Hodina Byka

Rodis umlkla. Čagasova tvář se zkřivila. Křikl pronikavě na celý sál:

„Gen Ši!“

„Poslouchám, velký vládče!“

„Okamžitě zjistit, kdo řídil letadla, kdo hlásil bouři a kdo vedl celou akci. Všichni sem. Vyšetřování povedu sám!“

„Prosím vás, pane předsedo Rady!“ Fai sepjala dlaně a sklonila hlavu. „Není třeba dalších obětí, i tak je jich dost.

Vaše stráže zabily mnoho lidí ve městě Kin-Nan-Te a my,“

Fai se poprvé zachvěla, „jsme ztratili své blízké.“

„Vy to nechápete,“ namítl zlobně Čojo Čagas. „Ti, kdo se provinili, zneuctili mě, Radu, nás všechny. Udělali z nás licoměrné lháře!“

„Co se tím změní, když je popravíte?“ „Všechno! Viníci budou potrestáni a vy se přesvědčíte o upřímnosti a opravdovosti našich úmyslů.“

Rodis pohlédla zamyšleně na Čojo Čagase.

Vládce Tormansu nevydržel její němou výčitku. Klesl shrbeně do křesla a máchnutím ruky rozpustil Radu.

Fai stoupala po schodišti do „pozemského“ křidla paláce a připravovala se na obtížný rozhovor s Grifem Riftem.

Velitel trval na schůzce ve dvou. Rodis chápala, že jeho prosba vyplynula z přání, aby mohl všechnu svou vůli soustředit na ni samotnou.

Ocitli se tváři v tvář, jako by Fai vstoupila do řídící kabiny a usedla mezi stěnou a pultem. Neviditelná hranice kontaktu mezi frontálními plochami stereoprojekce pohlcovala vzdálenost, která je dělila. Rift i Rodis, jako všichni Pozemšťané s rozvinutou a trénovanou psychikou, chápali se vzájemně beze slov. Slova jen potvrzovala, co oba cítili.

Když Rodis zachytila pohled Grifa Rifta, upřený vyčítavě na zelené ohníčky čtyř zbylých „signálů života“, řekla tvrdě:

„To je nemožné, Rifte. Útěk, ústup, říkejte tomu jak chcete, není možný. Poté, co jsme tu zaseli naději, která začala růst ve víru!“ Velitel hvězdoletu ztěžka vstal. S rukama zaťatýma a trochu nahrbený, hleděl upřeně do zelených očí ženy, již nemohl nemilovat. Pak se narovnal a vypjal hruď. Celá jeho bytost vyjadřovala rozhořčení:

„Prokletá planeta nestojí ani za tisícinu našich ztrát. K ničemu dobrému tu ještě nejsou zralí. Nemůžeme si dovolit takové oběti!“ Grif ukázal směrem k vyhaslým světlům.

Rodis přistoupila až k samé stěně projekce.

„Uklidněte se, Grife,“ řekla měkce a tiše a pozvedla k němu smutnou tvář. „Zeptejte se mých tří kolegů, co o tom soudí!“

„Vím předem, jak odpovědí,“ řekl Grif, který se už ovládl a hleděl mimo Rodis. „Řeknou, že jejich přítomnost zde je nutná, že dává lidem na Tormansu naději a víru, a tím je spojuje ve snaze o společný cíl.“

„Sám jste si dal odpověď, Rifte! Víte, že čím déle tu jsme, tím lépe pro ně. Při vší své nedokonalosti jsme jim živým ztělesněním všeho, co dává člověku naše komunistická společnost. Když utečeme, byla smrt Tivisy, Tora i Gena opravdu marná. Ale jestliže se tu vytvoří skupina lidí, vyzbrojených poznáním, silou a vírou, bude naše mise ospravedlněna, i když třeba všichni zahyneme.“

„Legenda o sedmi spravedlivých. Jenže planeta není městečko a nás je příliš málo!“ usmál se velitel hvězdoletu.

„A znovu zapomínáte, že je s námi Země, její vědomosti, její obraz ve stereofilmech, které tak úspěšně promítáte.

Připočítejte k tomu přednášky, vyprávění, i nás samotné.

Bude-li můj rozhovor s vládcem úspěšný, půjdou Čedi, Vir i Eviza už brzy do města.“

„Říkal vám Tael, že členové Rady jsou promítáním filmů rozhořčeni?“ zeptal se Rift.

„Zatím ne. Ale čekala jsem to. Doufám, že dokážu vládce přesvědčit, aby neubližovali těm, kdo filmy viděli nebo budou chtít vidět. A nestůjte tak ztuha, můj milý!“

Grif bezmocně rozhodil pažemi a vyhnul se Fainu pohledu.

Vtom zpozoroval na stěně za jejími zády barevné obrysy jakýchsi obrazců, které tam dříve nebyly. Rodis přehodila paprsek obrazovky a sama ustoupila stranou.

Celá stěna jejího pokoje byla pomalována pestrými, drsnými barvami Jan-Jachu. Právě dokončená freska, jak Rift okamžitě pochopil, symbolizovala výstup z inferna.

Po děsivých srázech s vypětím posledních sil šplhali nahoru lidé. Podpírali druh druha, zatímco dole na bujné trávě se kupil různorodý hlouček a přezíravě ukazoval na potem zalité, ubohé a bledé horolezce. O kus dál stály skupinky vyvolených a tvářily se odcizeně a lhostejně.

Výstup působil dojmem tragické beznaděje. Vysoko nahoře, téměř u hřebene stěny, obklopené rozlehlou nížinou, byl klínovitý výčnělek, poslední stupeň výstupu. Ze stínu proudila namodralá záře a odrážela se na stěně. Na samém kraji výběžku klečela žena spoutaná lesklým řetězem, který obepínal její pravé stehno, břicho a třetí otočkou jí surově svazoval ruce na zádech. Články řetězu se zarývaly do nahého těla, přikrytého jen záplavou černých vlasů.

Spoutaná neměla možnost podat ruku šplhajícím ani jim nemohla povzbudivě pokynout, a přece byla symbolem neochvějné jistoty poznání! Soustřeďovala v sobě všechnu radost útěchy a naděje. Spoutaná Víra působila nezávisle a svobodně, jako by neexistovala pouta, utrpení a smrt.

Ať to byla náhoda nebo záměr, Spoutaná Víra se podobala Čedi…

„Co s tím zde?“ zapochyboval Grif Rift. „Pochopí někdo, co to znamená?“

„Pochopí,“ řekla Rodis určitě. „Chci tu v paláci zanechat upomínku na náš pobyt.“

„Oni malbu zničí!“

„Možná. Ale do té doby se její reprodukce rozletí po planetě.“

„Vždycky máte silnější argumenty než já…,“ Rift se odmlčel a pohlédl na Rodis jako před loučením. Fai se naklonila až k samé hranici ohniska a učinila rukou uklidňující něžné gesto. Pak se rychle rozloučila a vypnula televideofon.

V sousedním pokoji Eviza kriticky obhlížela Čedi a Vira Norina, připravené opustit zahrady Coamu a seznámit se s kypícím životem hlavního města, podle pozemských pojmů nesmírně přelidněného.

„Ne, Čedi, tohle nepůjde,“ řekla rozhodně. „Na kilometr cesty každý pozná Pozemšťanku. A jsou-li zdejší lidé opravdu špatně vychovaní, potáhne za vámi celý zástup Tormanťanů.“

„A co vy?“

„Já se nehodlám sama toulat po ulicích jako vy a Norin, mě budou doprovázet místní kolegové. Opatří mi speciální kanárkově žlutý oděv, jaký tu nosí lékaři. Proto mi stačí kalhoty a halenka.“

„Máme jediné východisko,“ řekl astronavigátor. „Ať nás Tael nepozorovaně dovede ke svým přátelům, a ti nám pomohou s oblečením.“

„Jestli mu to dovolí a nás odtud pustí. V paláci se nic neobejde bez zvláštního povolení. To už jsme si dobře vštípili do paměti,“ Čedi zastrčila ruce za opasek, stáhla ramena dozadu a napodobila nevlídnou grimasu a přezíravý postoj tormanských „hadonošů“. Vystihla je tak zdařile, že se Eviza i Vir usmáli a na okamžik zapomněli na svůj zármutek způsobený tragédii v Kin-Nan-Te.

Lidé v epoše Spojených Rukou se nebáli smrti a statečně přijímali neodvratné náhody v životě plném či

Není jich na Tormansu příliš málo? Není, když se to důkladně uváží. Malá skupinka může mnohem snadněji navázat kontakt s obyvateli planety, umí se lépe vcítit do psychologické atmosféry, najít vhodný způsob chování a dokáže Tormanťany hlouběji pochopit. Velká výprava by svou pouhou existencí i způsobem života vytvořila přehradu mezi sebou a lidmi na Jan-Jachu. Bylo by zapotřebí několika desítek let, než by se sblížily dva světy pokrevně příbuzné, ale v názorech a chápání života naprosto odlišné.

Podobné úvahy nutily Pozemšťany, aby obzvláště tvrdě nacvičovali koncentraci sil a smyslů.

Zbyli čtyři, či spíše tři, kdo mají uskutečnit spojení s Tormanťany. Fai zůstane i napříště jako rukojmí v paláci a její velká duševní síla nepřijde s obyvateli Jan-Jachu vůbec do styku. To je zřejmě i záměr Čojo Čagase. A neví se ani, zdali jim dovolí žít ve městě? O tom všem hovořili Čedi, Eviza i Vir, když k nim přišla Rodis. Byla pobledlá po probdělých nocích, které strávila prací nad freskou, aby se uklidnila.