Страница 11 из 41
Don Tameo otevřel oči.
„Jakožto služebníci krále,“ prohlásil slavnostně, „musíme vždy a všude hledět do budoucnosti. Don Satarina — to je minulá etapa vývoje, dávno překonaná. Vpřed, urození donové! Já musím do stráže…“
„Vpřed,“ souhlasil Rumata.
Donu Tameovi znovu klesla hlava na prsa. Pak už se neprobral. Don Sera vykládal o svých milostných úspěších a ohýbal přitom jeden prst za druhým. Tak došli do paláce. Na strážnici uložil Rumata s úlevou dona Tamea na lavici. Don Sera usedl ke stolu, ledabyle odstrčil hromádku rozkazů podepsaných králem a prohlásil, že konečně nadešla chvíle, kdy je možno popít chlazené irukánské. Ať vrchní přivalí sud, rozkázal, a tamhlety holky (ukázal na službu konající gardisty, kteří u vedlejšího stolu mazali karty) ať jdou sem! Přišel velitel stráže, poručík gardové roty. Dlouho si prohlížel dona Tamea a pozoroval dona Seru; když se ho don Sera zeptal, „proč všechny květy uvadly v tajemném lásky sadu“, usoudil, že by asi nemělo smysl posílat je teď do stráže. Ať si tu zatím poleží.
Rumata prohrál s poručíkem zlaťák a popovídal si s ním o nových typech řemení k uniformě a o způsobech ostření mečů. Poznamenal mimochodem, že se chystá zajít k donu Satarinovi, který má zbraň broušenou postaru, a neobyčejně se rozhořčil, když se dověděl, že se ctihodný velmož dočista zbláznil: už před měsícem propustil své zajatce, rozpustil družinu a svůj přebohatý soubor mučidel bez náhrady odevzdal státu. Sto dva roky starý kmet prohlásil, že hodlá zasvětit zbytek života dobrým skutkům, takže teď už tady asi dlouho nebude.
Rumata se rozloučil s poručíkem, vyšel z paláce a zamířil do přístavu. Obcházel kaluže, přeskakoval výmoly naplněné rezatou vodou, lokty bez okolků rozrážel civějící prosťáčky, pomrkával na děvčata, na něž jeho vzhled působil bezpochyby neodolatelným dojmem, klaněl se dámám, které sluhové nesli v nosítkách, přátelsky se zdravil se známými šlechtici a záměrně nevěnoval pozornost příslušníkům šedých úderných oddílů.
Udělal si malou zacházku, aby mohl navštívit Vlasteneckou školu. Tato škola byla zřízena z nadace dona Reby před dvěma lety a jejím úkolem bylo vychovávat z výrostků středně majetného a kupeckého původu vojenské a úřednické kádry. Byla to zděná budova současné architektury, beze sloupů a basreliéfů, s tlustými zdmi, úzkými stříl-ňovitými okny a dvěma půlkruhovitými věžemi po stranách hlavní brány. V případě potřeby bylo možné se v ní opevnit.
Po úzkých schodech vystoupil Rumata do prvního patra. S ostruhami cinkajícími o kame
Bez klepání se opřel do nízkých klenutých dveří a vstoupil do kanceláře, tmavé a ledové jako sklep. Od obrovského stolu zavaleného papíry a rákoskami vyskočil dlouhý hranatý muž, plešatý, se zapadlýma očima, upnutý do přiléhavé šedé uniformy s prýmky ministerstva ochrany trůnu. Byl to sám správce Vlastenecké školy, ve-lemoudrý otec Kin — sadista a vrah vysvěcený na mnicha, autor spisu Traktát o udávání, jímž na sebe upoutal pozornost dona Reby.
Rumata kývl v odpověď na květnaté přivítání, usedl do křesla a přehodil si nohu přes nohu. Otec Kin zůstal stát a předklonil se na znamení uctivé pozornosti.
„Tak jak se daří?“ zeptal se Rumata blahosklo
Otec Kin se zašklebil.
„Písmák není nepřítel krále,“ odpověděl. „Nepřítelem krále je písmák snílek, písmák pochybující, písmák nevěřící! A my tady…“
„No dobrá, dobrá,“ přerušil ho Rumata. „Věřím. Co teď píšeš? Četl jsem tvůj traktát — je to užitečná kniha, ale hloupá. Jak jsi to mohl napsat? Hanba!“
„Nešlo mi o to blýsknout se znalostmi,“ odpověděl otec Kin důstojně. „Jediné, oč jsem se snažil, bylo prospět státu. Chytré nepotřebujeme. Potřebujeme věrné. A my…“
„No dobrá, dobrá,“ přerušil ho Rumata. „Věřím. Tak píšeš teď něco nového nebo ne?“
„Chystám se předložit ministru k posouzení úvahu o novém státu, za jehož vzor považuji Oblast Svatého řádu.“
„Co je to za nápad?“ podivil se Rumata. „To chceš z nás všech nadělat mnichy?“
Otec Kin přitiskl ruce na prsa a pokročil vpřed.
„Nechte si to vysvětlit, urozený done,“ vyhrkl zapáleně a olízl si rty. „Podstata je v něčem docela jiném! Podstata je v základních principech nového státu. Jsou prosté a jsou pouze tři: slepá víra v neomylnost zákonů, bezvýhradná poslušnost těchto, jakož i ostražité sledování všech všemi.“
„Hm,“ utrousil Rumata. „A proč?“
„Jak to proč?“
„Ty jsi přece jen hlupák,“ řekl Rumata. „No nic, věřím. Co jsem to vlastně chtěl… Aha! Zítra přijmeš dva nové učitele. Jmenují se — otec Tarra, velmi ctihodný kmet, zabývá se tou… kosmografií, a bratr Nanin, taky věrný a oddaný člověk, vyzná se v historii. Jsou to moji lidé, tak je přijmi uctivě. Tady je záloha.“ Na stůl se zazvoněním dopadl měšec. „Tvůj podíl je tady — pět zlatých… Všechno jasné?“
„Ano, urozený done,“ přisvědčil otec Kin.
Rumata zívl a rozhlédl se.
„To je dobře, že je ti všechno jasné,“ řekl. „Můj otec měl nevím-proč tyhle lidi moc rád a před smrtí mi uložil, abych se postaral o jejich život. Vysvětli mi, moudrý muži, kde se v urozeném donovi může vzít taková sympatie k písmákovi?“
„Třeba mají nějaké mimořádné zásluhy,“ nadhodil otec Kin.
„Co tím máš na mysli?“ zeptal se Rumata podezřívavě. „Ačkoli dost možná. Ano… Nějaká hezounká dcerka nebo sestra… Víno tu pochopitelně nemáš?“
Otec Kin provinile rozhodil rukama. Rumata vzal ze stolu jeden z lístků a chvíli si ho držel před očima.
„Všeobecná nápomoc,“ přečetl nahlas. „Mudrcové!“ Pustil lístek na podlahu a vstal. „Dbej na to, aby jim tady ta tvá smečka učenců neubližovala. Já je někdy přijdu navštívit, a jestli uslyším…“ Přistrčil otci Kinovi pod nos zaťatou pěst. „No nic, neboj se, já nebudu…“
Otec Kin se zdvořile uchichtl. Rumata mu pokývl a zanechávaje na podlaze rýhy od ostruh zamířil ke dveřím.
Na ulici Díkůvzdání zašel do zbrojního obchodu, koupil si nové záchytné kroužky k pochvě, vyzkoušel si několik dýk (házel jimi do stěny, potěžkával je v dlani, ale nelíbily se mu), pak si sedl na pult a popovídal si s majitelem, otcem Haukem. Otec Hauk měl hodné, smutné oči a malé bledé ruce s nemytými skvrnami od inkoustu. Rumata se s ním trochu přel o přednostech Curenových veršů, vyslechl zajímavý komentář k verši „Jak uvadlý lístek na duši padá…“, požádal, aby mu otec Hauk zarecitoval něco nového, zavzdychal si společně s autorem nad nevýslovně smutnými slokami a na odchodu zarecitoval „Být, či nebýt?“ ve vlastním překladu do irukánštiny.
„Svatý Miko!“ vykřikl rozohněný otec Hauk. „Čí jsou to verše?“
„Moje,“ prohlásil Rumata a odešel.
Zašel do Šedé radosti, vypil sklenici arkanarské. břečky, poplácal číšnici po tváři, obratným trhnutím meče převrhl stolek systemizova-ného informátora, který na něj vyvaloval prázdné oči, pak zašel do nejvzdálenějšího kouta a vyhledal tam ošumělého, vousatého muže s kalamářem zavěšeným na krku.
„Buď zdráv, bratře Nanine,“ pozdravil. „Kolik suplik jsi dneska napsal?“
Bratr Nanin se stydlivě usmál a vycenil drobné zkažené zuby.
„Teď se píše málo suplik, urozený done,“ odpověděl. „Jedni jsou toho názoru, že o něco prosit je stejně marné, a druzí doufají, že si v nejbližší době stejně vezmou, co chtějí, a bez ptaní.“
Rumata se mu naklonil k uchu a pošeptal, že záležitost s Vlasteneckou školou je zařízena.
„Tady máš dvě zlatky,“ řekl nakonec. „Obleč se a dej se do pořádku. A buď opatrný… aspoň v první dny. Otec Kin je nebezpečný člověk.“