Страница 17 из 41
KAPITOLA ČTVRTÁ
Hosté už byli shromážděni, ale do
Gardisté u stolku uvítali Rumatu hlučnými výkřiky. Rumata na ně přátelsky mrkl a obešel všechny přítomné. Uklonil se galantním stařečkům, utrousil několik lichotek donašečkám, které okamžitě upřely zraky na jeho bílé péro za uchem, poplácal osobnost královské krve po tučných zádech a zamířil k donu Ripatovi a donu Tameovi. Když kráčel kolem oke
Jakmile spatřil Rumatu, vytáhl don Ripat ruce zpod řemení, srazil podpatky a don Tameo vykřikl:
„Jste to vy, příteli? To je dobře, že jste přišel, už jsem přestal doufat… A jako labuť znavená žitím lunu vzývá svou písní…, tak jsem tesknil. Nebýt dona Ripata, byl bych umřel žalem!“
Bylo znát, že don Tameo vystřízlivěl asi tak v poledne, ale nedokázal to tak nechat.
„Podívejme se,“ podivil se Rumata. „My citujeme buřiče Cure-na?“
Don Ripat v mžiku zpozorněl a krvelačně se zadíval na dona Ta-mea.
„E-e…,“ zahekal don Tameo rozpačitě. „Curena? A proč myslíte? Aha tak! Ovšem to jsem uvedl ironicky, ujišťuji vás, urození donové. Protože kdo to je Curen? Nízký, nevděčný demagog. A já chtěl pouze zdůraznit…“
„Že tu není do
„Přesně to jsem chtěl zdůraznit!“
„Mimochodem, kde je do
„Čekáme ji každým okamžikem,“ řekl don Ripat, uklonil se a odešel.
Donašečky, všechny se stejně otevřenými ústy, bez mrknutí zíraly na bílé péro. Stařičtí galáni se škrobeně pochichtávali. Nakonec si péra všiml i don Tameo a rozklepal se.
„Příteli,“ zašeptal. „Nač tohle? Může se ledacos stát. Co když přijde don Reba? Sice ho tu dnes neočekávají, ale stejně…“
„Nemluvme o tom,“ řekl Rumata a netrpělivě se rozhlížel. Chtěl, aby už to všechno co nejdřív skončilo.
Blížili se gardisté s poháry.
„Jste tak bledý,“ šeptal don Tameo. „Já to chápu. Láska, vášeň… Ale svatý Miko! Stát je nadevše… A kdyby nic jiného, je to nebezpečné… Urážka citů…“
Výraz jeho obličeje se změnil, Tameo začal couvat, ustupovat, odcházet, a neustále se při tom klaněl. Rumatu obstoupili gardisté. Kdosi mu podal pohár.
„Na čest a krále!“ prohlásil jeden z gardistů.
„A na lásku,“ dodal druhý.
„Předveďte jí, co to je garda, urozený Rumato,“ řekl třetí.
Rumata uchopil číši a tu spatřil do
„Jste okouzlující,“ zamumlal Rumata a hluboce se uklonil, až mu meče zařinčely. „Dovolte, abych spočinul u vašich nohou… Abych jako pes ležel u nohou nahé a lhostejné krasavice…“
Do
„Jste velice odvážný, urozený done,“ poznamenala. „My, ubohé venkovanky, nejsme schopny ubránit se takovému náporu…“ Měla hluboký, trochu ochraptělý hlas. „Ach, nezbývá mi než otevřít bránu pevnosti a vpustit vítězného dobyvatele…“
Rumata zaskřípal zuby studem i vztekem a uklonil se ještě hlouběji. Do
„Urození donové, bavte se! My se s donem Rumatou hned vrátíme! Slíbila jsem, že mu ukážu své nové irukánské koberce…“
„Neopouštějte nás nadlouho, čarodějko!“ zabečel jeden ze stařečků.
„Krasavice!“ pronesl sladce druhý. „Vílo!“
Gardisté sborově zařinčeli meči. „Ten má nos na to, co je dobré!“ řekla zřetelně osobnost královské krve. Do
Na konci chodby se do
„Protivo,“ řekla nadšeně, sotva dechu popadajíc. „Vždyť jsi mě div nerozmačkal…“
„Hořím láskou,“ zamumlal provinile.
„Já taky. Tolik jsem tě čekala. Pojď honem!“
Táhla ho za sebou přes nějaké tmavé, studené komnaty. Rumata vytáhl kapesník a potajmu si otřel ústa. V této chvíli mu jeho plán připadal zcela beznadějný. Musím, sugeroval si znovu. Jenže já musím tolik věcí! Tohle nespraví nějaká slova… Svatý Miko, proč oni se tady u dvora nikdy nemyjí? A jak ona to bere zhurta! Kdyby aspoň přišel don Reba… Táhla ho beze slova, urputně, jako mravenec zdechlou housenku. Rumata si připadal jako nejtupější idiot, ale donutil se zažvatlat nějakou salo
„Jsi krásný,“ zašeptala. „Tak už ke mně pojď. Čekala jsem tak dlouho…“
Rumata zvedl oči ke stropu, dělalo se mu špatně. Po tváři se mu řinuly kapky potu a protivně svědily. Nejsem schopen, uvědomil si. Aby hrom vzal všechny informace, které jsem od ní chtěl získat! Liška… Opice… Vždyť to je proti přírodě! Špína… Spínaje lepší než krev, ale tohle je mnohem horší než špína.