Hodina Byka

„Vždyť neznáme pořádně ani historii Tormansu,“ podotkla ostýchavá Kunti. „Všichni jsme o ní samozřejmě četli, ale jistě ji pochopíme mnohem lépe teď, když jsme prostudovali dějiny Země.“

„Tím spíše, že planeta je osídlena potomky Pozemšťanů a všechny procesy jejího společenského vývoje jsou analogické s našimi,“ souhlasil učitel. „To je dobrý nápad. Požádám Dům Historie, aby nám půjčili v úplném znění záznam paměťového stroje o expedici na Tormans. Na promítání se musíme připravit. Dohodněte se s rozmisťovací centrálou, aby vás uvolnili z ostatních přednášek. A někdo z vás, kdo horuje pro kosmofyziku, třeba Kimi, připraví si na zítřek referát o prvních paprskových hvězdoletech, abyste pochopili zařízení i práci posádky na Temném Plameni. Potom zajedeme na plošinu Revat, k pomníku zbudovanému na počest expedice. Teprve pak ze záznamu plně pochopíte, co se tehdy událo.“

Dva dny nato se žáci posledního ročníku školy SP ŠC- 401 vesele usazovali pod průzračnou kopulí obrovitého vagónu Spirální dráhy. Sotva vlak nabral rychlost, objevil se v hlavním koridoru Kimi a ohlásil, že je připraven přednést svůj referát. Ozvaly se energické protesty. Žáci dokazovali, že se nemohou soustředit, protože výhled po obou stranách je nesmírně zajímavý. Učitel nakonec všechny usmířil radou, aby si poslechli referát v půli cesty, až bude vlak protínat čtyři sta kilometrů široký ovocnářský pás, což představuje dvě hodiny jízdy.

Jakmile se objevily nedozírné, geometricky pravidelné řady ovocných stromů v místech bývalé pouštní stepi Dekana, instaloval Kimi v koridoru malou promítačku a doprovázel svůj výklad barevnými snímky. Hovořil o tom, že teprve objev spirálové podoby vesmíru pomohl lidem rozřešit problém mezihvězdných letů na nekonečné vzdálenosti.

O bipolárním uspořádání světa věděli matematikové už v epoše Rozděleného Světa, ale fyzikové té doby zkomplikovali celou věc naivními představami o antihmotě.

„Jen si to představte!“ zvolal Kimi. „Oni se domnívali, že změna povrchového náboje částice převrátí normální hmotu našeho světa v antihmotu a že při jejich vzájemném střetnutí musí nutně dojít k dokonalé anihilaci! Dívali se na čerň nočního nebe, a nedovedli ji vysvětlit, nedovedli ani pochopit, že skutečný antisvět je právě tady vedle, černý, neproniknutelný, nezachytitelný přístroji zaměřenými na jevy našeho jasného světa…“

„Neplaš se, Kimi,“ přerušil mladíka učitel, „děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.“

„Opravdu?“ Kimi se zarděl až po uši.

Učitel přikývl a rozpačitý chlapec pokračoval v referátu, ale už s mnohem menším zápalem:

„Antisvět, černý svět, označili vědci v kódovém jazyce jako Tamas, podle oceánu interní energie ve staroindické filosofii. Je ve všech směrech protichůdný našemu světu, a proto našimi smysly absolutně nezachytitelný. Speciálními přístroji, které v porovnání s obvyklými pozemskými jsou jakoby obrácené naruby, podařilo se teprve nedávno poprvé zaregistrovat vnější obrysy Tamasu. Nevíme, jsou-li v něm podobná souhvězdí a planetární soustavy jako v našem světě, nazývaném Šakti. Ale podle zákonů dialektiky by měl pohyb hmoty existovat i tam.“

„Je těžká si to představit, ale ‚neviditelné slunce Tamasu’ zní rozhodně zajímavě!“ vpadl do referátu Rer.

„A neviditelná planeta, obývaná bytostmi, které stejně jako my touží proniknout do bezedných prostor našeho vesmíru!“ zazněl Ivettin hlas v zadní řadě.

„A celé hvězdné systémy, galaxie se zápornou gravitací, se zápornými vlastnostmi gravitačních polí tam, kde u nás jsou kladné, s mrtvou nehybností místo našeho pohybu.

Všechno úplně obráceně!“ připojila se Ajoda, opřená lokty o měkkou oke

„Abych nezapomněl na galaxie. Jejich klasické formy znali už první vynálezci teleskopů,“ pokračoval Kimi, „ale bylo zapotřebí několika staletí, než je začali chápat jako reálný odraz vesmírné struktury; jako vlákna, či správněji, jako pruhy našeho světa, prostoupené pásy Tamasu a spolu s ním stočené v nekonečnou spirálu. Ukázalo se, že světlo i ostatní záření se nikdy nešíří vesmírem přímočaře, nýbrž že se stáčejí do spirály, jejíž závity se s narůstající vzdáleností od pozorovatele stále víc uvolňují. Vysvětlila se pulsace světelných vln a jejich zkracování při průniku do hloubi spirály, i zdánlivý rozptyl hvězd a galaxií v nejvzdálenějších závitech. Vědci rozřešili i Lorentzovu rovnici s jejím relativním zanikáním času a narůstáním hmoty při světelné rychlosti. A při dalším kroku pochopili nulový prostor jako hranici mezi světem a antisvětem, mezi světem Šakti a Tamasem, kde se vzájemně vyrovnávají a neutralizují protilehlé body prostoru, času a energie. I nulový prostor má tvar spirály, podobně jako oba světy, ale…“ Mladík se odmlčel. „Pořád si ještě nedovedu představit, jak vzniká možnost pohybovat se v něm, dosáhnout skoro okamžitě libovolný bod kdekoli ve vesmíru. Dozvěděl jsem se přibližně, že paprskový hvězdolet se nepohybuje ve spirále jako světlo, nýbrž napříč, ve směru její podélné osy, a využívá při tom anizotropie prostoru. Zdá se, jako by hvězdolet vzhledem k času stál na místě a celá spirála se otáčela kolem něho…“ Kimi zrudl a bezmocně potřásl hlavou za všeobecného smíchu svých spolužáků.

„Špatně se Kimimu odvděčujete,“ zvedl učitel nespokojeně ruku. „Nová mapa vesmíru má ještě mnoho míst, která jsou dostupná jen matematickému ohmatávání jednotlivých jevů.“ Učitel pohlédl na ztichlé žáky a dodal: „Kimi neřekl ještě jednu důležitou věc. Oblasti záporné gravitace v kosmickém prostoru byly známy už dávno. Ale teprve před třemi stoletími se zjistilo, že jsou to vlastně propasti z našeho světa do nulového prostoru. Kdysi v nich beze stop mizely mezihvězdné koráby cizích civilizací, neuzpůsobené pro pohyb v záporné gravitaci. Daleko většímu nebezpečí je vystaven paprskový hvězdolet. Při sebemenší chybě při vyrovnávání gravitačních polí riskuje, že sklouzne buď do našeho prostoru Šakti, nebo do antiprostoru Tamasu. Návrat z Tamasu je nemožný. Nevíme prostě, co se tam děje s našimi předměty: dochází-li k okamžité anihilaci, či zda všechny aktivní procesy naráz ustávají a hvězdolet se promění v horu absolutně mrtvé masy. Teď si tedy umíte představit, jak obrovské riziko znamenal start Temného Plamene. Lidé se toho však odvážili. Možnost proniknout v jediném okamžiku ke stanovenému bobu kdekoli ve vesmíru stála za všechna rizika. Vždyť ještě nedávno bylo něco podobného pouhou fantazií. Zdálo se, že neexistuje způsob, jak vyřešit problém doléhající jako prokletí na všechny civilizace Velikého Okruhu, které se dosud mohly vzájemně poznávat jen na obrazovkách Vnějších Stanic.

Od té doby uplynulo tři sta let. Nejvzdálenější kosmické světy jsou pro nás dnes na dosah ruky. V praxi ovšem netrvá cesta jen pouhý okamžik. Musíme připočítat dobu potřebnou k proniknutí do nulového prostoru, i čas, který zaberou složité výpočty při určování bodu výstupu. A také přibližovací manévr znamená zdržení, protože hvězdolet musí užít obyčejných anamezonových motorů a subsvětelné rychlosti. Ale co znamenají dva tři měsíce práce ve srovnání s milióny světelných let, kterých by bylo zapotřebí, kdybychom musili překonávat kosmické vzdálenosti obvyklou spirální cestou jako světlo, kdybychom neměli přímočarý paprskový hvězdolet! Proti němu i rozdíl rychlosti mezi želvou a normálním hvězdoletem je pouhé nic!“

Jako na ilustraci učitelových slov, vnořil se vlak do dlouhého tunelu. Ve voze zaplálo opálové světlo a odstínilo neprůhlednou tmu za oknem. A pak znenadání zazářila a otevřela se nedozírná planina, porostlá stříbrnou travou.