Hodina Byka

Vyprávěl o speciálně helikoidní struktuře vesmíru, o světech Šakti a Tamasu, o složitém povrchu silových polí, podřízených zákonu pětiosých elipsoidních struktur, o triádové podstatě velkých i malých vln rozvoje, o spirálovitě asymetrické teorii pravděpodobností namísto přímočaře symetrické, která je tradiční ve vědě na Jan-Jachu a neobejde se bez vyšší bytosti. Vir Norin hovořil o vítězství nad prostorem a časem po vyluštění záhad mezní hmoty hvězd, známých odedávna vědcům na Jan-Jachu i Pozemšťanům jako veličina Čandrasekhárova a Schwarzschildova, a hlavně po opravě chyby v Kruskalově diagramu, kdy skončila představa o antisvětě jako o dokonale symetrickém protějšku světa našeho. Ve skutečnosti mezi Tamasem a Šakti existuje asymetrie helikoidního posunu a výbuch quasarů nemusí být odrazem hvězdného kolapsu v Tamasu.

Nejobtížnější bylo vypořádat se s představou, že vesmír je uzavřen v sobě i v čase, že je věčný a nekonečný. Matematické definice, jako na příklad Lorentzovy transformace, nic nevyřešily, jen problém zkomplikovaly, aniž lidskému myšlení pomohly překonat všechny možné v sobě uzavřené soustavy, sféry a časové kruhy, které odrážely jen chaos infernální zkušenosti bez východiska. Teprve když člověk zvítězil nad infernálními kruhy, když pochopil, že neexistuje uzavřenost, nýbrž donekonečna se rozvíjející helikoid, pak mohl, jak pravil indický mudřec, rozepnout svá labutí křídla a vznést se z bouřlivého běhu času k safírovému jezeru věčnosti.

… Právě tehdy jsme získali svou psychickou sílu i schopnost předvídat, které vás tak udivují, a podařilo se nám zkonstruovat paprskový hvězdolet, když jsme pochopili anizotropní strukturu vesmíru.

Paprskové hvězdolety se řítí podél os helikoidů, místo aby opisovaly cestu nekonečně dlouhé spirály. A vědecká představivost, která zkoumá svět logicky přímočarými metodami, podobá se právě takové spirále, narážející donekonečna na nepřekonatelnou hráz Tamasu. Jenom v raném věku, než se definitivně upraví názorová soustava, propukávají v člověku schopnosti přímočarého paprsku, jež se dříve pokládaly za nadpřirozené, jako třeba jasnovidectví, teleakcepce a telekineze, i nadání volit z několika možností tu, která se v budoucnosti uskuteční. My na Zemi se snažíme rozvinout schopnosti, o nichž jsem tu mluvil, ještě před pohlavním dospíváním.

Stejné obecné zákonitosti podléhá i vývoj života, který nutně všude, v různých časových rovinách, vede ke zrodu myšlení. K tomu je zapotřebí stálé vnitřní prostředí organismu i schopnost hromadit a uchovávat informace. Jinými slovy, je nutná nezávislost na vnějších podmínkách v největší možné míře, protože absolutní neodvislost je nedosažitelná.

Aby vznikla myslící bytost, zavinuje se vzestupná spirála evoluce stále pevněji, neboť koridor možných podmínek se nepřetržitě zužuje. Vyvíjejí se velmi složité organismy, jeden druhému víc a víc podobný, i když vznikají v různých prostorových bodech. Myslící organismus se bezpodmínečně projevuje výrazně jako individuum, na rozdíl od integrálního člena společnosti na předmyslícím vývojovém stupni, jako je mravenec, termit, včela a ostatní živočichové, přizpůsobení ke kolektivní existenci. Vlastnosti myslícího individua jsou do jisté míry antagonické sociálním potřebám lidstva. Ať chceme či ne, ale tak vznikl pozemský člověk, a tedy i vy. To není zrovna příznivý stav pro vykořenění inferna, ale když jsme pochopili nahodilost, dospěli jsme k absolutní nutnosti dalšího, teď už vědomého zavíjení spirály omezením individuálního rozptylu a snah, čili uznali jsme nutnost vnější disciplíny jako dialektický protiklad vnitřní svobody.

Jestliže ve společnosti místo zavíjení spirály nastane rozptyl a uvolňování, objeví se spousta anarchistických jedinců, a následky se projeví i v tvůrčí práci. Ve vědě na Jan-Jachu je zvláště vidět její neukázněný charakter, a v důsledku toho i neschopnost najít správnou cestu. Jednotlivé efekty postrádají harmonii hudební skladby, sladěné s nejzákladnějšími potřebami lidstva…“ Vir Norin větu nedokončil, a pak řekl: „Promiňte, nechtěl jsem se dotýkat sociálních otázek, ale zřejmě my ze Země nemůžeme myslit jinak, než že máme stále na paměti ochranu klidu radosti a tvůrčí lidské práce!“

Tormanťanští vědci přijali závěr Norinovy řeči s ponurým mlčením. Seděli a nedávali najevo své pocity ani jediným slovem či gestem, dokud Vir, trochu udivený reakcí auditoria, nesestoupil z katedry. Ostatně, už na začátku svých sociologických formulací začal vyciťovat vzrůstající nepřízeň publika. Uklonil se a vyšel ze sálu.

Celou bytostí vnímal zaryté nepřátelství privilegovaných posluchačů. Sotva za sebou zavřel dveře, uslyšel nespořádaný hluk, přecházející až do křiku. Samozřejmě že ho nikdo nevyprovázel, a Vir, který si na ceremonie při loučení nepotrpěl, měl dokonce trochu radost, že ušetřil čas a o to dříve uvidí Su-Te. Za půl hodiny dorazil k domu, v němž bydlil. V duši mu začala vyvstávat nejasná obava, že v jeho příštím osudu zraje něco zlého, co souvisí s vystoupením ve fyzikálně-technickém ústavu. Ano, učinil na vědce dojem, ale jaký. Nevedl si, jak bylo třeba, nedovedl zůstat v rámci „čisté“ vědy Jan-Jachu. Ale Tael zdůrazňoval, že je to právě vhodný způsob… Musí pohovořit s Rodis, ta umí nahlédnout do budoucnosti dále než on.

Pocity temné předtuchy zmizely okamžitě, když uviděl Su-Te. Nikdy netušil, kolik opravdového štěstí lze prožít na pokraji nebezpečí v tak maličkém pokoji. Tormanťančin obličej zářil obětavou láskou a Pozemšťan cítil, jak drahé je mu každé její gesto, drobné vrásečky, když se smála, způsob chůze i zvláštní něžný hlas, který nebyl hluboký ani vysoký, nezvučný ani příliš hlasitý. Su-Te dovedla do společných rozhovorů vnést vždycky něco nového nečekaného.

Zářící radostí, upadala náhle do myšlenek plných obav z budoucnosti, a po chvílích vášnivého vytržení se zadumaně nořila do vlastního nitra. Někdy nepřítomnýma očima hleděla na Vira jako na propast života, do níž je ochotna vrhnout se tělem i duší, dát všechno do posledního vzdechu. Časem před ní vyvstával přízrak temné budoucnosti, pronikal ji pocit, že štěstí se zvláštním cizincem z mezihvězdných prostor je křehké a pro její rozum nepostižitelné.

V takových okamžicích se vrhala k astronautovi, tiskla se k němu bez hnutí, s očima zavřenýma a zatajeným dechem.

Su-Te často zpívala. Začínala obvykle procítěně a smutně, ale pak se zápalem přecházela k složitým skladbám rytmického tance. Svěřovala Virovi své dětské touhy a vyprávěla mu o zážitcích z mládí s tak vytříbeným pozorovacím smyslem, jaký neměla ani každá Pozemšťanka.

Pak znovu zpívala a nahlížela do budoucnosti jako do temné řeky, plynoucí pomalu do neznámých dalek. A Vir si v té chvíli přál zapomenout na všechno, aby mohl co nejdéle zůstat s její štědrou láskou a sám se jí také oddat až doposledka. Ale byl to neuskutečnitelný sen. Příliš složitá byla situace na cizí planetě, kde se astronavigátor stal katalyzátorem narůstajících sil odporu a boje za lidskou existenci, za výstup z inferna! Musí prožít ještě těžkou chvíli, až hvězdolet se všemi přáteli odletí k rodné planetě. Čekání Vira trápilo, i když měl před sebou ještě nemálo dní společné práce s Rodis a častá setkání s posádkou hvězdoletu na obrazovce devítinožky.

Tak uvažoval Vir Norin, ale zmýlil se.

Hned jak opustil institut, vytratil se z davu diskutujících zakrslý muž s pletí tak žlutou, že připomínal nemocného.

Byl však docela zdravý, náležel pouze k etnické skupině obyvatel z vysokých šířek Přední polokoule. Nar-Jang si vysloužil už dvojdílné jméno, když se stal slavným astrofyzikem.

Teď rychle pospíšil do pracovny ve třetím poschodí ústavu, zavřel se, zapálil si a pustil se do počítání.

Tvář se mu jednu chvíli křivila sarkastickým úsměškem, pak zase rozplývala ve zlomyslné radosti. Konečně chytil zápisky a jel do audienční síně Rady Čtyř, kde byla hovorna pro rozmluvy s nejodpovědnějšími hodnostáři při neodkladných záležitostech státního významu.