Nemesis

95

Eugenie Insignová řekla: „Jsem tak ráda, že jsem u toho nebyla. Musím na to neustále myslet. Chudinka Marlene. Musela mít hrozný strach.“

„Ano, to měla. Ale dokázala to a díky ní bude Země zachráněna. Dokonce ani Pitt s tím nic nezmůže. V podstatě se zhroutil smysl jeho celoživotního snažení. Nejenže už nemá smysl držet se jeho projektu o utajeném budování nové civilizace, ale dokonce musí sám pomáhat dohlížet nad projektem záchrany Země. Musí. Rotor už není tajemstvím. Je dosažitelný v kterémkoli okamžiku. Kdybychom nespolupracovali, odvrátilo by se od nás všechno pozemské i mimozemské lidstvo. A to všechno by se bez Marlene nemohlo uskutečnit.“

Insignová o tak dalekosáhlých důsledcích nepřemýšlela. „Ale když měla strach, myslím opravdový strach, obrátila se na tebe, ne na Crila.“

„Ano.“

„To ty jsi ji držel, ne Crile.“

„Ano, ale nedělej z toho žádnou vědu, Eugenie. Mě znala, jeho ne.“

„Ty musíš vždycky všechno tak logicky vysvětlit. To jsi celý ty. Ale jsem ráda, že se obrátila na tebe. On si ji nezasloužil.“

„To máš pravdu. On si ji nezasloužil. Teď ale, Eugenie, prosím — pojďme dál. Crile odchází. Už se nikdy nevrátí. Viděl svou dceru. Byl u toho, jak se zasloužila o záchranu Země. Přeji mu to a ty bys mu to měla přát také. Takže, jestli se nebudeš zlobit, změním téma. Víš o tom, že Ranay D'Aubissonová odlétá s nimi?“

Ano. Mluví se o tom všude. Mně ale nijak scházet nebude. Nikdy se mi nezdálo, že by ji Marlene měla moc v lásce.“

„Ty občas taky ne, Eugenie. Pro Ranay je to velká věc. Jakmile si uvědomila, že takzvaná erythrejská Nákaza vůbec nespadá do jejího oboru, přišla tím vlastně vniveč celá její zdejší práce, ale na Zemi bude moci zavést moderní mozkové snímkování a mít skvělou profesionální kariéru.“

„Výborně, dobře jí tak.“

„Ale Wu se vrátí. Velice inteligentní člověk. To jeho mozek poskytl správné řešení. Víš, jsem si jistý, že se sice vrátí, aby pracoval na efektu odpudivosti, ale ve skutečnosti mu půjde o to, aby zůstal na Erythro. Organismus Erythro si ho vybral, stejně jako si vybral Marlene. A co je ještě legračnější, myslím, že si vybral i Leveretta.“

„Podle čeho, myslíš, si je vybírá, Sievere?“

„Myslíš, proč si vybral Wua a ne Crila? Proč si vybral Leveretta a ne mě?“

„Wu musí být mnohem inteligentnější než je Crile, to je mi jasné, ale ty jsi zase daleko lepší než Leverett. Ne, že bych o tebe chtěla přijít.“

„Díky. Předpokládám, že organismus Erythro má svá vlastní kritéria. Dokonce si myslím, že mám mlhavou představu o tom, jaká by mohla být.“

„Opravdu?“

„Ano. Když byla naše vědomí sondována, vstupoval tím do nás skrze Marlene samotný organismus Erythro. Mám dojem, že jsem zachytil část jeho myšlenek. Samozřejmě ne vědomě, ale když bylo všem, jako bych věděl něco, co jsem předtím nevěděl. Marlene má zvláštní dar, který jí umožňuje s organismem komunikovat a také mu posloužit vlastním mozkem jako sondou do ostatních mozků. Já si ale myslím, že to je pouze praktická výhoda. Vybralo si jí to kvůli něčemu mnohem neobyčejnějšímu.“

„A co by to jako mělo být?“

„Představ si, Eugenie, že jsi nit. Jak by ses cítila, kdybys zjistila, že existuje něco jako krajka? Představ si, že jsi kruh. Jak by ses cítila, kdybys narazila na kouli? Erythro znala jen jeden druh vědomí — své vlastní. To je sice nepředstavitelně rozsáhlé, ale tak nějak fádní. Je tím, čím je, pouze proto, že se skládá z bilionů bilionů buněčných jednotek, které jsou všechny mezi sebou propojeny jen velmi volně.

A najednou narazí na lidský mozek, ve kterém je buněčných jednotek relativně málo, ale existuje mezi nimi nepředstavitelný počet vzájemných propojení — nepřestavitelná složitost. Krajka místo nitě. Už jen samotná jeho krása musela Erythro učarovat. A Marlenin mozek se jí musel zdát nejkrásnější ze všech. Proto se na ni tak upjala. Ty bys nechtěla získat pravého Rembrandta nebo Van Gogha? Proto ji tak úzkostlivě ochraňovala. Ty bys neochraňovala mistrovské umělecké dílo? A přesto se Erythro odvážila riskovat Marleninu duši kvůli lidstvu. Bylo to vůči Marlene drsné, ale od Erythro ušlechtilé.

Buď jak buď, dostávám se k tomu, co si myslím, že Erythro je. Totiž umělecký znalec, sběratel těch nejkrásnějších mozkových struktur.“

Insignová se rozesmála. „To potom musí mít Wu a Leverett opravdu rozkošné dušičky.“

„Pro Erythro asi ano. A bude ve své sbírce pokračovat, až sem dorazí vědci ze Země. Myslím, že nakonec skončí sbírkou skupiny lidí, kteří se nějak liší od těch ostatních. Erythrejskou skupinu. Možná jim Erythro pomůže najít pro nás ve vesmíru nové domovy a galaxie se možná bude nakonec skládat ze dvou světů — světa Pozemšťanů a světa neohrožených průkopníků, opravdových vesmířanů. Jsem zvědavý, co by z toho vzešlo. Jistě by to znamenalo, že právě oni budou tvůrci naší budoucnosti. Trochu mě to mrzí.“

„Nemysli na to,“ řekla vemlouvavě Insignová. „Ať se s budoucností vypořádají lidé budoucnosti. V daném okamžiku jsme ty a já lidé smýšlející o sobě jako dva obyčejní lidé.“

Genarr se radostně usmál, jeho dobrácký obličej se celý rozzářil. „To jsem strašně rád, protože mně tvoje duše připadá krásná a možná moje připadá stejně krásná i tobě.“

„Ach, Sievere, vždycky mi tak připadala. Vždycky.“

Genarrův úsměv poněkud znejistěl. „Ale na světě jsou i jiné druhy krásy, já vím.“

„Pro mě už ne. Ty máš všechny druhy krásy. Sievere, ztratili jsme ráno, ty a já. Ale den ještě neskončil.“

„V tom případě — co víc si ještě můžu vůbec přát, Eugenie? Stálo za to ztratit ráno — pokud můžeme být zbytek dne spolu.“

Jejich ruce se setkaly.

EPILOG

Znovu Janus Pitt seděl sám obklíčený.

Rudý trpaslík už nebyl nástrojem zkázy. Byl to jen rudý trpaslík, který měl být lidstvem, stále arogantnějším a přesto stále mocnějším, odsunut stranou.

Avšak Nemesis tu byla stále, přestože už ne jako hvězda.

Celé miliardy let se život na Zemi vyvíjel izolovaně, prováděl své jedinečné experimenty, stoupal a klesal, vzkvétal a úpěl pod hrozbou zániku. Možná existovaly i jiné světy, na kterých se po celé miliardy let rozvíjel život izolovaně.

A všechny experimenty — všechny, nebo téměř všechny — skončily v dlouhodobém měřítku nezdarem. Jeden či dva se zdařily a vyvážily všechny ostatní.

Ale to se mohlo stát pouze v případě, že se ve vesmíru našlo dostatek místa pro izolování všech těchto experimentů. Kdyby byl Rotor — jejich Archa — stejně izolovaný jako byla Země a sluneční soustava, možná by se to podařilo právě jemu.

Ale teď –

Sevřel pěsti vztekem — a zoufalstvím. Věděl totiž, že lidstvo bude přebíhat z jedné hvězdy na druhou stejně snadno, jako kdysi z jednoho světadílu na druhý a ještě předtím z jedné oblasti do druhé. Žádná izolace, žádné samostatné experimenty. Jeho velký experiment byl prozrazen a zardoušen.

Znovu zvítězí tatáž anarchie, tatáž degenerace, tatáž bezohledná krátkozrakost, tytéž kulturní a sociální disproporce — ale v galaktickém měřítku.

Co bude následovat? Galaktické impérium? Všechny hříchy a přehmaty přenesené z jednoho světa na miliony dalších? Všechny bolesti a nesnáze hrůzně znásobené?

Kdo bude schopen pochopit smysl galaktického bytí, když nikdo nepochopil smysl bytí jediného světa? Kdo se naučí rozumět trendům a předpovídat budoucnost v galaxii hemžící se lidmi?

Nemesis přece jen měla přijít.