Страница 30 из 67
„Jo, o něm jsem slyšel.“
„Zítra začnou.“
Bader konečně přestal s vysvětlováním a zeptal se, jestli jim je všechno jasné. „Všechno,“ řekl Gorbovskij a zaslechl, jak se v místnosti naproti někdo zachechtal.
„Teď se vrátíme domů,“ řekl Bader.
Vstoupili do chodby a Gorbovskij kývl na chlapce v modrém.
Oba vstali a s úsměvem se uklonili.
„Hodně úspěchů!“ řekl jeden z nich.
Druhý se mlčky usmíval a kroutil v ruce svitek pestrobarevného drátu.
„Děkuju,“ řekl Gorbovskij.
Walkenstein také řekl:
„Děkuju.“
Když poodešli asi o sto kroků, Gorbovskij se ohlédl. Ti dva v modrých blůzách stáli na chodbě a dívali se za nimi.
Čas se v „Baderově císařství“ (tak šprýmaři pojmenovali celou soustavu umělých i přirozených satelitů Vladislavy — observatoře, dílny, palivové základny, černé cisterny — plantáže s chlorelou, skleníky, školky, skleněné zahrady pro odpočinek a prázdné prstence mimozemského původu) počítal ve třicetihodinových cyklech. Ke konci třetího cyklu, když se D-hvězdolet Tariel, šestikilometrový obr zdálky podobný třpytícímu se květu, dostal na rovníkovou oběžnou dráhu kolem Vladislavy, rozhodl se Gorbovskij pro první pátrání. D-hvězdolety nejsou uzpůsobeny pro přistání na planetách, zvláště na planetách s atmosférou, tím spíše ne na planetách s bouřlivou atmosférou. Na to jsou příliš křehké. Výsadky se uskutečňují na pomocných výsadkových člunech s atomovým impulsním nebo fotonovým pohonem, což jsou stabilní planetolety odlehčeného druhu s promě
Bader osobně přiletěl na Tarielu. Hodně přikyvoval a přitom stále říkal: „Ó, ano,“ a když se člun s Gorbovským odlepil od Tarielu, usedl na židličku vedle sledovacího pultu a trpělivě vyčkával.
Všichni Výsadkáři se tu shromáždili a sledovali matné záblesky na šedivé obrazovce oscilografu — byly to odrazy signálních impulsů, které předával automatický vysílač na člunu. Nepočítáme-li Badera, byli tam tři Výsadkáři. Mlčeli a každý po svém uvažoval o Gorbovském.
Walkenstein přemýšlel o tom, že se Gorbovskij vrátí za hodinu. Nesnášel nejistotu a chtěl, aby Gorbovskij byl už zpátky, třebaže věděl, že první takové pátrání dopadne dobře vždycky, když člun řídí Gorbovskij. Vzpomněl si na první setkání s ním. Walkenstein se právě vrátil z výsadku na Neptun. Bylo to na na Cifeje, na měsíčním satelitu, odkud obvykle startovaly všechny fotonové koráby. Gorbovskij přišel za ním do jídelny a řekl: ‚Promiňte, nejste snad náhodou sám Mark Jefremovič Walkenstein?‘ Walkenstein přikývl a zeptal se: ‚Co pro vás mohu…‘ Gorbovskij se tvářil strašně nešťastně. Sedl si vedle něho, zahýbal svým dlouhým nosem a požádal: ‚Poslyšte, Marku, nevíte náhodou, kde bych tady mohl sehnat harfu?‘ Tady, tři sta padesát tisíc kilometrů od Země, na základně pro hvězdolety. Walkenstein se zakuckal polévkou. Gorbovskij si ho se zájmem prohlížel, pak se mu představil a řekl: ‚Uklidněte se, Marku, ono to tolik nespěchá. Já jsem se vlastně chtěl zeptat, při jakém režimu jste vstupoval do exosféry Neptunu.‘ To byl Gorbovského způsob — přijít k někomu, zvláště když šlo o někoho neznámého, položit mu takovou otázku a dívat se, jak se z toho ten neznámý pokouší vykroutit.
Biolog Percy Dixon, černý mužský s kudrnatými vlasy, také přemýšlel o Gorbovském. Percy Dixon pracoval v oboru kosmofyziologie člověka. Byl už starý, skutečně hodně toho věděl, provedl sám se sebou i s druhými spoustu bláznivých pokusů. Došel k závěru, že člověk, který už byl ve vesmíru celkově víc než dvacet let, odvykne Zemi a přestane ji považovat za svůj domov. Zůstává sice pozemšťanem, ale přestane být člověkem ze Země. Percy Dixon se stal také takovým a nechápal, proč Gorbovskij, který nalétal pět a půl parseků, který byl na desítce měsíců a planet, čas od času zvedne oči a vzdychá: ‚Tak si zajít na palouček. Do travičky. Chvilku si tam poležet. A aby tam byla říčka.‘
Také Rju Vaseda, fyzik zabývající se atmosférou, přemýšlel o Gorbovském. Uvažoval o jeho slovech na rozloučenou: ‚Uvidíme, jestli to stojí za to.‘ Vaseda měl strašný strach, že se Gorbovskij vrátí a řekne, že to za to nestojí. To už se několikrát stalo. Vaseda se zabýval bouřlivými atmosférami a byl věčným dlužníkem Gorbovského, pokaždé mu totiž připadalo, že Gorbovského posílá na smrt. Jednou mu to Vaseda řekl. Gorbovskij mu vážně odpověděl: ‚Víte, Rju, ještě se nestalo, že bych se nevrátil.‘
Generální zplnomocněnec Rady kosmogace, ředitel transkosmické hvězdoletné základny a laboratoře Vladislava EN-17, profesor a Výsadkář August Joha
„…Dostal se na druhou stranu,“ řekl Vaseda.
Walkenstein pohlédl na obrazovku. Záblesky mlhovi
„Jedno je, když jde o mne,“ řekl a pečlivě vyslovoval hlásky. „Aber když jde o někoho druhého, pak je to docela jiná věc.“
Walkenstein se odvrátil. Podle jeho názoru bylo zcela lhostejné, o koho právě jde. Vstal a vyšel na chodbu. U vstupu do kesonu spatřil neznámého člověka s oholenou opálenou tváří a vyholenou lesknoucí se hlavou. Walkenstein se zastavil a od hlavy k patě si ho prohlédl.
„Kdo jste?“ zeptal se ho nevlídně. Nejméně ze všeho by čekal, že na Tarielu potká neznámého člověka.
Mladík se křivě usmál.
„Jmenuji se Sidorov,“ řekl. „Jsem biolog a potřeboval bych vidět soudruha Gorbovského.“
„Gorbovskij je na průzkumu,“ řekl Walkenstein. „Jak jste se dostal na koráb?“
„Přivezl mě sem ředitel Bader…“
„Ale…“ stačil říci Walkenstein. (Bader přiletěl na hvězdolet přede dvěma hodinami.)
„…a zřejmě na mě zapomněl.“
„Přirozeně,“ řekl Walkenstein. „To je pro ředitele Badera docela typické. Je nesmírně rozrušen.“
„To chápu.“ Sidorov si pohlédl na špičky bot a řekl: „Chtěl jsem si promluvit se soudruhem Gorbovským.“
„Budete muset trochu počkat,“ řekl Walkenstein. „Brzy se vrátí. Pojďte, zavedu vás do společenské místnosti.“
Doprovodil Sidorova, položil před něho hromádku posledních časopisů ze Země a vrátil se do kabiny. Výsadkáři se usmívali, Bader si utíral pot z čela a také se usmíval. Na obrazovce se zase zmítaly mlhovi
„Vrací se,“ řekl Dixon. „Říkal, že jeden okruh je napoprvé až dost.“
„Samozřejmě, že to stačí,“ řekl Walkenstein.
„Úplně,“ řekl Vaseda.
Po čtvrt hodině se Gorbovskij vyškrábal z kesonu, cestou si rozepínal kombinézu. Byl roztržitý a jeho pohled mířil někam nad jejich hlavy.
„Tak co?“ netrpělivě se zeptal Vaseda.
„Všechno je v pořádku,“ řekl Gorbovskij. Zastavil se uprostřed chodby a začal se soukat z kombinézy. Uvolnil si jednu nohu, stoupl na rukáv a málem upadl. „No, jak říkám — všechno je v pořádku. Nic se nehodí k ničemu.“
„Jak to myslíš?“ přeptal se Walkenstein.
„Chci jíst,“ oznámil Gorbovskij. Konečně se dostal z kombinézy a zamířil do společenské místnosti, kombinézu za sebou táhl za rukáv. „Pitomá planeta,“ řekl.