Страница 26 из 95
HOST Z VESMÍRU
O několik dní později jsme nastoupili let. Napřed ještě GEA pětkrát obletěla Zemi. V této době se k ní připojily četné rakety, velké i malé, které měly tvořit její čestnou stráž, doprovodit ji až k dráze Marsu a letět spolu s ní na trati sedmdesáti miliónů kilometrů. Tuto část cesty, jako ostatně celou dráhu letu přes oblast sluneční soustavy, urazila GEA v poměrně dlouhé době, neboť nemohla rozvinout svou plnou cestovní rychlost pro blízkost planet i jiných nebeských těles, působících přitažlivou silou. A tak šest set raket, které nás provázely, mohlo s námi letět bez nesnází. Nebyl to malý úkol sešikovat tuto armádu, ale astrogátoři se ho úspěšně zhostili. Před námi, rozptýleny v pásmu tisíce kilometrů, pohybovaly se cestovní rakety se zploštělými hlavami. Obklopovaly je roje malých raketek, které z nich hned vyletovaly, hned se vracely na palubu mateřských letadel, aby naplnily nádrže poho
Ve čtvrté hodině letu jsme míjeli Lunu. Observatoře Jižní polokoule, obrácené k nám, rozloučily se s námi nevídaným ohňostrojem a vypálily do prostoru několik desítek barevných světlic; za další hodinu, když se stříbrná polokoule satelitu počínala halit do stínu, bylo ještě stále vidět chomáče a šmouhy fluoreskujícího dýmu, rozplývajícího se v prostoru. Dlouho jsme se dívali na Měsíc, který nějakou dobu zakrýval Zemi, než se za ním vyhoupla jako těžkopádný, modře zářící kotouč. V posledních letech byly na Měsíci podnikány rozsáhlé hornické práce; v teleskopech GEY bylo jasně vidět na Moři Mračen stáda věžovitých exkavátorů a čerpadel trhavě se pohybujících v těžkém písku pouště a exploze, které občas zacláněly klidný třpyt pustiny mohutnými oblaky prachu. Pak tento obraz začali zastiňovat jakoby nějací motýli; byly to rakety doprovázející GEU, jejichž roje stále víc zacláněly měsíční kotouč, jak jsme se od Měsíce vzdalovali a pomalu se dostávali do přímého kursu na Mars. Dráhu rudé planety jsme proťali ve značné vzdálenosti od ní: to jest dvacet šest miliónů kilometrů; rudá koule se přesunula od severovýchodu oblohy na jihozápad a během noci se tak zmenšila, že nazítří, když jsem vstal, bylo Mars vidět již na samém okraji kulatých televizních obrazovek jako červenou drobnou skvrnku.
Teprve teď se začaly obracet, formovat a manévrovat rakety, které nás provázely. V hvězdné tmě neustále blýskaly červeně hořící kouře signálů, které znamenaly „volnou dráhu“. Rakety vzlétaly, ve spirálách odplouvaly na strany a prostor kolem GEY, letící s vypnutými motory a zvolna se pohybující pouze vlivem sluneční přitažlivosti, se čistil a vyprazdňoval; konečně v sedm hodin večer se éter naposledy naplnil bouří hlasů; rádiová relé se prostě dusila přetížením, když nám tlumočila tisíce a tisíce pozdravů všech těch, kdož se vraceli. Zemské rakety se nesly prostorem jako nesmírné hejno stříbrných ryb. Vzdalovali jsme se pomalu opačným směrem. Tu najednou ze všech letadel prorazily tmu paprsky reflektorů, soustředěné na stříbrný pancéř GEY, která se zahalila velkým, rudě prosvítajícím oblakem, až ti, kteří stáli na jejích palubách, ztratili z očí celé nebe. To vyšlehl oheň z poho
Mezitím zvětšovala GEA rychlost letu. Dosahovali jsme rychlosti dvě stě kilometrů za vteřinu a tak jsme se pohybovali v prostoru oddělujícím Mars od Jupitera. Tento obrovský prostor je plným právem nazýván hřbitovem raket — tolik katastrof pamatuje tato oblast vesmíru. Krouží v ní milióny ostrých železokřemitých úlomků, trosek planety, která v těchto místech kdysi obíhala, a když se neprozřetelně přiblížila k Jupiteru, podlehla jeho osudové síle.
Ter Akonjan, který měl nyní méně práce, pozval mě na besedu. Uhodl jsem, že chce blíže poznat jednoho z doktorů, pečujících o zdraví posádky. Šel jsem k němu přímo z ambulatoria. Vstup do astrogátorova bytu je No
Ter Akonjan mě očekával v obrovském pokoji, který byl myšlen jako zasedací síň. Stěny byly pomalované rozevlátou honbou barev podzimu v celé škále vadnutí; ba zdálo se dokonce, že i vzduch je prosycen atmosférou jeseně, vanoucí ze všech tónů zlatavého bronzu, žloutnoucího purpuru a šarlatu, Ve všech čtyřech rozích místností se černaly vysoké výklenky. Stály v nich štíhlé automaty a v jejich poloprůhledných obalech pulsovaly ohníčky světelné cirkulace tak pomalu a důstojně, jako kdyby tito „andělé z křišťálu a berylia“ přemýšleli o svých vlastních osudech, takže se návštěvníci bezděčně usmívali, když stroje obřadně opouštěly svá místa, aby podaly kávu. Uprostřed stěny bylo vidět velké černé hodiny; na ciferníku se místo číslic třpytily znaky zvěrokruhu, vytepané ze stříbra. Když jsem vstoupil, nakláněl se první astrogátor nad rozprostřenou mapou nebe. Za jeho křeslem, na desíti podstavcích, stály busty slavných kosmonautů minulosti. Ihned jsem poznal tyto tváře, známé ještě ze školy.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptal se Ter Akonjan, když jsem si sedl.
„Náramně, ale bydlet bych tady nechtěl,“ řekl jsem.
Usmál se.
„Chudák No
A dodal:
„Vždyť já tady také nebydlím, to je takový oficiální pokoj. Pracuji tam,“ ukázal na postra
Když jsem se tam otáčel, pohlédl jsem ještě jednou na řadu kame