K Mrakům Magellanovým

Nějaký stín přelétl přes má víčka, za ním druhý a třetí. Někdo k nám přijížděl: helikoptéry usedaly na trávníky v zahradě. Zvedl jsem se na loktech a spatřil první vystupující hosty a vysoko nad domkem letku dalších strojů, svítících vrtulemi. Za okamžik jich od západu přiletělo několik desítek. Snášely se dolů a málem se dotýkaly korun stromů. Návštěvníci utvořili hlouček, který stále vzrůstal, a dávali přistávajícím znamení rukama. Někteří ukrývali něco za zády. Vstal jsem, stále víc a více udiven, ale zatím se na trávník dále snášely helikoptéry; lidé se pohybovali chaoticky, jaksi nerozhodně — konečně vykročili k domu.

To všechno mě tak zmátlo, že když se blížili, místo abych jim poděkoval za pozdrav, vykoktal jsem:

„Co… co se děje?“

„Přiletěli jsme na oslavu výročí,“ odpovědělo několik hlasů najednou.

„Jakého?“

„No, přece padesátého výročí doktorova působení…“

„Ty jsi jeho syn?“ otázala se malá, šedovlasá žena. Její vlasy svítily v slunci jako živé stříbro. Zmocnila se mne bláznivá chuť hupnout do křoví, ale nohy jako by mi vrostly do země. Tak, na dnešek připadlo padesáté výročí otcovy práce a já o tom vůbec nevím… a on…? Snad si vzpomněl…

Před domem se shromažďoval zástup lidí a nad zahradou stále přelétávaly stíny přistávajících vrtulníků. Toto rojení neustávalo, atak později přistávaly za zahradou, protože na trávnících a pěšinách stál jeden stroj vedle druhého. Vzduch byl plný tlumených hlasů. Najednou se otevřely dveře. Na prahu se objevil otec. Mimoděk přitáhl šosy rozhaleného županu a zůstal stát, prostovlasý a rozcuchaný. Na tváři měl otištěný vzor tkaniny. Zřejmě si zdříml s hlavou na opěradle křesla. Stál a díval se na moře hlav. Nastalo takové ticho, že bylo slyšet slabý hukot, jak přistávaly stále nové a nové stroje. Najednou sebou otec trhl a vykročil po schodech dolů, jako by chtěl jít všem naproti; v polovině schodiště se však zarazil, zvedl ruce a spustil je; pootevřel ústa a neřekl nic. V zástupu nastal ruch. Lidé přistupovali ke schodům, podávali mu květiny, většinou štíhlé kytičky, ale brzo měl ruce plné, další je tedy kladli na schody. Byly tam vlčí máky a chrpy z australských obilných rezervací, bílé magnólie, africké vstavače, orchideje a kytičky sedmikrásek, rozkvetlá větvička jabloně z Antarktidy, kde právě začínalo jaro, a velké, bledé stolisté růže, rodící se pouze ve sklenících Měsíce. Kdo složil svůj dar, mlčky ustupoval a otec ho sledoval pohledem, v němž se občas zableskla vzpomínka; tu se jeho ústa beze slov pohybovala, vtom však už přistupoval někdo nový a nad stromy zahrady jako těžký pták vzlétal vrtulník odlétajícího. A jak zástup řídl, rostl kopec květů na schodech. Tu se v zahradě objevilo devět starců ve třpytných bílých skafandrech; šli s obnaženými stříbrovlasými hlavami a bojovali se zřejmou námahou s břemenem kosmického brnění, kterému již dávno odvykli. Se srdcem, které přestávalo tlouci, zpozoroval jsem na jejich prsou odznaky pilotů Neptuna; pravda, tatínek kdysi, ještě dříve než poznal maminku, byl lékařem na raketě. Nikdy však o tom nemluvil. S prázdnýma rukama došli piloti až k verandě, odepjali stříbrné odznaky a jeden po druhém je úderem otevřené dlaně zabodl špičkou do dřeva nejnižšího schodu, takže toto prkno, zčernalé a vyšlapané tisíci nohama, se náhle zatřpytilo, jako by bylo pobito stříbrnými cvočky. A pak jsme zůstali v prázdné, slu

A já jsem se stále nehýbal. Jako kdybych naslouchal hukotu vzdalujících se strojů. Za chvíli se objevil další. S měkkým šumotem přeletěl nad stromy a přistál. Vyskočil z něho člověk v kombinéze; rychle se rozhlédl, rozběhl k verandě, hodil něco na hromadu květů a stejně rychle se vrátil do letadla.

Měl jsem dobrý zrak a zdaleka jsem rozeznal neobvyklý vzhled tohoto opožděného dárku. Byla to hrstka rezavých, zaschlých a pichlavých snítek areosy, jediné květiny rozkvétající na Marsu.

MARATÓN

„Lidé oslavují mudrce pro jeho lásku k nim, avšak kdyby mu to neřekli, on by nevěděl, že je miluje.“ Tato slova starověkého filosofa jsou lepší charakteristikou mého otce, než na jakou by se sám zmohl. Někdy se člověk ptá sám sebe: „Vybral jsem si vhodné zaměstnání? Jsem v něm šťasten? Žije se mi dobře?“ A hned si odpovídá trojnásobným ano. Otec si podobné otázky nikdy nekladl, nikdy mu nenapadaly a určitě by je pokládal za stejně nesmyslné jako otázku: „A žiji?“

Jeho bratři sloužili lidstvu svými znalostmi. On dělal totéž, ale když vědomosti selhaly, když prohrával boj o život svých nemocných, zůstával dále společníkem umírajících, ne už jako lékař, nýbrž jako člověk, který umírá spolu s nimi. Strýcové se poddávali střídavě radosti z vědeckých úspěchů i depresi z porážek. Otec zůstával stále stejný — pod všudypřítomným, nikdy ho neopouštějícím břemenem odpovědnosti, která byla pro jeho duši tím, čím pro naše těla zemská gravitace, nutící svaly k vypětí sil, k stálému napětí, přemáhání váhy těla, ale bez níž by život byl nemyslitelný.

Po oněch památných prázdninách jsem přerušil studia vyšší mechaneuristiky a dal jsem se zapsat na medicínu. Toto nové rozhodnutí, učiněné se stejným krkolomným spěchem jako rozhodnutí předchozí, vyplynulo z jiných pohnutek. Byl to pokus proniknout ke skutečným hodnotám života a zároveň pokus o jakési pokání vůči otci — pokus vroucný a naivní, třeba už jen proto, že jsem neměl ponětí o tom, čím vlastně je povolání lékaře. Omluvit mě může snad pouze to, že jsem medicínu dokončil, aniž jsem ztratil z očí hlavní cíl, jímž byla účast na výpravě za hranice sluneční soustavy.

Za léta lékařských studií jsem zvážněl. Z předcházejícího údobí mně zůstalo nemnoho: trocha poznámek, náčrtů a projektů, které jsem schovával, nikoli ze skutečné potřeby, nýbrž pro klid vlastního svědomí, že jsem uplynulý čas tak docela nepromarnil. Babička nalezla jistou útěchu v tom, že se ve mně projevil, přestože jsem se nestal umělcem, aspoň nějaký talent, ovšem talent zcela nečekaný: na vysoké škole jsem zazářil jako vycházející hvězda v bězích na dlouhé trati. Mé výkony se stále zlepšovaly, stal jsem se akademickým mistrem kontinentu a ke konci studií — mistrem severní polokoule. Jakmile jsem dostal diplom, vstoupil jsem na chirurgickou kliniku. Když pak o půl roku později oznámilo vedení výpravy na Centaura, že přijímá posádku, ucházel jsem se o místo asistenta profesora Schreye, který byl na raketě prvním chirurgem. Jistou závadou byly mé skrovné odborné zkušenosti, byli však hledáni lidé se všestra

Protože jsem doma neměl stání, chodil jsem na dlouhé pěší túry do lesa. Byl podzim, stromy stály nehnutě v žlutavém, jakoby starém slunci, s kostrami větví ostře se rýsujícími proti modrému nebi. Bloudil jsem tak po celé hodiny, až nastala noc a ukázala hvězdy. Zůstával jsem stát, zvedal hlavu a upřeně jsem je pozoroval. Uhodil první mráz, pod nohama šustilo uschlé listí; odevšad plynula chladná, trpká vůně tlení, smrtelného rozpadu rostlin, ale ještě nikdy z jara mi srdce nebušilo tak silně, jako v onom bezlistém lese končícího podzimu.

Jak podivnými cestami jde vývoj lidstva. To, co žijící považují za často nepochopitelný, zdánlivý chaos propletených, vzájemně si odporujících možností, v němž se namáhavě derou vpřed a po omylech couvají zpátky, to vidí z perspektivy času jejich potomci jako samozřejmou nutnost. A zákruty a odbočky vykonané cesty jsou jasně čitelné jako tahy písma, tvořící slova bohatá obsahem.