Страница 19 из 41
„Koneckonců, proč bychom se nenapili?“ prohlásil baron Pampa podrážděně, popadl Rumatu za rukáv a zamířil úzkým průchodem mezi stoly k pultu. Cestou do krve rozdrásal záda sedících hostů trny, které mu vyčnívaly z opasku brnění. U pultu vytrhl majiteli z ruky objemný naběrák, z něhož šéf rozléval víno do džbánků, beze slova jej vyprázdnil do dna a prohlásil, že teď už je všecko v troubě a nezbývá než se jaksepatří po veselit. Pak se otočil na majitele a hromovým hlasem se informoval, najde-li se v tomhle podniku místo, kde by urození lidé mohli slušně a ve vší skromnosti strávit nějakou chvíli, aniž by se museli štítit společnosti všelijaké pakáže, lůzy a zloděj-štva. Majitel ho ujistil, že právě v tomto podniku se takové místo najde.
„Výborně!“ zahlaholil baron majestátně a hodil majiteli několik zlaťáků. „Pošlete mně a tady tomu donovi všechno, co tu máte nejlepší, a ať nás neobsluhuje nějaká nafintěná rozhoďnožka, ale ctnostná starší žena!“
Majitel osobně zavedl urozené dony do salónku. Sedělo tu jen pár lidí. V koutě se chmurně veselila skupina šedých důstojníků — čtyři poručici v přiléhavých uniformách a dva kapitáni v krátkých pláštích s prýmky ministerstva ochrany trůnu. U okna při velkém džbánku s úzkým hrdlem se nudili dva mladí aristokrati s obličeji zapšklými obecným znechucením. Kousek od nich se usadila skupina zchudlých donu s ošoupanými širokými límci a záplatovanými plášti. Malými doušky upíjeli pivo a neustále přejížděli místnost lačnými pohledy.
Baron se zhroutil k volnému stolu, zašilhal po šedých důstojnících a zavrčel: „Ona ta pakáž je i tady…“ Ale to už korpulentní tetka v zástěře podávala první chod. Baron vyhekl, vytáhl od pasu dýku a začal se veselit. Beze slova do sebe ládoval velké kusy pečeného jelena, haldy marinováných měkkýšů, hromady mořských raků, mísy salátů a majonéz, a to všechno zaléval vodopády vína, piva, medoviny a vína smíchaného s pivem a medovinou. Zchudlí donové si po jednom nebo i ve dvojicích začali přisedat k jeho stolu a baron je vítal junáckým mávnutím ruky a dutým bručením.
Najednou přestal jíst, upřel na Rumatu vyvalené oči a zařval medvědím hlasem:
„Už dávno jsem nebyl v Arkanaru, můj urozený příteli. A řeknu vám, něco se mi tady nelíbí.“
„A co konkrétně, barone?“ zeptal se se zájmem Rumata, který právě ohlodával kuřecí křidélko.
Na tvářích zchudlých donu se objevila uctivá pozornost.
„Řekněte mi, milý příteli,“ pokračoval baron a utřel si umaštěné ruce do cípu pláště. „Řekněte mi, urození donové, odkdy je to v sídelním městě našeho Jeho Veličenstva krále zařízeno tak, že potomci nejstarších rodů naší říše nemohou udělat krok, aby nenarazili na všelijaké kramáře a řezníky?“
Zchudlí donové si vyměnili pohledy a začali se klidit. Rumata střelil pohledem do kouta, kde seděli šedí. Ti přestali pít a sledovali barona.
„Já vám povím, čím to je, urození donové,“ pokračoval baron Pampa. „To všechno je tím, že se tady moc bojíte. Trpíte je, protože máte strach. Ty například máš strach!“ zařval a zabodl pohled do nejbližšího zchudlého dona. Ten se zatvářil zkormouceně a se smutným úsměvem odešel. „Zbabělci!“ štěkl baron. Kníry mu bojovně trčely do výšky.
Ale ze zchudlých donu nic nekoukalo. Zjevně neměli chuť do rvačky, chtěli se napít a najíst.
Baron tedy přehodil nohu přes lavici, zmáčkl si pravý knír v dlani, upřel pohled do kouta, kde seděli šedí důstojníci, a prohlásil:
„To já se nebojím ani čerta! Mlátím šedou havěť, kdykoli mi přijde do ruky!“
„Co to tam sípá ta pivní bečka?“ zeptal se nahlas šedý kapitán s dlouhým obličejem.
Baron se spokojeně usmál. S rachotem vstal od stolu a vydrápal se na lavici. Rumata pozvedl obočí a pustil se do druhého křidélka.
„Hej, vy šedá sebranko!“ zařval baron tak silně, jako by důstojníci byli od něj na míle daleko. „Abyste věděli, tak předevčírem jsem já, baron Pampa, don Bau, dal těm vašim pěkně na frak! Víte, příte-li,“ obrátil se na Rumatu od stropu, „to jsme pili s otcem Kabanim večer u mě na hradě. Najednou přiběhne můj podkoní a hlásí mi, že horda šedých dr… drancuje putyku U zlaté podkovy. Moji putyku, na mém rodovém panství! Velím: Na koně — a jedeme tam. Přísahám při svých ostruhách, byla jich tam celá smečka, nějakých dvacet! Zajali asi tři lidi a ožrali se jako prasata…, ti kramáři vůbec neumějí pít…, a začali to mlátit hlava nehlava a všechno rozbíjet. Popadl jsem jednoho za nohy a začala psina! Hnal jsem je až do Těžkých Mečů. Krve tam bylo, vy mi to nebudete věřit, příteli, po kolena a sekyr tam zůstalo tolik…“
V této chvíli bylo baronovo vyprávění přerušeno. Kapitán s dlouhým obličejem se rozmáchl a těžký nůž zařinčel o kyrys baronova brnění.
„No to je dost!“ poznamenal baron a vytáhl z pochvy obrovský obouruční meč.
S nečekanou obratností seskočil na podlahu, meč jiskřivým švihem opsal ve vzduchu oblouk a přesekl stropní trám. Baron zaklel. Strop se sesedl, na hlavy se začala řinout omítka.
Teď už byli všichni na nohou. Zchudlí donové odcouvali ke stěnám. Mladí aristokrati vylezli na stůl, aby lépe viděli. Šedí vytasili před sebe šavle, seřadili se do půlkruhu a drobnými krůčky začali postupovat proti baronovi. Jedině Rumata zůstal sedět a uvažoval, na kterou stranu od barona by se mohl zvednout, aby mu meč neufikl hlavu.
Široká čepel zlověstně ševelila a opisovala jiskřivé kruhy nad baronovou hlavou. Baron byl fantastický. Připomínal vrtulník, jemuž běží vrtule naprázdno.
Šedí ho obklopili ze tří stran, ale byli nuceni se zastavit. Jeden z nich se neopatrně postavil zády k Rumatovi a ten se nahnul přes stůl, popadl ho za límec, strhl ho na záda do mis se zbytky jídel a praštil ho hřbetem dlaně pod ucho. Šedý zavřel oči a znehybněl. Baron vykřikl:
„Propíchněte ho, urozený Rumato, já oddělám ty ostatní.“
On je všechny zamorduje, pomyslel si Rumata nespokojeně.
„Poslyšte,“ řekl na adresu šedých. „Nebudeme si navzájem kazit veselou noc. Nám byste se neubránili. Odhoďte zbraně a zmizte od-tud.“
„Žádný takový!“ namítl baron zlostně. „Já se chci prát! Ať se perou! Tak se perte, hrom do vás!“
S těmito slovy se vrhl na šedé, jeho meč se točil stále rychleji. Šedí ustupovali a viditelně bledli. Zřejmě nikdy v životě neviděli nákladní vrtulník. Rumata přeskočil stůl.
„Počkejte, příteli,“ řekl. „Nemá žádný smysl se s těmi lidmi hádat. Vám se nelíbí jejich přítomnost? Oni odejdou.“
„Beze zbraní neodejdeme,“ prohlásil zachmuřeně jeden z poručíků. „Z toho by byl malér. Já mám hlídku.“
„I čert vás vem! Tak odejděte se zbraněmi!“ dovolil jim Rumata. „Šavle skryj, ruce za hlavu a po jednom odchod! A žádné hlouposti! Nebo vám zpřelámu kosti!“
„Ale jak odejdeme?“ ptal se podrážděně kapitán s dlouhým obličejem. „Ten don nám stojí v cestě.“
„A budu stát!“ prohlásil baron umíněně.
Mladí aristokrati se jízlivě zachechtali.
„Tak dobrá,“ řekl Rumata. „Já budu držet barona a vy utečete, ale rychle — já ho dlouho neudržím. Hej, vy tam ve dveřích, uvolněte průchod! Barone,“ dodal a vzal Pampu kolem širokého pasu. „Mám dojem, příteli, že jste zapomněl na jednu důležitou okolnost. Tento slavný meč používali přece vaši předkové jedině k ušlechtilému boji, neboť stojí psáno: Netas v krčmách!“
Na tváři barona, který stále ještě točil mečem, se objevil zamyšlený výraz.
„Ale já jiný meč nemám,“ pronesl váhavě.
„Tím spíš!“ řekl Rumata významně.
„Myslíte?“ Baron stále ještě nebyl rozhodnut.
„Vy to přece víte lip než já…“
„Ano,“ řekl baron. „Máte pravdu.“ Zahleděl se nahoru na své zuřivě pracující zápěstí. „Vy mi to nebudete věřit, drahý Rumato, ale já můžu takhle točit nepřetržitě tři čtyři hodiny a ani trochu se neunavím… Ach, proč ona mě teď nevidí?!“
„Já jí to budu vyprávět,“ slíbil Rumata.
Baron si vzdychl a spustil meč. Šedí sehnuti proběhli kolem něj. Baron je sledoval pohledem.
„Nevím, nevím,“ řekl pochybovačně. „Co myslíte, udělal jsem dobře, že jsem je na rozloučenou nenakopal do zadků?“