Hodina Byka

Zlověstně vyhlížely planety infračervených sluncí, obydlené rozumnou civilizací, jež se zapojila do Okruhu.

Zápisy byly pořízené před zavedením vlnových invertorů, vynalezených na planetě hvězdy Beta Poháru, jež umožňovaly vidět vesmír Šakti za každého osvětlení. Sotva rozeznatelné kontury gigantických budov, památníků i arkád se tajemně černaly pod hvězdami. Pohyb spousty bytostí vypadal hrozivě. Nepopsatelně krásná hudba se rozléhala ve tmě a neviditelné moře šplouchalo se stejným hexametrickým šuměním jako na Zemi nebo na planetě Jan-Jachu.

Olla Dez promítla i některé nedešifrované zápisy, jež přinesly paprskové hvězdolety z galaxií v Andromedě a z M-51 v Honících psech. Divoce rotující různobarevné spirály a pulzující kulovité tisícistěny jako by provrtávaly oceán husté tmy. Jen posádka Temného Plamene, která přešla po okraji propasti, tušila, že nerozluštěné obrazy mohou znamenat proniknutí v Tamas, v nedostupný a neviditelný antisvět obklopující náš vesmír.

Přenosy z dalekých a vzdálených světů, přes všechnu svou neobvyklost, Tormanťany příliš nezajímaly. Zato je bezmezně vzrušovaly stereofilmy o Pozemšťanech na cizích planetách, třeba na nedávno zabydlené planetě Zeleného Slunce v soustavě Achernara. Stejně tak vzněcovali jejich představivost nádherní rudí lidé z Epsilonu Tukana, s jehož planetou navázala Země pravidelné styky.

Jakmile paprskové hvězdolety začaly podnikat sto osmdesát parseků dlouhé lety na Epsilon Tukana a zpátky za sedmnáct dnů, rozmohla se na Zemi, hlavně mezi mládeží, epidemie zamilovanosti do rudých lidí z cizího světa.

Ukázalo se však, že manželství mezi Pozemšťany a rudými Tukanci zůstávají neplodná. Z toho vzniklo nemálo zklamání. Mohutné biologické Ústavy obou planet zaměřily veškeré úsilí na překonání neočekávané zábrany. Nikdo nepochyboval, že obtížný Úkol bude brzy vyřešen a že splynutí dvou dokonale stejných, ale původem rozdílných lidstev bude úplné. Tak se nekonečně prodlouží doba existence pozemského člověka jako druhu.

Lidé, kteří se přestěhovali na planetu Zeleného Slunce, žili tam už několik staletí, ale následkem sluneční radiace získali nafialovělou barvu pleti a na pohled se lišili od Pozemšťanů mnohem víc, než oni sami od obyvatel Jan- Jachu. Ale uspořádání života pionýrů pozemského lidstva se nijak nelišilo od poměrů v původní vlasti, a to přesvědčovalo Tormanťany o jejich vlastní sounáležitosti s mocnou Zemí. Přátelské a ohleduplné chování astronautů k hostům tuto naději ještě posilovalo. I když jim Pozemšťané připadali chladní a trochu cizí, Tormanťané si to vysvětlovali značným obapolným rozdílem zájmů a zálib.

Posluchačstvo v pusté stepi tvořili vzdělaní a rozumní DŽI, kteří velmi brzy poznali, že svazek mezi Zemí a Jan- Jachem by znamenal především krach oligarchického režimu, konec systému DŽI — KŽI s jeho filosofií předčasné smrti. Dosavadní společenská struktura nemohla vyvést planetu z jejího ubohého stavu, zároveň však zajišťovala nejvyšší privilegia vládnoucí špičce. Proto především u jejích příslušníků vyvolaly stereofilmy ze Země pocit nepřátelství a strachu. Pochopili, že pozemský život už svou samotnou existencí ohrožuje zřízení na Tormansu, protože vyvrací tvrzení o jediné správné cestě, zvolené vládci, a přivádí vniveč demagogickou propagandu apologetů Rady Čtyř.

Návštěva improvizovaného divadla v opuštěné krajině poblíž hvězdoletu, k němuž bylo zakázáno se i přibližovat, znamenala z hlediska vládců Jan-Jachu zločin proti státu a vyžadovala trest. Ale Tormanťané byli odhodláni ke všemu, jen když se mohli zúčastnit promítání stereofilmů z Temného Plamene. Přirozeně, že Pozemšťané žili v neustálých obavách o své diváky. Detektor biotoků pro rozeznávání lidí, nazvaný Solem Sajinem „disektor psychopodstaty“, nebyl ještě připraven k použití, protože se mohl dopouštět chyb v případech šikovné přetvářky.

Situaci zachránila Neja Cholli, která Solu Sajinovi při konstrukci disektoru pomáhala. Zpozorovala zvětšení zubce K v biotocích všech Tormanťanů, kteří si upřímně přejí informace o Zemi. Každá pochybnost, nedůvěra či skrytá záporná emoce vyvolala okamžitě pokles zubců K.

V průchodu mezi dvěma stromy sestrojili doplňkové pole, které propouštělo jen lidi se stanovenou úrovní impulsu K a všechny ostatní odvrhávalo. Tak získali Tormanťané dodatečnou záruku bezpečnosti.

Během tří týdnů uspořádala Olla Dez osmnáct představení pro několik tisíc obyvatel Jan-Jachu. Při jedné z posledních besed tormanťanský vědec s titulem „zmoudřelý had“ a s podivným jménem Čadmo Sonte Taztot vyslovil pochybnost o společném původu lidstva obou planet.

„Člověk Jan-Jachu je špatný už v samé podstatě,“ prohlásil vědec. „Tu získal od svých předků, vražedných, závistivých, lstivých, a tím i schopných přežít. Všechny snahy nejlepších lidí ztroskotaly o hradbu duševní brutality, strachu a nedůvěry. Jestliže pozemské lidstvo dospělo k tak vysoké úrovni, musí být jiného původu, s ušlechtilejšími psychickými dispozicemi.“

Olla Dez chvíli přemýšlela, a po dohodě s Grifem přinesla hvězdicovité krystaly s filmy o minulosti. Nebyly to dokumentární záznamy, spíše výlety do různých historických epoch, sestavené z archivních materiálů a muzejních kolekcí.

Překvapením oněměli Tormanťané uviděli strašlivá utrpení, prázdný a nudný život v přelidněných městech. Populace na Zemi v době Rozděleného Světa se nijak neomezovala, neboť jeden stát nad druhým chtěl získat vojenskou převahu. Na Tormansu, kde už válečné konflikty neexistovaly, neregulovala se porodnost proto, aby se dalo vybrat oněch pět procent lidí schopných studia, bez nichž by se stroj civilizace zastavil.

Někteří pozemští vědci, zoufalí ze stále narůstajícího nebezpečí zdeformovaného vývoje společnosti, žádali, aby se veškeré úsilí zaměřilo na technologii umělé potravy a syntetických výrobků. Předpokládali, že všechny svízele pramení z materiálního nedostatku. Viděli v tom souvislost s globálním vypleněním planety a připomínali, že člověk byl odjakživa lovec a sběratel, nikoli zemědělec.

— Našim pravnukům, psal jeden z nich, — budou naše obavy a starosti připadat jako ošklivý sen primitivních mozků. Musíme v sobě znovu odkrýt zapomenuté vlastnosti a obnovit naši Modrou Planetu v její pravé kráse.

V každém případě i nejhorlivější přívrženci úniku od skutečnosti začali uvažovat střízlivě, když Pozemšťané věnovali první obrovské částky na vstup do kosmu, když pochopili nesmírnou obtížnost mimozemských letů a složitou problematiku při osidlování mezihvězdných prostorů i mrtvých planet sluneční soustavy. Tehdy se znovu obrátili k Zemi, a když si uvědomili, že musí být ještě dlouhý čas domovem pro pozemské lidstvo, vzpamatovali se a stačili ji ještě zachránit před zničením.

„Veliký Hade!“ zvolal Cadmo Sonte Taztot. „My jsme v úplně podobné situaci. Ale jak jste se s tím vyrovnali?“

„Těžkou a složitou cestou, kterou mohl zvládnout jen kolektivní rozum celé planety,“ odpověděl Sol Sajin. „Nikoli organizováním veřejného mínění shora, ale otevřeným projednáváním všech záležitostí a uznáním pravdy na základě pochopení a správných informací. Při velikém počtu obyvatelstva to bylo možné teprve po vynálezu komputerů.

S jejich pomocí jsme lidi pečlivě roztřídili. Skutečný boj za zdravé potomstvo a nepokřivené vnímání světa nastal tehdy, když jsme povolání lékařů a učitelů nadřadili všem ostatním profesím na Zemi. Zavedli jsme dialektickou výchovu. Na jedné straně přísně ukázněnou a kolektivní, na druhé pak laskavou, individuální. Lidé pochopili, že z dosažené úrovně výchovy, poznání a zdraví nelze sestoupit ani o stupínek níž, ať se děje cokoli. Jen vzhůru, dál, kupředu, i za cenu vážných hmotných omezení.“

„Ale vždyť na Jan-Jachu máme taky komputery, a už dost dávno! Říkáme jim, dračí kruhy’,“ namítl nespokojeně „zmoudřelý had“.

„Myslím, že vím, v čem to vězí,“ ozval se Sol Sajin.

„Na Zemi existovala spousta národů, několik velikých kultur a různé sociální systémy. Ty pak vzájemným prolínáním nebo přímým bojem zabránily, aby se vytvořila monokultura a celosvětový stát, dokud se nepozvedlo společenské vědomí a technika nezajistila lidstvu přístroje, které jsou nezbytné k zachování spravedlnosti a kolektivnosti.“