Hodina Byka

Vir Norin vděčně pohlédl na svou kolegyni, pevně stiskl loket její silné ruky založené pod hustými kudrnami a zamiřil ke dveřím. Našlapoval opatrně, podlaha byla dosud mokrá od desinfekce.

Astronavigátor ještě ani nevyšel z ohromné nemocniční budovy, když do pokoje se spíci Čedi a polobdící Evizou vkročila postava ve zmačkaném a sepraném žlutém plášti, jaké se pujčovaly návštěvám. Obličej měla ofačovaný.

Eviza vyskočila a vrhla se návštěvě kolem krku.

„Rodis!“

,Přišla jsem vás vystřídat,“ a Fai přejela prsty po Evizině vpadlé tváři.

Eviza zamžourala jako dítě, když mu přijde do oči mýdlo, a rozhodně zakroutila hlavou.

„Teď ne. Jakmile přejde nervové napětí, budu zase klidná.“

„Uklidním vás! Položte se.“

„Tak dávno už jsem s vámi nemluvila, dokonce ani přes devitinožku. Dovolili vám odejít nadlouho?“

Fai se zvonivě a bezstarostně rozesmála jako dívka.

„Nikdo mi nic nedovoloval, stejně jako přistání diskoidu.

Kdybych začala žádat o dovolení, nerozhodli by tak veliký problém ani do zítřka. Ale zůstanu tu s vámi, jak dlouho bude zapotřebí.“

„A co tahle vaše maškaráda?“

„To je dílo Taela a jeho přátel.“

Fai si přes černý oblek Tormanťanů navlékla perleťově střibřitý a jako pavučina tenký ošetřovatelský plášť, jaké se nosily na Zemi.

„Kde máte svého robota, Rodis?“

„Vypnula jsem ho. Přivezou mi ho v noci k nemocničnímu vchodu a já ho sem přivolám. Teď si lehněte a já se trochu projdu po pokoji, abych se uklidnila z jiného vzrušení.

Už dávno jsem nepocítila tolik potěšeni z dlouhé chůze jako dnes. Zdá se mi, že celou věčnost žiji v těsném prostoru a nepohodlí. Nejdřiv na hvězdoletu, kde je to přirozené, a teď na Tormansu zbytečně a z donuceni.“

„Čedi taky nedovedla přivyknout podobnému životu.

Její dlouhé procházky byly užitečné pro seznámeni s Tormanťany, ale skončily nakonec katastrofou.“

„Proč ji napadli?“

„Zatím ještě nemohla nic říci. Útočnik spáchal na mistě sebevraždu. Pochybuji, že o tom Čedi vůbec vi.“

Fai se zamyslila a řekla:

„A teď už dost debat!“

Začala přejíždět Evize prsty po těle, v určitých bodech vždy přitlačila a pronášela při tom pomalu a rytmicky melodická slova. Neuplynulo ani pár minut a lékařka spala bezstarostně jako dítě. Jen v koutcích rtů se jí rýsovaly drobné vrásky, ale i ty brzy zmizely. Pak Rodis v pokleku prohnula tělo nazad, až se hlavou dotkla země, aby si narovnala páteř. Její souputnice byly ve věku, kdy zdravý a tvrdý spánek rychle obnovuje síly. Fai hleděla na obě se zalíbením a měla radost. Obě učinily pro výzkum Tormansu, co bylo v jejich moci, a je přirozené, že nemohly změnit zdejši život. Teď se vrátí na Temný Plamen. Kvůli drobtům, kterými by mohly ještě přispět k tak obrovskému úkolu, jako byl zvrat historie na Tormansu, nemá cenu riskovat déle jejich životy. Socioložka Čedi a lékařka mezihvězdné expedice Eviza navštiví v budoucnu ještě různá místa ve vesmiru, darují Zemi své děti, prožijí dlouhý, zajímavý život. Hluboké ponížení člověka na zdejší planetě, útrapy, které tu astronautky zakusily, i lítost a soucit se spolubratry poleví, vyblednou, a nakonec je přestanou na Zemi znepokojovat…

Dveře se pomalu pootevřely, vstoupil robot a stanul u Fainých nohou. Sňala s jeho přiklopu těžký bílý buben, s jistým úsilím ho postavila na okno a na speciálni výčnělek horního okraje našroubovala temně modrý kužel. Mezi Evizinou výstrojí našla vysoký pohár, průzračný tak, že byl skoro neviditelný. Otočila kuželem a naplnila nádobu stejně čirou tekutinou. Opatrně k ni přiblížila rty a tvář ji zazářila spokojenosti. Po nečisté, mineralizované vodě hlavního města, páchnoucí železným potrubím a laciným baktericidem, byla chuť pozemské vody úžasně přijemná. Neja Cholli nezapomněla poslat z hvězdoletu ani konzervovanou pozemskou stravu.

Fai začala připravovat jídlo pro Čedi i pro Evizu.

Do pokoje spěšně vstoupil bledý a zpocený primář.

„Neměl jsem ani tušeni, že zde mám vládkyni Pozemšťanů,“

učinil Rodis poklonu.

„Nemáte tu dost místa ani pohodlí. Ale to zařídíme později, teď pojďte se mnou do mé pracovny. Volají vás ze zahrad Coamu. Zdá se,“ šéflékařova tvář dostala zbožný výraz, „že s vámi chce hovořit sám Veliký a Moudrý…“

Fai stanula před obrazovkou oboustra

Čagas přelétl zrakem Fain stříbřitý plášť, pod nimž prosvítaly šaty obyčejné ženy z Jan-Jachu.

„Méně efektní než vaše předešlé obleky. Ale takhle se zdáte bližší, vypadáte jako moje… poddaná,“ řekl po krátké pauze. „Nicméně mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že jste tu.“

„Nebýt katastrofy s Čedi, neopustila bych Památník.

Jsou tam velice zajímavé materiály a jednal jste moudře, že jste mě tam poslal.“

Čojo Čagas trochu změkl.

„Doufám, že jste se znovu přesvědčila, jak nebezpečné je stýkat se s našimi divokými a zlými lidmi? Div že nezahynul čtvrtý z našich hostí.“

Fai Rodis byla v pokušeni zeptat se, či vinou jsou obyvatelé Jan-Jachu v takovém stavu, ale dráždit vládce nezapadalo do jejích plánů.

„Co hodláte dělat nyní?“ zeptal se Čojo Čagas.

„Jakmile se stav naši socioložky zlepší, odešlu ji i lékařku na hvězdolet. Teď už je to otázka několika dní.“

„A pak?“

„Vrátím se do Památniku Historie. Dokončim svou práci na rukopisech. Náš astronavigátor bude dál poznávat vědecký svět hlavního města. Ještě asi dvacet dní, a rozloučíme se s vámi.“

,A co druhý hvězdolet?“

„Musí být už blizko. Ale nebudeme zneužívat vašeho pohostinství. Pravděpodobně nepřistane. Zůstane na oběžné dráze až do našeho odletu.“

Vládce, jak se Fai zdálo, byl potěšen.

„Dobře. Tady o vás budou pečovat co nejlépe.“

„Nemusíte si dělat starosti. Raději nařiďte, aby nás s vámi nebo s vašimi zástupci vždycky bez průtahů spojili.

Jinak nevíme, kde končí vaše vůle a kde začíná tupost a strach hodnostářů.“

Čojo čagas milostivě kývl, nějakou dobu mlčky hleděl na Rodis, a pak náhle, beze slova zmizel z obrazovky. Fai se vrátila k Čedi, která už seděla v poduškách a bez příklopu.

Pacientka i Eviza si s potěšením pochutnávaly na pozemské vodě i stravě a mhouřily rozkošnicky oči.

„Nikdy bych si nepomyslila, že konzervované jídlo z naší planety je ve skutečnosti tak dobré,“ řekla Čedi.

„Po zkušenostech z Tormansu,“ odpověděla Rodis a prohrábla rukou dívčiny husté vlasy, které měly znovu svou přirozenou popelavě zlatistou barvu. Také oči, zbavené kontaktních čoček, zářily dřívějši modřÍ.

„Divím se,“ Čedi se pozvedla na lokti, ale Eviza ji okamžitě usadila na původní místo, „jak mohou sebe i své děti otravovat takovým padělaným jidlem?“

„Jsem přesvědčena, že ani jedna zdejší laboratoř nebude ochotna analyzovat složení potravinářských výrobků, aby se nepřišlo na jeho škodlivost,“ řekla Eviza. „Měli bychom vzít vzorky s sebou na Zemi.

Skvělý nápad,“ souhlasila Rodis. „Začneme hned dneska nemocnicí.“

Pak dlouho a beze spěchu masírovala na Čedině rameni jizvy zacelených řezů se stopami po černých svorkách, které se vstřebaly. Čedi tvrdila, že je už úplně zdravá, ale Rodis i Eviza měly strach z následků vnitřních zranění. Na malém vozíku jí přivezly zábavné knihy. Dívka začala hltat jednu po druhé s rychlosti pro Tormanťany nepostižitelnou, ale zcela obvyklou u Pozemšťanů, kteři v jediném okamžiku vnímali celé stránky.

Než se Eviza vrátila, vyrostla kolem Čediny postele hora knih.

„Copak jsou tak zajímavé?“ ptala se lékařka.

„Pořád jsem se snažila najít něco kloudného. Nechtělo se mi věřit, že by se v technicky rozvité civilizaci mohly psát hlouposti, podobné pozemské literatuře z éry Rozděleného Světa. Jako by tu neexistovaly duševní problémy, obavy, nemoci, neštěstí. Zdejší spisovatelé se hbitě naučili bavit a rozptylovat lidi tím, že opakují stokrát totéž. Piší i pro televizi a vychvaluji šťastný život pod moudrým vedením Čojo Čagase, který je prý zbavil odporné minulosti.