K Mrakům Magellanovým

Zorin svým chováním poněkud připomínal klima asteroidu: hned po celé hodiny zarytě mlčel, hned se pouštěl do dlouhých monologů. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že naše soužití není nejideálnější, ale kdo by si to myslil, byl by na omylu. Přívětivý a zpravidla hovorný býval totiž Zorin jen ve společnosti cizích lidí; ke mně se choval právě tak, jako kdysi ve společnosti Ametově. Jeho téměř letargické zámlky a zamyšlení, bručivé odpovědi, jednoslabičná slůvka mne těšila. Přestože jsme o Ametovi nikdy nemluvili, ani nevyslovili jeho jméno, býval nějakým zvláštním způsobem tak plně s námi, že jsme se nejednou chtěli málem ohlédnout, když jsme při vycházce přišli na přírodní scenérii fantastičtější než jiné, abychom se přesvědčili, zdali malý pilot prožívá s námi naše dojmy.

Asi deset dní po vylodění na planetce seděli jsme na hrotu skalní jehly, která se tyčila vysoko nad celým okolím. Na západě viselo Slunce v plame

Dlouho jsme mlčeli; konečně jsem poprosil Zorina:

„Vykládej mi nějakou pohádku.“

Zdálo se, že to přeslechl. Za hodnou chvíli povídá:

„Pohádku ti vykládat nebudu. Zato ti povím o pohádkách. Slyšels někdy o sírových vracích?“

„Nevzpomínám si.“

„Ale jistě jsi slyšel.

Asi před dvěma sty lety byly konstruovány prvé raketory. Z počátku neobyčejně velké, až do čtyřiceti tisíc tun čisté váhy. Do výpočtů se vloudila nějaká chybička, a tak se ty plechovky fantasticky zahřívaly na několik set stupňů. Přestali je tedy vyrábět. A těch několik desítek raket, které už byly hotovy, bylo posláno na linku Titan-Země. Měly přivážet síru. Hned při prvém letu pár kousků vybuchlo. Dopravovaná síra se měnila v plyn a trhala rakety jako balóny. Problém byl, kam s tím. Na Zemi to samozřejmě stáhnout nechtěli. Bylo to riskantní. Lidi posílat nemohli a automatů bylo taky škoda — takový neřád se může každou chvíli roztrhnout. Nakonec celou eskadru rádiem obrátili a poslali na druhou stranu, ať si to letí kam chce, za hranice sluneční soustavy, celý vesmír ta síra přece nezaneřádí. Za rok přestaly odpovídat na radiosignály, kosmodromisté si oddechli, byl pokoj; asi po třiceti letech, bác! První sírová katastrofa! Po ní druhá! Ukázalo se, že ty zatracené raketory ve snu nenapadlo, aby zmizely navždycky. Dostaly se do gravitačního pásma Jupitera, který je samozřejmě obrátil, posadil na nějaké opuštěné dráhy komet a nechal je obíhat. A od té doby se tady motají: na pár let prchají od Slunce, sedí si někde v apheliích a pak se zase vracejí. Pokud letí daleko od Slunce, jsou dostatečně chlazeny a síra se nemění v plyn. Když se vracejí, už v blízkosti oběžné dráhy Marsu, začnou se zahřívat a na výšce Země praskají jako mýdlové bubliny. Dovedeš si to představit? Dvacet tisíc tun síry se promění v stlačený plyn. Raketa vybuchne, vznikne mrak průměru sto tisíc kilometrů, který se po několika týdnech rozplyne. Ale když někde blízko proletí nějaký asteroid, sebere ten mrak s sebou a pak se to neštěstí táhne po celé měsíce. Vznikne kulovitý chomáč sírové mlhy — či spíše prachu, protože plyn ve vzduchoprázdnu krystalizuje — jakási nakypřená slupka a v ní pekelně tvrdé křeme

Zkrátka a dobře, z Marsu se vracel na Zemi školní výlet: asi tři sta dětí, a jejich raketa vletěla zrovna do takové sírové mlhy, obklopující asteroid, ostatně neobyčejně malý, průměru několika kilometrů — to je důležité. Pilot-automat se napřed pokoušel manévrovat, nakonec udělal jedinou možnou věc — vypnul motory. Tak neriskoval katastrofu: raketa přitahována asteroidem začala na něj padat, samozřejmě nesmírně zvolna — takový „pád“ může trvat celé týdny. Děti odletěly z Marsu samy. Učitelka měla přistoupit na První kosmodromické stanici.“

„Jak to, copak nedostaly výstrahu?“ zeptal jsem se.

„Nevím, jak k tomu došlo. Výstrahu určitě dostaly. Možná ne dost přesnou. Nevím. Takové případy se stávají. Řidčeji než dříve, ale stávají se. A zrovna toto byl případ ‚jeden ze sto tisíc'. Tak tedy když radiolokační spojení začalo vypovídat, pilot-automat vypnul motory. Je těžko vylíčit, co se mezitím dělo. Alarm postavil na nohy celou severní polokouli; záchra

,Proč tu raketu nehledal?“

„Hm, pokoušel by ses hledat jehlu ztracenou v oceánu? Mlha vyplňovala dvě stě miliard kubických kilometrů prostoru, byl by mohl hledat celý život a ještě by ji nenašel. Když však padal, musel se k ní nakonec přiblížit na několik desítek kilometrů, protože, jak jsem říkal, asteroid byl velice malý. A tak tedy s vypnutými motory padal a hovořil s dětmi. Měly všeho dost — jídla, vzduchu, vody — ale bály se, a tak jim vykládal pohádky až dlouho do noci. Když usnuly, on bděl a ráno zase začal vyprávět. Pokusný let trvá obyčejně dvě hodiny. Měl jen několik posilujících tabletek a několik doušků kávy, kterou čas od času svlažoval hrdlo, aby neochraptěl. Dovedeš si to představit? To nebyla obyčejná raketa, ale střela Střediska pro výzkum světelné rychlosti, pilot ležel v pneumatickém obalu, od hlavy k patě ovinut bandážemi, potmě, s mikrofonem přitisknutým na krk a vyprávěl pohádky. První záchra

„Ten pilot — tos byl ty?“

„Kdepak, Ameta.“

„Ameta?“

„Ano.“

„A on ti to vyprávěl?“ řekl jsem nedůvěřivě; nějak mi to nesouhlasilo s Ametou.

„Ne.“

„Odkud tedy znáš podrobnosti?“

„Musíme už jít, slunce zapadá. Rád bych ještě dohlédl na šestý úsek. Odkud znám ten příběh? Já jsem totiž byl jedno z těch dětí…“

Když jsme zkontrolovali postup práce a vraceli jsme se do našeho obrněného „domu“, visel nad obzorem už pouhý cípek slunečního kotouče jako hřeben plazivých plamenů. Celý povrch krajiny zakryla neproniknutelná čerň, v níž jsme putovali ponořeni po kolena, po pás, konečně po krk…

Už jen ty nejvyšší skalní hroty svítily nad mořem temnot, avšak noc i je postupně zhášela. Zorin, který celou cestu mlčel, zůstal stát u vchodu a nečekaně řekl: