Страница 28 из 67
Na verandu se nahrnula početná společnost debatující o smyslu života a hned začala sestavovat stoly k sobě. Někdo tam drmolil:
„Člověk umírá, ale je mu to fuk — dědic nedědic, potomek nepotomek…“
„To býkovi Mikuláši druhému je naprosto jedno…“
„Co sem pleteš býka? Tobě je taky všechno úplně jedno! Ty jsi odešel, zmizel, rozpustil se… Ty tu nejsi, chápeš to…?“
„Počkejte, hoši… Je v tom určitá logika, přirozeně. Smysl života zajímá jenom živé.“
„To by mě zajímalo, kde bys byl, kdyby tvoji předkové uvažovali stejně. Dodneška bys oral půdu hákem…“
„Ale jdi! Co to má společného se smyslem života? Je to prostě zákon vývoje výrobních sil…“
„A co to má společného se zákonem?“
„Co to má společného? Ať chceš nebo nechceš, výrobní síly se vyvíjejí. Po rádlu přišel traktor, po traktoru kybernetický stroj…“
„Dobrá, nechme tedy předky na pokoji. Ale existovali přece lidé, jejichž smysl života byl v tom, že by měli vymyslet traktor?“
„Co to sem taháte? Co to sem pořád taháte? Nejde přece o to, proč žije člověk jako jednotlivec, ale proč existuje lidstvo! Nic jste z toho nepochopili a…“
„Ty jsi nic nepochopil!“
„Poslouchejte! Poslouchejte mě! Zemědělci! Já vám to hned vysvětlím… Auvej!“
„Nechte ho! Nechte ho, ať mluví!“
„To je složitá otázka. Jak dlouho lidé existují, tak dlouho se dohadují o smyslu života…“
„Stručněji!“
„…o smyslu své existence. Tak za prvé — potomci tu s tím nemají nic společného. Člověk dostane život ať chce, nebo ne.“
„Stručněji!“
„Tak si to řekni sám!“
„Jasně, Alane, řekni to stručněji!“
„Tak stručněji — život je zajímavý, a proto ho žijeme. A pro koho zajímavý není — už ať jsi v Sněgirevu, tam je továrna na hnojiva…“
„Jen do něho, Alane!“
„Ale ne, kluci… Ono to svou logiku má…“
„To je filozofie od plotny. Co to znamená, když řekneš — život je zajímavý? Proč vůbec jsme — to je otázka!“
„Proč je posunutí perihélia? Nebo Newtonův zákon?“
„To je to nejhloupější, jak se můžeš ptát — proč. Proč slunce vychází na východě?“
„Prosím tě! Jeden trouba klade takovou otázku, aby zahnal do kouta tisíc filozofů.“
„Trouba? Já jsem takový trouba, jako vy jste filozofové…“
„Nechte těch řečí, pojďte mluvit raději o lásce.“
„Láska, co to je? Co to je láska?“
„A proč je láska? To je otázka! Co ty na to, Žoro?“
„Víte, zemědělci, když se na vás člověk podívá v laboratoři, tak si říkám — lidi jako lidi. Ale jak dojde na filozofii… Láska, život…“
Paul si vzal židli a vmísil se do společnosti. Poznali ho.
„A hele! Poutník! Poutníku, co to je láska?“
„Láska,“ řekl Paul, „to je specifická vlastnost vysoce organizované hmoty.“
„Proč zrovna organizované a hmoty k tomu — prosím tě!“
„Tak přece…“
„Poutníče, znáš nějaké nové vtipy?“
„Znám,“ řekl Paul. „Jsou ale hloupé.“
„My jsme taky hloupí…“
„Ať je poví. Řekni vtip, já ti řeknu, jaký jsi.“
Paul řekl:
„Jeden kybernetik (smích) vynalezl prediktor, stroj, který předpovídá budoucnost, takový stopatrový agregát. Nejdřív položil prediktoru otázku: ‚Co budu dělat za tři hodiny?‘ Prediktor si broukal do rána a pak oznámil: ‚Budeš sedět a čekat, až ti odpovím.‘“
„Tak jo,“ řekl někdo.
„Co — tak jo?“ řekl Paul chladnokrevně. „Chtěli jste to sami.“
„Poslouchejte, zemědělci, proč jsou všechny tyhle vtipy o kybernetice takové praštěné?“
„Proč — to je nejdůležitější! To je otázka!“
„Poutníku, jak se vlastně jmenuješ?“
„Paul,“ zabrumlal Paul.
Na verandu přišla Irina. Byla nejkrásnější ze všech děvčat, co seděla u stolu. Byla tak krásná, že Paul přestal vnímat. Usmála se, něco prohodila, na někoho zamávala rukou a usedla vedle dlouhonosého Žory, ten se k ní hned naklonil a něco se zeptal, určitě to bylo: Proč? Paul nabral dech a všiml si, že soused po pravici mu pláče na rameni:
„My to prostě ještě nedovedeme. Šaška to za nic na světě nedokáže pochopit. Takové věci se nedají lámat přes koleno…“
Paul souseda poznal, byl to Vasja, ten s unuděným hlasem.
„…Takové věci se nedají lámat přes koleno. My dokonce ani Přírodu neuzpůsobujeme, my ji lámeme na kousky!“
„Ale… člověče… o čem to vlastně mluvíš?“ přeptal se Paul opatrně. Zanic si nedokázal vysvětlit, kdy a jak se tu objevil Vasja.
„Vždyť ti to povídám,“ trpělivě říkal Vasja, „přestavět živý organismus, aniž se změní genetika.“
Paul neustále hleděl upřeně na Irinu. Žora s dlouhým nosem jí naléval šampaňské. Irina něco rychle povídala a poklepávala na sklenici opálenými prsty. Vasja řekl:
„Hele! Ty ses zamiloval do Iriny! To tě lituju.“
„Do jaké Iriny?“ drmolil Paul.
„Ta dívka je Irina Jegorovová. Pracovala u nás v oddělení obecné biologie.“
Paulovi připadalo, že spadl z velké výsky.
„Jak to, pracovala?“
„Vždyť ti povídám, že tě lituju,“ řekl klidně Vasja. „Brzy odjíždí.“
Paul viděl jenom její profil, prozářený sluncem.
„Kam?“
„Na Dálný východ.“
„Vasjo, nalej mi víno,“ řekl Paul. Vyschlo mu v krku.
„A ty u nás budeš pracovat?“ zeptal se Vasja. „Saška říkal, že ti to docela myslí.“
„Že mi to myslí?“ opakoval mechanicky Paul. „Vysoké jasné čelo a klidné oči…“
Vasja se zasmál.
„Nebuď smutný,“ řekl. „Vždyť je nám teprve pětadvacet.“
„Ne,“ řekl Paul roztrpčeně. „Co by mě tu mělo vlastně držet? Jasný, že tu nezůstanu… Pojedu na Dálný východ…“
Těžká ruka mu dopadla na rameno a mohutný bas se informoval:
„Kdo že to tu pojede na Dálný východ?“
„Line, poslouchej mě, Line,“ řekl Paul žalostně. „Proč já musím mít takovou smůlu? Řekni, proč?“
„Irina,“ řekl Vasja a vstal.
Lin usedl na jeho místo a přitáhl k sobě jídlo se studeným masem. Měl unavenou tvář.
Paul na něho hleděl s obavami i nadějí, docela jako kdysi za starých časů, kdy sousedé z patra přichystali celoškolní honičku, aby dopadli vtipálka Lieber Pollyho a aby ho odnaučili jeho vtípkům.
Lin začal žvýkat veliký kus masa a řekl basem, který přehlušil hluk na verandě:
„Zemědělci! Vyšel nový vydavatelský katalog v ruštině. Zájemci jsou zváni do klubu.“
Všichni se na něho ohlédli.
„Co v něm všechno je?“
„Je tam Mironov, Saško?“
„Je,“ řekl Lin.
„A co ‚Železná věž?“
„Je. Už jsem si ji objednal.“
„A co ‚Čistý jako sníh‘?“
„Taky. Je tam šestaosmdesát titulů, všechno si to nepamatuju.“
Veranda se začala rychle vylidňovat. Odešel Alan. Odešel Vasja. Odešla Irina s dlouhonosým Žorou. Netušila nic. Dokonce si ničeho ani nevšimla. A samozřejmě si nic nepamatovala. A na nic si nevzpomněla. ‚Na Žoru si vzpomene. Na dvouhlavé tele si taky vzpomene. Ale po mně ani nevzdychne…‘
Lin řekl:
„Nešťastná láska člověka aktivizuje. Je však krátká, Polly. Zůstaneš tady. Já na tebe dohlédnu.“
„Co kdybych přece jenom jel na Dálný východ?“ řekl Paul.
„Proč? Budeš jí tam jenom překážet a plést se pod nohy. Znám Irinu a znám taky tebe. Jsi o padesát let hloupější než její hrdina.“
„Co kdybych…“
„Ne,“ řekl Lin. „Zůstaň tu se mnou. Copak tě tvůj Lin někdy zklamal?“
A tak se Paul podřídil. Mírně poklepal Linovi po obrovitých zádech, vstal a přistoupil k balustrádě. Slunce zapadlo, na farmu se snášel teplý průhledný soumrak. Někde docela blízko hráli na pianino a velice krásně dvojhlasně zpívali. ‚Tak jo,‘ pomyslel si Paul. Naklonil se přes balustrádu a vydal tichounké zaječení gigantického rakopavouka, který právě ztratil stopu.