Je tezke byt bohem

Rumata zmlkl a zatajil dech. Zdá se, že všechno dopadlo skvěle. Teď se drž, doně Rebo! Pohlédl na ministra — a po zádech mu přeběhl mráz. Ministr ochrany trůnu nebyl ani trochu vyveden z rovnováhy. Pokyvoval Rumatovi s vlídnou otcovskou výčitkou. Tohle Rumata nečekal. On snad je tím dokonce nadšen, pomyslel si ohromený Rumata. Zato král se choval podle očekávání.

„Darebáku!“ zařval. „Uškrtím vás! Kde je doktor? Kde je doktor, ptám se vás? Mlčet! Ptám se vás, kde je doktor?“

Don Reba předstoupil s vlídným úsměvem.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl, „jste skutečně šťastný panovník, protože máte tolik věrných poddaných, že si někdy navzájem překážejí ve snaze prokázat vám službu.“ (Král na něj tupě civěl.) „Nebudu tajit, že stejně jako o všem ostatním, co se v naší zemi odehrává, věděl jsem i o ušlechtilém úmyslu horlivého dona Rumaty. Nebudu tajit, že jsem vyslal naproti doktoru Budachovi naše šedé vojáky — výhradně proto, abych ušetřil ctihodného staršího pána možných nepříjemností vyplývajících z daleké cesty. Nebudu tajit ani to, že jsem se neukvapoval představit Budacha Irukánského Vašemu Veličenstvu…“

„Jak jste se mohl opovážit?“ zeptal se král s výčitkou.

„Vaše Veličenstvo, don Rumata je mladý a v politice právě tak nezkušený, jak zkušený jev ušlechtilých bitkách. Vůbec by ho nenapadlo, jaké nízkosti je schopen vévoda irukánský ve své zuřivé zlobě proti Vašemu Veličenstvu. Ovšem my dva to víme, že mám pravdu, Vaše Veličenstvo?“ (Král zakýval.) „A proto jsem považoval za nutné provést předběžně menší vyšetřování. Nespěchal bych ani nyní, ale jestliže vy, Vaše Veličenstvo,“ (hluboká úklona) „a don Rumata“ (pokývnutí směrem k Rumatovi) „tak naléháte, předstoupí před vás, Vaše Veličenstvo, doktor Budach hned dnes po obědě a zahájí léč-bu.“

„Vy přece jenom nejste hloupý, doně Rebo,“ řekl král po chvilce rozmýšlení. „Vyšetřování, to je dobrá věc. To nemůže nikdy škodit. Sakramentský Irukánec…“ Král zavyl a znovu se chytil za koleno. „Zatracená noha! Tak po obědě, říkáte? Budeme čekat, budeme če-kat.“

A král, opřen o rameno ministra ceremoniáře, pomalu prošel do trů

„Dnes v noci máte stráž u princovy ložnice, není-liž pravda?“

Rumata se mlčky uklonil.

Rumata bloumal bez cíle nekonečnými chodbami a průchody paláce, tmavými, vlhkými, prosycenými čpavkem a hnilobou, kolem přepychových komnat vyzdobených gobelíny, kolem zaprášených pracoven s úzkými zamřížovanými okny, kolem skladišť nabitých haraburdím s oprýskaným pozlátkem. Nikde skoro žádní lidé. Málokterý dvořan riskoval navštěvovat tento labyrint v zadní části paláce, kde královské komnaty nepozorovaně přecházejí v úřadovny ministerstva ochrany trůnu. Tady nebylo těžké zabloudit. Všichni se pamatovali na případ, kdy gardová hlídka, obcházející palác po jeho obvodu, byla vylekána úpěnlivým nářkem člověka, který protahoval mříží ve střílně podrápané ruce. „Zachraňte mě!“ křičel ten člověk. „Já jsem dvořan! Nevím, jak se dostat ven! Dva dni jsem neměl v ústech! Vytáhněte mě odtud!“ (Deset dní probíhala pak mezi ministrem financí a ministrem dvora živá korespondence, než bylo rozhodnuto přece jen mříž vylomit, a celých těch deset dní krmili nešťastného dvořana tak, že mu podávali maso a chléb na špičce kopí.) Kromě toho tu nebylo bezpečno. V úzkých chodbách na sebe naráželi podnapilí gardisté střežící osobu krále a podnapilí příslušníci úderných oddílů střežící ministerstvo. Bili se hlava nehlava. A když se uspokojeni rozcházeli, odtahovali své raněné. Nakonec se tu potulovaly i duše zavražděných. Za dvě staletí se jich nashromáždila pěkná řádka.

Z hlubokého výklenku ve stěně se vynořila hlídka z úderného oddílu se sekyrou v bojové pohotovosti.

„Tam se nesmí,“ prohlásil voják ponuře.

„Ty tomu tak rozumíš, troubo!“ řekl Rumata ledabyle a odstrčil ho rukou.

Slyšel, jak voják vzadu nerozhodně přešlapuje, a v té chvíli si uvědomil, že urážlivá slůvka a ledabylá gesta u něj vznikají reflexívně, že už nehraje vysoce urozeného pitomce, ale do značné míry se jím stal. Představil si, že by takhle jednal na Zemi, a pocítil odpor a stud. Proč? Co se to se mnou stalo? Kam zmizela od dětství vštěpovaná a pěstovaná úcta a důvěra k sobě podobným, k člověku, k oné pozoruhodné bytosti nazývané člověkem? Mně už teď nikdo nepomůže, pomyslel si s hrůzou. Já už je přece doopravdy nenávidím, já jimi pohrdám… Ne že bych je litoval. Já je nenávidím, já jimi pohrdám. Mohu jak dlouho chci ospravedlňovat tupost a zviřeckost toho kluka, kolem kterého jsem teď prošel, přihlížet k sociálním podmínkám, k děsivé výchově, ke všemu možnému, ale vidím teď jasně, že je to můj nepřítel, nepřítel všeho, co já mám rád, nepřítel mých přátel, nepřítel toho, co já považuji za nejsvětější. A nenávidím ho nikoli teoreticky, ne jako „typického představitele“, ale konkrétně jeho, jeho jako osobu. Nenávidím jeho uslintanou tlamu, puch jeho nemytého těla, jeho slepou víru, jeho zlost na všechno, co přesahuje rámec pohlavních úkonů a chlastu. On tam teď přešlapuje, ten výrostek, kterého ještě před půlrokem mlátil jeho panděratý táta, protože ho chtěl naučit prodávat ztuchlou mouku a zcukernatělá povidla, funí, dřevák jeden, a marně se snaží vzpomenout si na paragraf špatně naučeného řádu a zaboha neví, má-li v takovémhle případě vzít urozeného dona sekyrou po hlavě, zařvat „Poplach!“, nebo jenom mávnout rukou — stejně se to nikdo nedoví. A nakonec mávne rukou, vrátí se do svého výklenku, nacpe si do tlamy hrst žvýkací kůry a bude žvýkat, mlaskat a slintat. Nic na světě nechce vědět, o ničem na světě nechce přemýšlet. Přemýšlet! A oč lepší je orel náš don Reba? Ano, pochopitelně, jeho psychologie je komplikovanější a reflexy složitější, ale jeho myšlenky se podobají těmto palácovým labyrintům páchnoucím zločiny a čpavkem, a sám don Reba je už nepředstavitelně odporný — hrozný zločinec a nemilosrdný pavouk. Přišel jsem sem milovat lidi, pomoct jim narovnat se a spatřit nebe. Ba ne, jsem špatný pracovník Ústavu, řekl si lítostivě. Jsem historik k ničemu. Kdy jsem to vlastně zabředl do bažiny, o které mluvil don Kondor? Copak bůh nemá právo na nějaký jiný cit kromě soucitu?

Vzadu se ozvalo rychlé dupání bot po chodbě. Rumata se otočil a uchopil oba meče zkříženýma rukama. Běžel k němu don Ripat a držel si šavli při boku.

„Done Rumato…, doně Rumato!“ zavolal už zdáli chraptivým šeptem.

Rumata pustil meče. Když k němu don Ripat doběhl, rozhlédl se a sotva slyšitelně mu zašeptal do ucha:

„Hledám vás už hodinu. V paláci je Pavéza Rumpál. Vyjednává s donem Rebou ve fialových komnatách.“

Rumata na okamžik přivřel oči. Pak opatrně poodstoupil a se zdvořilým údivem řekl:

„Máte na mysli toho slavného lupiče? Ale ten už byl přece popraven, nebo snad vůbec nikdy neexistoval.“

Poručík si olízl suché rty.

„Existuje. A je v paláci… Myslel jsem, že vás to bude zajímat.“

„Můj rozmilý doně Ripate,“ řekl Rumata důrazně. „Zajímají mě drby! Pomluvy. Žerty… Život je tak nudný! Zřejmě jste mě nepochopil správně…“ (Poručík na něj vyvaloval zpitomělé oči.) „Posuďte sám. Co je mi do nečistých styků dona Reby, kterého si mimochodem příliš vážím, než abych ho jakkoli odsuzoval… A kromě toho, promiňte, spěchám. Čeká mě dáma.“

Don Ripat si znovu olízl rty, nemotorně se uklonil a bokem se začal vzdalovat. Rumatu najednou napadla šťastná myšlenka.

„Mimochodem, příteli,“ zavolal vlídně. „Jak se vám líbil malý žert, který jsme dnes ráno provedli donu Rebovi?“

Don Ripat se odhodlaně zastavil.

„Jsme velmi spokojeni,“ prohlásil.

„Viďte, že to bylo velice milé?“

„Bylo to velkolepé! Šedý důstojnický sbor je neobyčejně rád, že jste se konečně postavil na naši stranu. Takový chytrý člověk jako vy, doně Rumato, a bratříčkuje se s barony a urozenými zrůdami…“

„Drahý Ripate!“ pravil Rumata nadutě a obrátil se k odchodu. „Zapomínáte, že z výšin mého původu není vidět žádný rozdíl dokonce ani mezi králem a vámi. Na shledanou.“