Страница 19 из 95
„No, když není co dělat… můžeme si jenom přát, aby tomu tak bylo stále,“ řekl jsem.
Zase jsme se oba odmlčeli; na krátkou chvíli jsem se zaposlouchal do ticha tak hlubokého, jako kdyby v celé raketě vládl naprostý klid; vzpomněl jsem si však na halu letiště plnou ruchu. Je to tedy pouze dobrá zvuková izolace.
„Přednostou nemocnice je profesor Schrey, vid?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpověděla ráda, že se konečně naskytlo dosti slibné téma na rozhovor. „Není na raketě, letěl na Zemi. Vrátí se dnes večer. Před několika okamžiky jsem s ním mluvila.“
Odněkud jako z nepředstavitelné výšky ozval se tenounký skleněný zvuk, klokotající jako švitoření mechanického ptáka.
„Oběd,“ zvolala moje společnice radostně a já jsem v tomto okamžiku pochopil, čemu tak vyčkávavě naslouchala před několika okamžiky.
„Nudí se zřejmě už teď!“ blesklo mi hlavou.
Byla mou průvodkyní v labyrintu chodeb, protože na GEI byla už déle než týden. Cesta vedla po nezvykle širokých schodech. Nesly nás nad skleněným stropem ústředního parku. Všiml jsem si, že jeho „obloha“ byla při pohledu shora úplně průhledná. Dole se prostíraly zalesněné pahorky; viděli jsme je jako z nízko letícího letadla.
V předpokoji jídelny jsem zahlédl známou tvář; byl to Ter Haar, historik, s nímž jsem se povrchně seznámil před několika měsíci. Vryl se mi do paměti pro komickou příhodu. Na večírku u profesora Muracha byla jeho sousedkou sedmiletá holčička, dcerka jednoho z hostí. Pokoušel se ji bavit, ale skončilo to tak, že se holčička usedavě rozplakala, takže ji matka nakonec musela odvést. Jak se ukázalo, vyprávěl historik děvčátku, že v dávných dobách lidé zabíjeli zvířata a pojídali je. Když jsme pak zůstali sami v zahradě, svěřil se mi Ter Haar vážní a s odzbrojující upřímností, že ho děti přivádějí do strašných rozpaků. „Po pěti minutách rozhovoru,“ řekl, ještě pořád celý nesvůj, „začnu se potit námahou, kde vzít námět pro rozhovor, a výsledek je stejný jako dnes…“
Teď při pohledu na jeho robustní postavu jsem se usmál, jako kdybych spatřil starého známého. Také on mě poznal a zatáhl nás s A
Když se přiblížil automat — číšník a vytahoval ze svých křišťálových útrob ohřáté pokrmy a servíroval je obratně na talíře, pozoroval jsem starého astrogátora přes třpytivé stolní náčiní. Měl velkou kostnatou hlavu. V krátce přistřižené bradce čerň vousů hrála do modra jako ocel prastaré kalené čepele.
Snad proto — napadlo mě — říkají mu „ocelový astrogátor“.
V jídelně přibývalo lidí. Na stěnách z citrinu, zasazeného do bledě stříbrných rámů, bylo vidět obrazy představující výjevy ze života v historických městech. Strop jako kdyby vykrystalizoval z obrovského balvanu ledu. Třaslavé světlo svíček hořících na stolcích se lámalo v jeho brilantových růžicích a zaplavovalo nás příbojem mihotavého jasu.
Ter Akonjan se mne zeptal, jak jsem spokojen s bytem. Zvedl jsem při tom hlavu a na jeho tváři, která vyvolávala v mysli obraz temných, ponurých hor Kavkazu, jehož byl synem, nečekaně zazářily oči dětsky modré.
„Chceš-li provést nějaké úpravy ve svém bytě, jsou ti naši architekti k službám,“ pokračoval astrogátor, který si mé mlčení vysvětloval jinak. Řekl jsem, že se mi byt velice líbí. A
„Doktore, to je Nils, můj syn…“
Usedli. Nils Yrjóla se na mne pozorně zadíval. Měl ve zvyku probodávat očima své sousedy, jako by to byly rébusy, které je nutno ihned rozluštit… Sochařka, sedící vedle něho, vypadala chvílemi téměř jako jeho vrstevnice: v její drobné tváři viděl člověk pouze tmavé velké rty s blýskavými zuby. Oči měla přimhouřené, nahé paže byly hubené jako ruce děvčátka, ale v paměti mi utkvěl pevný, odvážný stisk její ruky. Vlasy měla připjaté vzadu na hlavě a svázané stužkou. Občas jimi potřásla, jako kdyby jí tento atribut ženskosti rozčiloval a chtěla se ho zbavit.
Oběd sliboval něco mimořádného. V rubínově červeném rámečku svítil sáhodlouhý jídelní lístek a vi
Luxusnost oběda mě překvapovala, ba dokonce trochu rozčilovala; mlčel jsem však v domnění, že je nutno přizpůsobit se obyčejům na raketě. Avšak první, kdo toho měl dost, byl Ter Haar:
„Uf!“ řekl, „všeho moc škodí! Chtějí nám ukázat, jaký bohatý výběr všeho máme, ale člověka by to úplně umořilo.“
Dali jsme se do smíchu. Nálada byla hned srdečnější. Nyní jsme se zároveň, A
„Mohla bych dostat tvrdou housku?“
Když ji dostala, začala ji trhat, namáčet ve sklence a pojídat po tak malých kouscích, jako kdyby krmila ptáčka.
Ter Haar, nakláněje se ke mně, pošeptal mi spiklenecky.
„Podívej se na tu fresku tamhle na zdi — jak se ti líbí?“ ukázal na ni vidličkou.
Obrátil jsem hlavu tím směrem. Freska představovala ulici ve starobylém městě. V ulici se zvedaly domy s okny proťatými křížem, se střechami špičatými jako čapky bláznů; podél domů šli lidé. A středem ulice se pohyboval po železných kolejích modrý vůz. Za předním sklem stál řidič v bílé paruce, oblečený do bohatě premovaného kabátce; na hlavě měl třírohý klobouk s pštrosím peřím a okolo krku krajkové okruží. S rukou pevně opřenou o kliku řídil svůj předpotopní vehikl, přecpaný lidmi, jejichž obličeje vykukovaly z oken za ním.
Nevěděl jsem tak docela, co je na tomto obraze směšné Ter Haarovi, který se tiše pochechtával a významně na mne mrkal jako poťouchlý kluk.
„Nu, jak se ti líbí?“ opakoval.
Usilovně jsem pátral po nějakém omylu, anachronismu, protože historik jistě narážel na něco takového. Domníval jsem se, že jako každý odborník je také on citlivý na ignorantství ostatních v otázkách svého oboru.
„Zdá se mi,“ řekl jsem váhavě, „že ta okna… okna s takovým křížem byla pouze v těch budovách, no, které byly určeny pro náboženské obřady, není-liž pravda. Protože kříž byl…“
Ter Haar mě pozoroval udivenýma očima, pak zrudl a dal se do smíchu tak hlasitého, že jsem se začervenal zase já.
„Ale, co to povídáš, člověče milá! Okna jsou dobře, ten kříž nemá nic společného s náboženským mýtem! Jakže, ty to nevidíš? To je přece elektrický vůz na kolejích, tak zvaná tramvaj, čili celá věc se odehrává někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale řidič i pasažéři jsou oblečeni jako šlechta na dvoře francouzských králů!“