Страница 27 из 41
Tyto plamínky nevěděly, že budoucnost mluví v jejich prospěch, že budoucnost je bez nich nemožná. Nevěděly, že v tomto světě hrozných přízraků minulosti jsou jedinou realitou budoucnosti, že jsou fermentem, vitamínem v organismu společnosti. Zničte tento vitamín a společnost bude zahnívat, vypuknou sociální kurděje, svaly zeslábnou, oči přestanou vidět, zuby vypadnou. Žádný stát se nemůže vyvíjet bez vědy, jinak ho zničí sousedé. Bez umění a celkové kultury ztrácí stát schopnost sebekritiky, začíná podporovat mylné tendence, každou vteřinu plodí licoměrníky a zrůdy, vychovává v občanech kořistnictví a domýšlivost a nakonec se zase stává kořistí rozumnějších sousedů. Je možné podle libosti pronásledovat písmáky, zakazovat vědy, vymycovat umění, ale dříve nebo později bude nutno se vzpamatovat a třeba se skřípěním zubů, ale přece jen otevřít brány všemu, co tak nenávidí vládychtiví tupci a omezenci. A byť tihle šedí, kteří jsou u moci, sebevíc opovrhují znalostmi, nejsou schopni nic učinit proti historické objektivitě, mohou vývoj jen přibrzdit, nikoli zastavit. Třebaže se bojí vědomostí, třebaže jimi pohrdají, stejně dospějí k tomu, že je budou podporovat, aby se udrželi u moci. Dřív nebo později budou muset dovolit otevřít univerzity, vědecké společnosti, zakládat výzkumné ústavy, observatoře, laboratoře, vytvářet kádry rozumných a vzdělaných lidí, kteří už nebudou pod kontrolou, lidí s naprosto odlišnou psychologií, s naprosto jinými potřebami. A tito lidé nemohou existovat a tím méně pracovat v dřívější atmosféře přízemní ziskuchtivosti, nízkých zájmů, tupé samolibosti a výhradně tělesných potřeb. Potřebují novou atmosféru — atmosféru všeobecného a neomezeného poznám, prodchnutou tvůrčím úsilím, potřebují spisovatele, malíře, skladatele, a šedí, stojící u moci, musejí i tento ústupek učinit. Kdo se vzepře, bude smeten chytřejšími protivníky v boji o moc, ale ten, kdo tento ústupek učiní — je to paradox — si tím nevyhnutelně kope vlastní hrob. Protože pro zabedněné egoisty a fanatiky je smrtelně nebezpečný vzrůst kulturnosti lidu v celém rozsahu — od přírodovědných výzkumů až po schopnost naslouchat s požitkem vážné hudbě… A pak přichází epocha obrovských sociálních otřesů, které provází dosud nevídaný rozvoj vědy a zároveň s tím široký proces intelektualizace společnosti, epocha, kdy se šedé hnutí vzpíná k posledním bojům, jejichž bestialita vrací lidstvo do středověku, je v těchto bojích poraženo a pak ve společností zbavené třídního útlaku mizí jako reálná síla navždy.
Rumata se stále díval na město strnulé v temnotě. Tam kdesi v páchnoucí komůrce, schoulen na ubohém lůžku, se v horečce zmítá zmrzačený otec Tarra, bratr Nanin sedí vedle něj u rozviklaného stolku, opilý, veselý a zlostný, dopisuje svůj Traktát o pomluvách a škodolibě maskuje nabubřelými loajálními frázemi krutý výsměch nad šedými. Tam kdesi v prázdných přepychových komnatách přechází bez cíle Gur Tvůrce a s hrůzou pociťuje, že proti jeho vlastní vůli tryskají pod náporem čehosi neznámého z hlubin jeho utýrané, pošlapané duše představy krásných světů, pozoruhodných lidí, ohromujících citů a pronikají do vědomí. Tam kdesi, neznámo jak, tráví noc doktor Budach, podlomen, sražený na kolena, uštvaný, ale živý… Najednou neobyčejně silně pocítil, že není žádným bohem, který by který by v dlaních chránil světlušky rozumu, ale bratr pomáhající bratru, syn zachraňující otce. „Zabiju dona Rebu!“ „Za co?“ „Proto-že zabíjí mé bratry!“ „On neví, co činí…“ „Zabíjí budoucnost!“ „Za nic nemůže, je synem své doby…“ „Čili neví, že je vinen? Ale on neví věcí! A já, já vím, že je don Reba vinen.“ „A co uděláš s otcem Cupikem? Otec Cupik by dal nevímco, kdyby někdo zabil dona Re-bu. Mlčíš? Asi bude třeba zabít hodně lidí…“ „Nevím, možná že ano. Jednoho po druhém. Každého, kdo vztáhne ruku na budoucnost.“ „To už tady bylo. Trávení jedem, házení bomb. A nikdy se nic neměnilo^ „Ba ne, měnilo. Tak se vytvářela strategie revoluce.“ „Ty nepotřebuješ vytvářet strategii revoluce. Ty přece chceš jednoduše zabít.“ „Ano, chci.“ „A umíš to?“ „Včera jsem zabil do
Vyskočil a otevřel okno. Skupinky světel v temném městě se rozhýbaly, roztáhly se, seřadily se do řetězů a hned se vynořovaly, hned zase mizely za neviditelnými domy. Nad město se vznesl jakýsi zvuk — vzdálený mnohohlasý povyk. Vypukly dva požáry a ozářily sousední střechy. V přístavu vytryskly jakési plameny. Události se daly do pohybu. Za několik hodin bude známo, co znamená spojenectví šedých a nočních armád, paradoxní spojení kramářů s lupiči, bude známo, čeho chce dosáhnout don Reba a jakou novou provokaci si vzal do hlavy. Jednoduše řečeno, koho dneska vyvražďují. Nejspíš začala noc dlouhých nožů, vyhlazování šedé generality, která zašla příliš daleko, a při jednom likvidace baronů, pokud se náhodou zdržují ve městě, a nejnepohodlnějších aristokratů. Copak asi Pampa, pomyslel si. Jen aby nespal, jinak se ubrání…
Nebylo mu dopřáno domyslet do konce. Ozvalo se bubnování na dveře a zoufalý křik: „Otevřte! Strážný, otevřte!“ Rumata odstrčil závoru. Dovnitř vrazil polonahý, hrůzou popelavý člověk, popadl Rumatu za klopy blůzy a celý roztřesený vykřikl:
„Kde je princ? Budach otrávil krále! Irukánšti špióni vyvolali ve městě vzpouru! Zachraňte prince!“
Byl to ministr dvora, hloupý a bezmezně oddaný člověk. Odstrčil Rumatu a rozběhl se do princovy ložnice. Ženské začaly ječet. A do dveří už se hrnuli s napřaženými rezatými sekyrami zpocení, tlamatí příslušníci úderných oddílů v šedých košilích. Rumata tasil meče.
„Zpátky!“ rozkázal mrazivě.
Za jeho zády se ozvalo krátké, přidušené zasténání. Tak to je zlé, pomyslel si Rumata. Já tomu nerozumím. Uskočil do kouta a zabari-kádoval se stolem. Těžce oddychující vojáci zaplňovali místnost. Nakonec jich bylo asi patnáct. Dopředu se protlačil poručík v přiléhavé šedé uniformě, šavli tasenou.
„Don Rumata?“ zeptal se udýchaně. „Jste zatčen. Odevzdejte me-če.“
Rumata se jízlivě zasmál.
„Vezměte si je,“ řekl a zašilhal po oknu.
„Spoutat!“ vyštěkl důstojník.
Patnáct vykrmených pořízků se sekyrami — to není příliš mnoho na člověka ovládajícího způsoby zápasu, které tady vejdou ve známost teprve za tři sta let. Smečka vyrazila vpřed a zase ucouvla. Na podlaze zůstalo ležet několik sekyr, dva vojáci se zkroutili, opatrně si tiskli k břichu vykloubené ruce a proklouzli do zadních řad. Rumata dokonale ovládal věj ířovitou obranu, kdy se před útočníkem prudce točí ocel jako souvislá jiskřivá clona a zdá se vyloučené touto clonou prorazit. Vojáci funěli a v nerozhodnosti po sobě pokukovali. Páchlo z nich pivo a cibule.
Rumata odstrčil stůl a při stěně se opatrně blížil k oknu. Kdosi ze zadních řad po něm vrhl nůž, ale minul. Rumata se znovu zasmál, stoupl si jednou nohou na parapet a řekl:
„Ještě jednou se přiblížíte a usekám vám ruce. Znáte mě…“
Znali ho. Znali ho moc dobře, a žádný z nich se nehnul z místa, třebaže důstojník klel a pobízel. Ale po pravdě řečeno, i on se choval velmi opatrně. Rumata se vyhoupl na parapet, vojáky stále držel v šachu svými meči, ale v té chvíli ho z temnoty zvenku z nádvoří udeřilo do zad těžké kopí. Byl to strašný úder. Nepronikl sice košilí z plastického kovu, ale srazil Rumatu z okna na podlahu. Rumata držel meče stále v ruce, ale ty už mu teď nebyly k ničemu. Celá smečka se na něj v mžiku sesypala. Všichni dohromady vážili určitě více než tunu, ale pletli se jeden druhému, a tak se Rumatovi podařilo vstát. Praštil pěstí do číchsi mokrých rtů, kdosi mu v podpaží zavřeštěl jako zajíc a Rumata tloukl kolem sebe lokty, pěstmi, rameny (už dávno necítil takovou volnost), ale stále je nemohl ze sebe setřást. S vypětím všech sil vykročil ke dveřím, táhl za sebou hrozen těl a cestou se shýbal a odkopával vojáky, kteří se mu věšeli na nohy. Pak pocítil bolestivý úder do ramene a padl naznak, pod ním se zmítala přimáčknutá těla, ale Rumata znovu vstal, rozdával kolem sebe krátké, tvrdé rány, po nichž vojáci rozhazovali ruce a nohy a těžce žuchali o stěnu; už se před ním kmital křečovitě zkřivený obličej poručíka, který si chránil hlavu nenabitým samostřílem, ale tu se dveře rozletěly a proti Rumatovi se vyhrnuly nové zpocené tlamy. Přehodili přes něj síť, stáhli mu nohy provazem a povalili ho.