K Mrakům Magellanovým

V sále vládlo strašlivé, napjaté ticho; Goobarova slova do něho padala jako kusy rozžhaveného kovu.

„Provedl jsem následující jednoduchý výpočet,“ pokračoval vědec. „Exploze čtyřiceti uranových bomb ve zlomku vteřiny vytvořila záblesk, jehož intenzita předčí sluneční záření. Tento záblesk doletěl za tři měsíce k Bílé planetě a byl tam zpozorován. Kde nás musel zastihnout radiolokační impuls, zeptal jsem se, za předpokladu že byl z planety vyslán ihned, jakmile záblesk zpozorovali. Výpočet odpovídá: musel by nás potkat ve vzdálenosti patnácti dní dráhy světla od planety. Tento výsledek se shoduje překvapivě přesně se skutečností. Tak přesná shoda nemůže být dílem náhody. Jsme tedy na dobré stopě.

Dobře, ale proč vyslali radiolokační impuls, jakmile zahlédli záblesk? Odpověď se nabízí sama; proto, že věděli, co jej způsobilo. Věděli, že v soustavě Proximy krouží mrtvé letadlo s atomovou náloží a že záblesk způsobila exploze této nálože. Je skutečně velmi pravděpodobné, že bytosti na tak vysokém stupni technického vývoje kontrolují oblast své soustavy a že tedy před časem objevily umělou družici Atlantiďanů. Stalo-li se tak, pak právě oni prosvítili raketové střely astroniem a věděli, že je nemožné, aby samy od sebe vybuchly. A tak jim dal záblesk znamení, že do prostorů jejich soustavy vletělo nějaké letadlo, které způsobilo výbuch a zničilo satelit. Aby se přesvědčili o správnosti této domněnky, vyslali kužel elektromagnetických vln. A když zjistili přítomnost letadla, kontrolovali jím jeho pohyby. Tolik o způsobu, jak jsme zpravili obyvatele planety o svém příchodu. Nyní mi dovolte, abych celý problém obrátil a dosadil za neznámou, jakou jsou v daném problému neznámé bytosti, lidi.

Předpokládejme, že tuto zlověstnou planetu obývají lidé, a ti že se jednoho dne dovědí od svých astronomů, že do oblasti jejich sluneční soustavy vniklo neznámé letadlo. Letadlo se blíží ze stejné části oblohy, z níž před dávnou dobou pronikl do jejich soustavy už jiný letoun s mrtvou posádkou a s nákladem atomových střel. Pokračujme. Toto nové letadlo zničilo výbuchem letadlo staré. Jaké jsou to asi bytosti — uvažují lidé — které přivádějí k explozi starý letoun, s nímž se setkají, a které mají čas i energii, aby proměnily v nic hrob zkamenělé posádky? To je nejasné, to je podezřelé! Tyto bytosti musíme bedlivě sledovat. Vysílají radiolokační kužel tak široký, aby obsáhl skoro celou soustavu Proximy. Než radiolokační vlny, pohybující se rychlostí světla, doletí k neznámému letadlu, uplyne řada týdnů. Když se odražená ozvěna vrací, vychází najevo, že se letadlo řítí velikou rychlostí k jejich planetě, a jeho posádka vysílá sledy geometrických pouček. Tehdy se lidé — za neznámou jsme už přece dosadili lidi — rozhodnou, že vyčkají. Konečně se letadlo přiblíží k planetě a vysílá třicet raket, malých raket. Lidé, obyvatelé Proximy, je nikdy neviděli, není-liž pravda? Myslíte? Ale přece jen viděli. Vzpomeňte si na fotografie, přinesené z mrtvého satelita Atlantiďanů. Jak chtěli Atlantiďané shazovat atomové bomby? Pomocí nevelkých, čtyřmetrových nebo pětimetrových raket. Malých raket. A hle, na obloze Bílé planety se objevuje třicet malých raket, které vede jedna raketa velká. Není pravděpodobné, že tato velká raketa je letadlo s posádkou, která má sestoupit pod mraky, vyhlédnout cíle a svrhnout na ně třicet uranových pum? Co dělat, jak zabránit zkáze? Je nutno zneškodnit bomby. Jak? Na štěstí navštívili obyvatelé planety před časem mrtvou družici, prosvítili bomby astroniem, znají jejich konstrukci… V každé bombě je svazek trubic koncentricky se sbíhajících v jejím středu. Každá trubice obsahuje náboj kovového uranu a nálož prachu. Detonace této nálože ve všech trubicích zároveň způsobí soustředění částic uranu v jednolitou masu nadkritické váhy, a tím — atomový výbuch. K předčasnému vznícení bomby stačí přimět k detonaci nálože prachu a zapálit je zcela prostě tím, že se značně zvýší teplota. Proto je třeba vytvořit ve vysokých vrstvách atmosféry dostatečně silné pole — ale — uvažují lidé dále — tak naložíme pouze s bombami. Na velké letadlo s posádkou nepodnikneme útok. Ať neznámí příchozí vidí, že s nimi nechceme bojovat, ani je zničit. A celý tento plán se uskuteční.

Jak vidíte,“ pokračoval Goobar, „shoduje se tu všechno, a to způsobem tak překvapujícím, že vznikají dvě nové otázky. Prvá zní: dosadíme-li za neznámou lidi, vidíme, že by si počínali pravděpodobně stejně jako neznámé bytosti, to znamená: tyto bytosti musí být nápadně podobné lidem. Jak to? Už při první kosmické výpravě, kdy cílem naší výpravy je nejbližší hvězda, kdy jsme z miliónů systémů galaxie poznali jeden, jak to, že ihned objevujeme bytosti tak nezvykle podobné lidem? Není tato shoda opět dílem náhody, a to náhody tak pravděpodobné, že obrací v nic všechny dřívější úvahy? Má odpověď zní: logická kostra lidského myšlení se promítá do jednání neznámých bytostí ne proto, že je nejdokonalejší, ale proto, že je nutná. Člověk, aby ovládl hmotné síly vesmíru, musei za tisíciletí v sobě vypěstovat takové metody induktivního a deduktivního myšlení, metody, které se vyvozují z prostých reflexů veškeré živé hmoty. Bytosti, které by se klaněly hvězdám, místo aby zkoumaly proměny nitra hvězd, postoupí ve svém vývoji málo vpřed… Jestliže však obyvatelé Bílé planety vytvořili vysokou civilizaci, a to je jisté, tu musí jejich rozum fungovat podle zákonů logiky podobné naší. Můžeme z toho usuzovat i na podobný vzhled? Samozřejmě, že ne. Podmíněný reflex je v zásadě stejný u opice, dešťovky i žraloka, ale je těžko říci, že jsou si tito tvorové navzájem podobni v ohledu anatomickém.

Druhá, ještě významnější otázka zní: jak se mohlo stát, že to všechno víme teď, ale nepoužili jsme žádných bezpečnostních opatření, nepočítali jsme s ničím takovým a se zarážející lehkomyslností jsme se dopustili omylu s tak tragickými následky. Má odpověď zní: zavinila to naše zbabělost. Setkání s mrtvou družicí bylo náhodné, ale to, co následovalo, nemělo s náhodou nic společného. Náhoda nezpůsobila, že jsme se tak nakvap odhodlali ji zničit. U základů našeho jednání se skrývalo přesvědčení, že akt zničení družice je výhradně naší, lidskou, pozemskou záležitostí, a že jej nikdo nemá vidět, pak jej také neuvidí. Tato nesprávná, nelogická úvaha vyplynula z přání odtrhnout se od zkamenělého pozůstatku naší vlastní minulosti. Chtěli jsme se ho zříci stůj co stůj. Takže, když jsme připravovali další plány, nepočítali jsme ani se setkáním s mrtvou družicí, ani s jejím zničením, jako kdyby k těmto událostem vůbec nikdy nedošlo. Za tento nedostatek odvahy, za to ukvapené zničení, museli jsme zaplatit životy našich druhů. Nechtěli jsme nic vědět o posádce satelita — a to přece také byli lidé. Minulost není možno zalhat, není možno vyškrtnout z ní ani to, co je nám v ní cizí. Můžeme vybírat z jejího odkazu, ale musíme mít odvahu nést odpovědnost za celý osud lidstva v průběhu planetárních dějin. Tato tvrdá lekce platí stejně pro nás jako pro ty, kdo přijdou po nás, protože se musí dovědět o tom, že v člověku kromě velikosti rozumu je také malost ukrutenství, když ne zjevná, pak jistě potencionální, která se může projevit pod tlakem vnějších okolností.

Nakonec několik slov o sociálním zřízení Bílé planety. Víme o něm velmi málo, ale to, co známe, je neobyčejně závažné. Radiolokační signál, který kontroloval naše pohyby, byl nepřetržitý, přestože se planeta otáčí, čili její vysílače tvoří soustavu, která obepíná celý svět, a jak jedny vysílače zapadaly pod obzor, odevzdávaly svůj úkol dalším. Radiolokační clona je globální, pracuje ve službách celé planety, čili její obyvatelé jsou po stránce technické sjednoceni jako my. Sjednocení na technické bázi je pravděpodobným důsledkem sjednocení sociálního. Nemám ani úmysl, ani právo rozhodovat o našich krocích, ale rád bych aspoň vyjádřil své přesvědčení, že musíme podniknout pokusy dorozumět se s obyvateli planety. Podaří-li se to naponejprv — nevím. Naše civilizace nás po věky chránila před takovou nevědomostí, před neznámem, před nebezpečím, před bouřemi a pohromami a my jsme zapomněli, že by nikdy nebyla vznikla, kdyby lidé před věky nebyli ochotni podstoupit vše, aby ji vytvořili. A nyní my stojíme na prahu nové epochy. Přišla doba převratu. Vyžaduje mnoho. Žádá od nás to, co na Zemi od nás nikdo nežádal. A my nato musíme přistoupit, protože takové jsou zákony dějin. Lidstvo nemůže zůstat stát na své cestě. Tento velký další krok musíme učinit, avšak my si svůj vnitřní souhlas s tím, co nám přináší, musíme vybojovat tak, že pochopíme jeho nutnost, která pro příští generace bude novou, vyšší svobodou.“