Hodina Byka

Vir Norin máchl rukama ve vzduchu a robot ztichl. Paprsky reflektorů se zkřížily na tvářích Pozemšťanů. Stačili se sotva rozhlédnout, aby zjistili, že zapadli do kulaté podzemní šachty, jejíž stěny byly z neopracovaného, hrubě snýtovaného železa. Z pěti stran zely nízké průchody a v každém se objevila tlupa strážných ve fialových uniformách.

Hlavně s černými otvory mířily na astronauty.

Na Virův rozkaz devítinožka vysunula zářič ochra

„Odporné zařízení!“ vykřikla Čedi rozhořčeně.

„Velice důmyslné z jejich hlediska,“ konstatoval Gen Atal.

„Přemýšlím o tom, jak probít strop a dostat se do Žlutého Sálu,“ řekl Vir Norin váhavě. „Ale spotřebujeme příliš mnoho energie.“ „Nebylo by lepší počkat, jak se vyvine situace?“ radila Eviza.

„Asi ano!“ souhlasil astronavigátor. Fialoví strážci několikrát vystřelili. Astronauti nic neslyšeli, protože ochra

Vir Norin starostlivě pohlédl na ručičku sledující výboj baterie. Litoval, že čtyři další zdatní pomocníci stojí bez užitku vypnuti nahoře v pokojích, jak to Fai Rodis žádala z obavy, aby nějakým náhodným signálem nenarušili přísná pravidla hostitelů.

Náhle zmatek utichl… na Tormansu se všechno dělo náhle, neboť Pozemšťané neznali mentalitu obyvatel planety ani jejich způsoby při styku s hosty, a nemohli tedy předvídat vývoj událostí. Fialoví strážci zmizeli v průchodech i s raněnými a do monotó

„Vire, vypněte robota!“

Astronavigátor vydechl úlevou, uklidil „hříbek“ a uslyšel v zesilovači příkaz Čojo Čagase, aby strážci s „očima“ udělali konec nedorozumění a doprovodili hosty nahoru do pokojů.

Za několik minut dopravil velký výtah čtyři hrdiny do ohybu chodby, kde začínaly balkóny k Sálu Chmur. U otevřeného okna do zahrady se zřetelně rýsovala Faina silueta.

Průvan povíval jejími krátkými černými vlasy. První se k ní vrhla Čedi. Rodis jí položila ruku na rameno. Rty se jí usmívaly, ale pohled měla smutný, smutnější než v prvních dnech pobytu na Tormansu.

„Vy jste tu natropili zmatků, moji milí!“ zvolala bez výčitky. „Nejsem zatím zajatkyně… Zatím!“

Tak dlouho nedat o sobě vědět!“ vyčtla jí Eviza.

„Opravdu, jednala jsem nesprávně. Ale viděla jsem za ty dny tolik věcí, že jsem dočista zapomněla na vaše obavy.

„Stejně už bylo třeba, aby zde trochu vystřízlivěli,“ nasupil se Gen Atal. „Život se stává nepříjemný těmi nesmyslnými zákazy, tupou sebejistotou a strachem, který panuje všude kolem.“

„Fai si však potřebuje odpočinout,“ přerušila ho Čedi.

Pod posilující sprchou ze záporných iontů probírala Fai ve vzpomínkách dny strávené v pokojích Čojo Čagase, zatímco tenké tlapky devítinožky jí poskytovaly masáž lehkými doteky biologicky aktivizovaných rukavic. Zkušenost, kterou udělala, otřásla její důvěrou v plán, který si předem připravila.

Všechno začalo předváděním stereofilmů ze Země. Dva roboti vytvořili přenosový kanál, po němž Temný Plamen začal vysílat obrazy z pozemského života. Obyvatelům Jan-Jachu to připadalo jako zázrak, jako by se na Tormans přenesl opravdový život z daleké planety.

Členové Rady Čtyř, jejich ženy, několik vyšších hodnostářů a inženýr Tael sledovali filmy se zatajeným dechem.

K největšímu údivu Tormanťanů nebylo v žádné životní oblasti onoho velkolepého lidstva nic tajemného a nepochopitelného.

Viděli gigantické stroje, automatické závody a laboratoře v podzemních nebo podmořských prostorách.

Ve stálých fyzikálních podmínkách tu bez ustání pokračovala práce mechanismů, naplňujících nejrůznějšími produkty diskovité budovy podzemních skladišť, odkud se rozbíhaly transportní linky, také ukryté v podzemí. A pod blankytnou oblohou se zvětšoval prostor pro lidská obydlí.

Obyvatelům Jan-Jachu se naskytl pohled na rozlehlé parky, široké stepi, průzračná jezera a čisté řeky, na neposkvrněný úběl horského sněhu i ledovou čapku ve středu Antarktidy.

Po dlouhém ekonomickém boji města definitivně postoupila své místo soustavě hvězdicových a spirálových osad, mezi nimiž byla roztroušena informační a výzkumná střediska, muzea i domy umění. Všechno dohromady tvořilo harmonickou síť, rozloženou v mírných subtropických zónách, které jsou k obývání nejvhodnější. Další záběry věnovaly pozornost zahradám při školách různých cyklů.

Prostíraly se po liniích poledníků a poskytovaly dorůstajícímu pokolení různorodé životní podmínky.

Zpočátku připadali Pozemšťané obyvatelům Jan-Jachu příliš vážní a soustředění. Jejich málomluvnost nechuť ke vtipkování i vyložený odpor k taškařinám a bláznivým kouskům, jejich nepřetržitá zaměstnanost a zdrženlivost při citových projevech se zdály povídavým, netrpělivým a psychicky netrénovaným Tormanťanům nudné a odlidštěné.

Teprve později diváci pochopili, že tito lidé jsou plni bezstarostného veselí, které nepramení z lehkomyslnosti a neznalosti, nýbrž z vědomí vlastní síly i neutuchající péče celého lidstva. Prostota a upřímnost Pozemšťanů plynula z hlubokého poznání odpovědnosti za každý čin i z harmonie osobnosti, přivedené za tisíce generací do souladu se společností a přírodou.

Neexistovali tu lovci slepého štěstí, a proto ani lidé zklamaní, kteří přestali věřit všemu. Nevyskytovali se psychologicky slabí jedinci, pociťující ostře svou méněce

Živé obrazy nádherné Země vyvolaly prudký, nebývalý stesk v malé hrstce Pozemšťanů, odříznutých od rodné planety nekonečnou propastí vesmíru. Tormanťané se snažili nepodlehnout mocné přitažlivosti světa, který viděli, přesvědčit sami sebe, že jim astronauti předvádějí jen speciálně připravené scény. Ale gigantické záběry v celoplanetárním měřítku dokazovaly, že stereofilmy ukazují pravou, nefalšovanou skutečnost. A když obyvatelé Jan-Jachu konečně uvěřili svým očím, zachvátil je skoro stejně bolestný smutek jako Pozemšťany. Jen příčina jejich lítosti byla jiná. Bylo jim, jako by je přivedli k dokořán otevřeným vratům zahrady, kde všechno bylo odkryto jejich žádostivým zrakům, ale zároveň naprosto nedostupné. A dole pod palácem se tísnilo přelidněné mnohamiliónové město, jehož název Střed Moudrosti zněl náhle na jejich chudé, zaprášené planetě jako ironie.

„Snad to napoprvé stačí?“ zeptala se Fai Rodis, když zpozorovala únavu na tvářích diváků.

Čojo Čagas pohlédl na lidi kolem sebe. Jeho žena Jantre si tiskla ruce k ňadrům. Inženýr Tael zvedl hlavu a snažil se nepozorovaně setřít slzy, které mu skanuly do husté bradky. Stejné slzy uviděl u Zeta Uga. Nával nevysvětlitelné zlosti přinutil Čagase zvýšit hlas:

„Ano, stačí! Úplně stačí!“

Fai pohlédla nechápavě na vládce a přerušila spojení s hvězdoletem. Roboti vypnuli a uklidili pod příklop své zářiče. Diváci se začali rozcházet a Fai přistoupila k Čojo Čagasovi, který ji posunkem prosil, aby neodcházela. Když zůstali v opuštěném sále jen sami dva, Čagas poprvé uchopil Rodis za loket, lehce se zachmuřil a pustil opět její ruku.

Fai se rozesmála.

„Zvykl jsem si na vaši tvář bez štítku, a zapomněl jsem, že všechno ostatní je kovové. Někdy se mi zdá, že Pozemšťané jsou jen roboti s hlavami živých lidí,“ zažertoval vládce a uvedl ji do známé komnaty se zelenými drapériemi a křišťálovou koulí.

„Třeba jsme opravdu jen roboti?“ odpověděla Fai otázkou a v jejím pohledu i úsměvu byl náznak koketérie a ženské vyzývavosti.