Hodina Byka

KAPITOLA X

Ahrimanova Střela

Čedi Daan stále ještě nepřivykla ruchu tormanského hlavního města. Do jejího malého pokojíku ve třetím poschodí domu v dolní části Středu Moudrosti pronikaly překvapivé zvuky. Zdi a stropy zhotovené z laciných zvukovodivých materiálů se otřásaly šlapáním a dupáním obyvatel v hořejších patrech. Byla slyšet vřískavá, neharmonická hudba. Čedi se snažila zjistit, odkud vychází ten nesourodý hluk, aby pochopila, proč tolik rámusí lidé, kteří při špatné výstavbě svých domů musí přece vědět, že ruší sousedy.

Celý dům rezonoval, člověku zaléhaly uši od nepřetržitého tlučení, skřípotu, svištění a od vibrací vodovodního potrubí v tenkých stěnách.

Čedi si uvědomila, že domy jsou postaveny jen ledabyle, a ne pro tak obrovské množství nájemníků. Také ulice byla projektovaná bez ohledu na ozvučnost a ještě posilovala všeobecný hluk. Všechny pokusy uvolnit se a ponořit do vlastního nitra ztroskotávaly. Sotva se Čedi odpoutala od nelaciné směsice zvuků, třískla hned někde pro změnu domovní vrata nebo dvířka automobilů. Špatně vychovaní Tormanťané považovali dokonce za elegantní, když mohli zaklapnout dveře co nejhlučněji. Bilo přímo do očí, jak se nedovedli přizpůsobit stísněným životním podmínkám a vedli si tak, jako by právě den předtím opustili široširé stepi.

Čedi přistoupila k oknu s výhledem do ulice. Tenká nerovná skla křivila obrysy protilehlého domu, který jako temná kupa zakrýval oblohu. Dívčiny bystré oči zpozorovaly, jak z podzemních tunelů určených pro těžkou dopravu vystupují obláčky plynů nasycených kysličníkem uhelnatým a olovnatým.

Poprvé se jí přihodilo, že nikoli vlastní představivostí, jako v hodinách historie, ale celým tělem vnímala nedýchatelný vzduch těsného, nepohodlného města, postaveného jen proto, aby lacino uživilo a nejnezbytnějšími potřebami opatřilo masu lidí, abstraktní kvantitu, která si žádá potravu a vodu.

Bylo zbytečné myslit na soustředění a odpočinek, dokud se člověk nedovedl odpoutat od nepřetržité kakofonie.

I na šaty si Čedi musila zvykat. Na svrchní oděv si naříkat nemohla. Ocelově šedá blůza, stažená měkkým černým pásem, i široké kalhoty ze stejného materiálu se jí docela líbily. Ale přinutili ji, aby si oblékla podprsenku a krátkou košilku. Něco podobného Pozemšťanka vůbec neznala. Její noví přátelé však tvrdili, že by mohlo dojít ke skandálu, kdyby se objevila na ulici bez toho podivného spodního prádla.

Čedi se tedy podřídila a seděla poloobnažená, zatímco hospodyně a její sestra kolem ní pobíhaly a velmi obratně přizpůsobovaly oděv její postavě. Už v zahradách Coamu se astronautčiny popelavé vlasy změnily ve smolně černou nepoddajnou hřívu, kterou dívky na Jan-Jachu rády nosily buď neúpravně roztřepanou, nebo spletenou do dvou krátkých pevných culíků. Kontaktní čočky změnily barvu Čediných očí. Když teď přistoupila k zrcadlu, dívala se na ni cizí, skoro nepříjemná tvář. Ale její dvě bytné nevycházely z nadšení a předpovídaly jí nesčetné úspěchy u mužů. Právě o to však stála Čedi ze všeho nejméně. Aby mohla co nejdříve splnit své poslání, potřebovala jako pozorovatelka největší volnost.

Taelovi přátelé sem přivedli Čedi v noci. V ulici Květů Štěstí bydlili samí KŽI. Přijal ji mladý pár a hospodyňčina sestra, která tu žila přechodně.

Trojdílné jméno mladé Tormanťanky se ve zkratce vyslovovalo Casor. Rozhodla se dělat Čedi průvodkyni Středem Moudrosti. Pro mladé, a zejména krásné dívky byly večerní procházky po hlavním městě Jan-Jachu nebezpečné, nemluvě o nočních hodinách, kdy se ani silní muži neobjevovali na ulici, nebylo-li to vyloženě nutné. Tormanťané spali na vysokých lůžkách ze železa nebo z plastických hmot. Čedin věrný bledě modrý robot složil svých devět nožek a ulehl pod postel, zakrytou přehozem sahajícím až k zemi. Bylo to z opatrnosti, aby majitelé bytu nebyli podezřelí ze spojení s Pozemšťankou, protože oficiálně byla hostem v rodině inženýra velkého závodu. Styk astronautky s nevzdělanými, primitivními KŽI byl pokládán za nepřípustný. Hostitelé za to mohli být vykázáni z hlavního města, a to byla vážná hrozba, protože v ostatních městech na planetě se žilo ještě obtížněji. Lidé tam dostávali menší plat, a měli tedy méně peněz na stravu, nákupy i na zábavu.

Obyvatelé Středu Moudrosti, a ještě asi dvou či tří velkých měst na pobřeží Rovníkového moře, byli předmětem závisti méně šťastných obyvatel Jan-Jachu.

Podstata takového štěstí byla pro Čedi nepochopitelná do té doby, než postihla, že bohatství nebo chudoba na planetě se měří počtem věcí, které kdo osobně vlastní.

Zároveň však hostitelé udivovali Čedi přirozenou veselostí a láskou ke skromným okrasám svého těsného bytu.

Dva tři květy ve váze z obyčejného skla je přiváděly v nadšení. Když se jim podařilo sehnat nějakou lacinou sošku či sklenku, těšili se z toho celé dny. V každém obydlí měli videoobrazovku s mohutným reproduktorem. A večer co večer se scházeli lidé žijící v párech i jejich děti, jež s nimi zůstávaly pohromadě do věku, který odpovídal začátku prvního cyklu na Zemi, a zírali na malé ploché obrázky.

Řev reproduktorů otřásal stěnami, stropy i podlahami chatrných domů, ale jejich obyvatelé přitom projevovali podivuhodnou lhostejnost.

Na ulici Květů Štěstí byla škola, ohromná budova z červených cihel uprostřed zakrslé zdupané zahrady. Vyučovalo se od rána do večera. Školní zahrada a přilehlá část ulice se čas od času rozhlaholily křikem, pískotem a pronikavým smíchem, když chlapci a děvčata dováděli v přestávkách mezi vyučováním. Daleko silnější hluk nastával ve večerních hodinách. Všude výskání, dupot, hádky a rvačky, jako by člověk prožíval hrůzný sen o lidech, které zlý čaroděj proměnil v opice.

Žáci, odloučení už od rodičů, žili v dlouhé budově za školou po celou dobu, kdy je připravovali na rozmístění do odborných učilišť a k roztřídění na KŽI a DŽI. Strašlivá nevychovanost dětí nikoho nezarážela, a to pozemskou socioložku udivovalo, i když defekty tormanťanské společnosti znala už z dřívějška.

Jednoho dne bledá a vylekaná Casor řekla Čedi, že ji pozvali do místního Společenského domu na „schůzku s Hadem“! Podobná setkání se konala v každé městské oblasti dvakrát či třikrát do roka. Ať se Casor sebevíc snažila vysvětlit Čedi smysl a účel schůzek, podstata věci zůstala astronautce záhadou. Nakonec došla k závěru, že jde asi o starobylý kultovní obřad, který se zachoval jako zvyk u současných nereligiózních obyvatel Jan-Jachu. Hrůza, jakou pozvání, či spíše příkaz, v Casor vyvolalo, vzbudila u Čedi podezření, že něco není v pořádku, a trvala na tom, aby se mohla setkání s „Hadem“ zúčastnit.

Velký, špatně vyvětraný sál se rychle plnil lidmi. Casor a Čedi našly místo v prostřední řadě, ale nikdo si jich nevšímal.

Všichni přítomní seděli v nervózním očekávání. Na opálených tvářích jedněch vystupoval ruměnec vzrušení, jiným prosvítala v obličejích žlutavá bledost. Někteří v rozčilení procházeli širokými uličkami mezi řadami, hlavy sklopené, a něco si pro sebe brumlali. Ale nebyly to verše, jak Čedi zpočátku myslila. Spíš se zdálo, že si opakují nějaké naučné formule nebo poučky.

Sál pojal asi tisíc KŽI, byli zde tedy samí mladí lidé do pětadvaceti let podle tormanťanského kalendáře.

Čtyři údery do velikého gongu naplnily prostor vibrujícím měděným duněním. Lidé znehybněli v napjatých pózách, napřímili záda a upřeli zrak k nevelkému pódiu, kam se sbíhaly zúžené linie stěn, stropu i podlahy.

Z temné chodby za osvětleným jevištěm vyjel krychlový podstavec, ozdobený černými a žlutými propletenými pruhy. Na něm stál „hadonoš“ v dlouhém černém oděvu, s mikrofonem v ruce.

„Přišel den schůzky!“ zakřičel na celý sál, a Čedi zpozorovala, jak se Casor chvějí prsty. Vzala chladné dívčiny ruce do svých teplých dlaní, stiskla je a vrátila Tormanťance duševní klid. Casor se přestala třást a pohledem Pozemšťance poděkovala.