Страница 32 из 41
Jak je u mě doma? vzpomněl si najednou a zrychlil krok. Poslední blok skoro utíkal. Dům byl v pořádku. Na schůdkách seděli dva mniši s odhrnutými kápěmi a nastavovali slunci špatně vyholené hlavy. Když ho spatřili, vstali.
„Ve jménu Páně,“ řekli oba najednou.
„Ve jménu Jeho,“ odpověděl Rumata. „Co tady pohledáváte?“
Mniši se poklonili a zkřížili ruce na břiše.
„Vy jste přišel, my odcházíme,“ řekl jeden z nich. Sešli ze schůdků a pomalu se loudali pryč, přihrbení, s rukama zastrčenýma do rukávců. Rumata se za nimi podíval a vzpomněl si, že už mnohokrát předtím viděl na ulicích tyto pokorné postavy v dlouhých černých řízách. Jenomže dřív se za nimi netáhly v prachu pochvy těžkých mečů. Ušlo nám to, docela nám to ušlo! pomyslel si. Bývala to pro urozené dony báječná zábava, přitočit se k osaměle bloudícímu mnichovi a vyprávět si přes jeho hlavu košilaté historky. A já pitomec jsem dělal opilého, táhl se za nimi, řehtal jsem se na celé kolo a měl radost z toho, že říše v žádném případě není zachvácena náboženským fanatismem… Ale co se dalo udělat? Ano, co se dalo udělat?
„Kdo je tam?“ zeptal se roztřesený hlas.
„Otevři, Mugo, to jsem já,“ řekl Rumata tiše.
Zarachotily závory, dveře se pootevřely a Rumata se vmáčkl do chodby. Bylo tu všechno při starém a Rumata si s úlevou oddychl. Starý šedivý Muga potřásal hlavou, s obvyklou úctou natáhl ruce pro přílbu a meče.
„Co Kira?“ zeptal se Rumata.
„Kira je nahoře,“ odpověděl Muga. „Je zdravá.“
„Výborně,“ řekl Rumata a vyvlékl se z řemení s meči. „A kde je Uno? Proč mě nevítá?“
Muga od něho vzal meč.
„Una zabili,“ pravil klidně. „Leží v čeledníku.“
Rumata zavřel oči.
„Tak Una zabili,“ opakoval. „Kdo ho zabil?“
Nečekal na odpověď a zamířil do čeledníku. Uno ležel na stole přikrytý až po pás prostěradlem, ruce měl složené na prsou, oči doširoka rozevřené, ústa stažená v grimasu. Zachmuření sluhové stáli okolo stolu a poslouchali, jak v koutě mumlá mnich. Kuchařka vzlykala. Rumata nespouštěl oči z chlapcovy tváře a začal si rozepínat límec blůzy neohebnými prsty.
„Bestie!“ ulevil si. „Všichni jsou takové bestie!“
Odhodlal se, přistoupil ke stolu, zadíval se do mrtvých očí, nad-zvihl prostěradlo a zaseje spustil.
„Ano, je pozdě,“ řekl nahlas. „Pozdě… Beznadějně… Bestie jedny! Kdo ho zabil? Mniši?“
Otočil se k mnichovi, trhnutím ho nadzvedl a nahnul se nad jeho obličej.
„Kdo ho zabil? Vaši? Mluv!“
„To neudělali mniši,“ řekl tiše za jeho zády Muga. „To šedí vojáci…“
Rumata se ještě chvíli díval mnichovi do hubeného obličeje, do jeho pomalu se rozšiřujících zřítelnic. „Ve jménu Páně,“ zasípal mnich. Rumata ho pustil, sedl si na lavici k Unovým nohám a rozplakal se. Plakal s obličejem v dlaních a poslouchal Mugův třaslavý, monotó
je.
Mugův hlas utichl, ale Rumata ještě dlouho seděl Unovi u nohou, opřen lokty o stůl. Pak se s námahou zvedl, utřel si rukávem slzy, které mu uvízly ve dvoude
Byl únavou polomrtvý a zdrcený tím, co viděl. Vyškrábal se po schodech, prošel jídelnou, došel k posteli a se zasténáním se svalil tváří do polštářů. Přiběhla Kira. Byl tak vyčerpán, že jí ani nepomáhal, když ho odstroj ovála. Stáhla mu boty, pak s pláčem nad jeho opuchlým obličejem z něj strhala rozedranou uniformu, košili z plastického kovu a znovu se rozplakala, když spatřila jeho potlučené tělo. Teprve teď pocítil, jak ho bolí všechny kosti jako kdysi po zkouškách přetížení. Kira ho potírala houbou namočenou v octě, Rumata se zavřenýma očima syčel přes zaťaté zuby a mumlal: „Vždyť jsem ho mohl odkrouhnout… Stál vedle mě… Dvěma prsty rozmačkat… Copak tohle je nějaký život, Kiro? Odjedeme pryč… Tohle je Experiment se mnou, a ne s nimi!“ Ani si neuvědomoval, že mluví rusky. Kira na něj občas vyděšeně pohlédla očima skelnatýma od slzí a jen ho mlčky líbala na tváře. Pak ho přikryla ošumělými prostěradly — tak Uno se přece jen nedostal k tomu, aby koupil nová — a rozběhla se dolů připravit mu horké víno. Rumata zatím slezl z postele a sténaje bolestí, která mu drásala celé tělo, se bos odšoural do pracovny, vytáhl ze stolu tajnou zásuvku, prohrábl léky a spolkl několik tabletek sporaminu. Když se Kira vrátila s kouřícím kotlíkem na těžkém stříbrném podnosu, ležel na zádech a sledoval, jak bolest mizí, jak slábne hučení v hlavě a jak se tělo nalévá novou silou a čilostí. A když vyprázdnil kotlík, pocítil, že je v naprostém pořádku, zavolal Mugu a nařídil mu, aby připravil oblečení.
„Nechoď, Rumato,“ řekla Kira. „Nechoď nikam. Zůstaň doma.“
„Musím, maličká.“
„Bojím se. Zůstaň doma… Zabijou tě.“
„Ale prosím tě! Proč by mě zabíjeli? Vždyť se mě všichni bojí.“
Znovu se rozplakala. Plakala tiše, nesměle, jako by se bála, že se bude zlobit. Rumata si ji posadil na klín a hladil ji po vlasech.
„To nejhorší máme za sebou,“ říkal jí. „A pak, vždyť jsme se chystali odtud odjet…“
Přestala plakat a přitiskla se k němu. Muga potřásal hlavou a lhostejně stál vedle nich. Držel přichystané pánovy kalhoty se zlatými rolničkami.
„Ale předtím tady musím ještě moc věcí zařídit,“ pokračoval Rumata. „Dneska v noci bylo hodně lidí zabito. Musím zjistit, kdo je mrtev a kdo zůstal naživu. A musím pomoct zachránit ty, které by oni ještě chtěli zabít.“
„A kdo pomůže tobě?“
„Šťasten, kdo myslí na druhé… A pak — nám dvěma pomáhají ti nejmocnější.“
„Já nemůžu myslet na druhé,“ řekla Kira. „Vrátil ses polomrtvý. Vidím, že tě bili. Una dokonce zabili. Kam koukali ti tvoji nejmocnější? Proč tomu zabíjení nezabránili? Nevěřím… Nevěřím…“
Pokusila se mu vymknout, ale držel ji pevně.
„Co se dá dělat,“ odpověděl. „Tentokrát se trochu opozdili. Ale teď už nás znovu sledují a chrání. Proč mi dnes nevěříš? Vždyť jsi mi vždycky věřila. Sama jsi to viděla — vrátil jsem se polomrtvý a podívej se na mě ted'…“
„Nechci se dívat,“ řekla a zabořila se mu obličejem do prsou. „Nechci zase plakat.“
„To je toho! Pár škrábanců… Nejhorší máme za sebou. Alespoň my dva. Ale existují výborní, pozoruhodní lidé, pro které tahle hrůza ještě neskončila. A já jim musím pomoct.“
Zhluboka vzdychla, políbila ho na krk a jemně se mu vyprostila.
„Přijď dnes večer,“ poprosila. „Přijdeš?“
„Určitě!“ prohlásil se zápalem. „Přijdu dřív a asi ne sám. Čekej mě s jídlem.“
Poodešla, sedla si do křesla, položila si ruce na kolena a dívala se, jak se obléká. Rumata mumlal ruská slova, natáhl si kalhoty s rolničkami (Muga si okamžitě k němu sedl na bobek a zapínal nesčetné háčky a knoflíky), znovu si přes čisté tričko přetáhl kovovou košili, která mu prokázala tak dobré služby, a nakonec se zoufalým odhodláním řekl:
„Maličká, pochop to, no tak, já musím jít — co mohu dělat? Já nemohu nejít!“
Řekla najednou zamyšleně:
„Někdy mi nejde do hlavy, proč mě nebiješ.“
Rumata, který si právě dopínal košili s bohatým krajkovím, ztuhl.
„Jak to myslíš, proč tě nebiju?“ zeptal se rozpačitě. „Copak tebe je možné bít?“
„Ty nejsi jenom hodný, dobrý člověk,“ pokračovala Kira a vůbec ho neposlouchala. „Ty jsi navíc velice podivný člověk. Jsi jako archanděl… Když jsi se mnou, nabývám odvahy. Teď například jsem odvážná… Někdy se tě určitě zeptám na jednu věc. Budeš mi — nemyslím teď, ale později, až to všechno skončí — budeš mi vyprávět o sobě?“