčili mu to…“
„Když je někdo moc tučnej, nemá smysl nažhavovat pohrabáč, stejně v tom sádle vychladne. Nejlepší je vzít kleštičky a tu vrstvu sádla odloupnout…“
„Na nohy máš přece napínáky Boha našeho a Pána, tím se roztáhnou a klínama se upevní, kdežto na rukavicích mučednice Paty jsou šrouby, to je zase speciálně na ruce, rozumíš?“
„Kluci, to vám byla psina. Já tam přijdu a koukám, víte, kdo tam byl v železech? Fiká Zrzek, řezník z naší ulice, co mě vždycky, když byl opilej, tahal za uši. Tak si říkám: Jen počkej, na tobě si zgust-nu…“
„Pekora Tlamu hned ráno odtáhli mnichové a pořád ještě se nevrátil. Ani na zkoušku nepřišel.“
„Já měl použít kostilomu, ale místo toho jsem ho pitomec vzal klackem přes boky — no a zlomil jsem mu žebro. A otec Kin mě popad za vlasy a kop mě botou pod kostrč, ale tak přesně, kluci, že se mi dělaly mžitky před očima. Doteďka mě to bolí. A povídal: Co mi tady kazíš matryjál?“
Dívejte se, jen se dívejte, přátelé, myslel si Rumata a pomalu otáčel hlavu s obručí ze strany na stranu. Tohle není teorie. Tohle ještě žádný z lidí neviděl. Dívejte se, poslouchejte, filmujte… a važte si své doby, milujte ji, hrom do vás, a pokloňte se památce těch, kteří tímto prošli! Sledujte pozorně ty tlamy, mladé, tupé, lhostejné, zvyklé na jakoukoli bestialitu, a neohrnujte nos, vaši předkové nebyli lepší.
Postřehli ho. Asi deset párů očí, které už ledacos viděly, se na něj upřelo.
„Hele, tamhle stojí don. Bílej jako stěna.“
„Che… Není divu, urozený nejsou na tohle zvyklí.“
„V takovejch případech se má dát voda, jenže řetízek je krátkej, nedosáhne tak daleko…“
„Ale co, on se vzpamatuje…“
„Takovýho bych chtěl… Na co se zeptáš, na to odpoví.“
„Mluvte víc potichu, mládenci, nebo mávne mečem… Hele, co má náramků… A lejstro.“
„Nějak na nás zírá… Pojďte radši dál.“
Všichni najednou se pohnuli, odstoupili do stínu a odtud blýskali ostražitýma pavoučíma očima. Tak, tohle už mi stačí, řekl si Rumata v duchu. Už chtěl chytit za řízu mnicha, který právě běžel kolem, ale najednou postřehl tři, kteří nepobíhali, ale vykonávali jakousi práci na místě. Mlátili holemi kata — zřejmě za nedostatečnou horlivost. Rumata k nim přistoupil.
„Ve jménu Páně,“ řekl tiše a zařinčel náramky.
Mnichové spustili hole a zadívali se na něj.
„Ve jménu Jeho,“ řekl nejurostlejší z nich.
„Poslyšte, otcové,“ řekl Rumata, „zaved'te mě k vězeňskému do-zorci.“
Mniši se po sobě podívali. Kat se hbitě odplazil a schoval se za káď.
„Nač ho potřebuješ?“ zeptal se urostlý mnich.
Rumata beze slova zvedl papír, přidržel mu ho před očima a zase odtáhl.
„Aha,“ řekl mnich. „Vězeňský dozorce jsem teď já.“
„Výborně,“ poznamenal Rumata a stočil papír do trubičky. „Já jsem don Rumata. Jeho Přeosvícenost mi věnovala doktora Budacha. Jdi a přiveď ho.“
Mnich zajel rukou pod kápi a hlasitě se poškrábal.
„Budach?“ řekl zamyšleně. „Který Budach? Ten násilník?“
„Ale ne,“ řekl druhý mnich. „Ten násilník se jmenuje Rudách. Toho propustili už v noci. Sám otec Kin mu sundal pouta a vyvedl ho nahoru.“
„Nesmysl, nesmysl!“ vyhrkl Rumata netrpělivě a poplácal se papírem po boku. „Budach. Co otrávil krále.“
„Jo tak,“ řekl dozorce. „Už vím. Tak ten už je nejspíš na kůlu… Bratře Pakko, zajdi se podívat na dvanáctku. A ty si ho odvedeš?“ obrátil se znovu k Rumatovi.
„Pochopitelně,“ přisvědčil Rumata. „Je můj.“
„V tom případě mi laskavě dej ten papír. Papírek se musí založit.“
Rumata mu podal listinu.
Dozorce ji několikrát otočil v rukou, prohlédl si razítka a pak řekl s obdivem:
„Ti lidi ale píšou! Postav se tadyhle stranou, doně, chvilku počkej. My tu zrovna máme práci… Kam zmizel ten chlap?“
Mniši se začali rozhlížet a hledat provinilého kata. Rumata poodstoupil. Kata vytáhli od nádrže, znovu ho rozložili po podlaze a soustředěně, bez nadměrné zuřivosti ho mrskali. Asi za pět minut se v ohybu objevil pověřený mnich a na provaze za sebou táhl hubeného, úplně šedivého starce v tmavém obleku.
„Tady je ten Budach!“ vykřikl radostně mnich už z dálky. „A vůbec není na kůlu, je živ a zdráv. Trochu zeslábl, to ano, asi už dlouho sedí o hladu…“
Rumata jim pokročil vstříc, vytrhl mnichovi provaz z ruky a sejmul starci z krku oprátku. „Vy jste Budach Irukánský?“ zeptal se. „Ano,“ odpověděl stařec a úkosem se na něj podíval. „Já jsem Rumata. Pojďte za mnou a nezůstávejte pozadu.“ Pak se otočil k mnichům. „Ve jménu Páně,“ utrousil.
Dozorce si narovnal záda, postavil hůl a trochu udýchaně odpověděl: „Ve jménu Jeho.“
Rumata pohlédl na Budacha a všiml si, že se stařec opírá o stěnu a sotva stojí na nohou.
„Je mi špatně,“ řekl Budach s bolestivým úsměvem. „Promiňte, urozený done.“
Rumata ho vzal v podpaží a vedl. Když byli z dohledu mnichů, zastavil se, vytáhl z tuby tabletu sporaminu a podal ji Budachovi. Ten na něj tázavě pohlédl. „Spolkněte to,“ řekl Rumata. „Hned se vám uleví.“ Budach, stále ještě opřen o stěnu, vzal tabletku, prohlédl si ji, čichl k ní, zvedl huňaté obočí, pak pilulku opatrně položil na jazyk a zamlaskal. „Polknout, polknout,“ řekl Rumata s úsměvem. Budach pilulku spolkl.
„Hm,“ protáhl. „Myslel jsem, že vím o lécích všechno.“ Odmlčel se a soustředěně vnímal své pocity. „Hm, hm, hm,“ řekl po chvilce. „Zajímavé! Sušená slezina kňoura Y? Vlastně ne, tohle nepáchne hnilobou.“ „Půjdeme,“ řekl Rumata.
Prošli chodbou, vystoupili po schodech, pak další chodbou a ještě po jedněch schodech. A tu se Rumata zarazil jako přimrazen. Vězeňské klenby se rozezněly známým dunivým řevem. Kdesi v hloubi žaláře křičel z plných plic, sypal hrůzostrašné nadávky, proklínal boha, všechny svaté, peklo, Svatý řád, dona Rebu a ještě mnoho jiného jeho upřímný přítel baron Pampa, don Bau no Sugura no Gatta no Arkanara. Tak barona přece jen dostali do drápů, pomyslel si Rumata s lítostí. Úplně jsem na něj zapomněl. To on by na mě nezapomněl… Rychle stáhl z ruky dva náramky. Nastrčil je na hubené zápěstí doktora Budacha a řekl: „Jděte nahoru, ale za bránu nechoďte. Čekejte někde v ústraní. Kdyby na vás doráželi, ukažte jim náramky a chovejte se suveré
Baron Pampa řval jako atomový ledobonec v polární mlze. Pod klenbami se převalovala dunivá ozvěna. Lidé v chodbách strnuli a s otevřenými ústy zbožně naslouchali. Mnozí se křižovali palcem, aby zahnali ďábla. Rumata seběhl po dvojích schodech, porážel mnichy, kteří se mu připletli do cesty, pochvami mečů si proklestil cestu houfem absolventů a kopnutím rozrazil dveře cely vyboulené strašným řevem. V poskakujícím svitu pochodní spatřil přítele Pampu — obrovitý baron byl nahý přivázán ke stěně za ruce a nohy, hlavou dolů. Obličej mu zčernal návalem krve. U pokřiveného stolku seděl přihr-bený úředník, zacpával si uši a kat pokrytý perlivým potem připomínal trochu zubaře — přebíral v plechovém umyvadle řinčivé nástroje.