Poledne, XXII. století

Peklo nevydávalo ani hlásku a bylo geometricky přísně vymezeno. Ani jediným zvukem se neprozradil ďábelský tanec ohně a dýmu, ani jediný plame

Slunce zapadlo, na šedivých svazích kotle poskakovaly pestrobarevné odstíny. Velmi brzy si Kondratěv všiml, že v bouřící pekelné kuchyni nepanuje nezvládnutelný chaos. V kouři a světle každou chvíli vznikaly jakési pravidelné výrazné stíny, jednou nehybné, jednou v prudkém pohybu. Pořádně si je prohlédnout nebylo snadné, ale jednou se kouř na několik okamžiků rozestoupil a Kondratěv uviděl poměrně zřetelně složitý stroj podobající se pavouku sekáči. Stroj poskakoval na místě, jako kdyby se pokoušel vytrhnout nohy z viskózní ohnivé hmoty nebo jako kdyby svými dlouhými končetinami lehce mísil tuto vroucí hmotu. Posléze pod ním něco vzplanulo a stroj znovu zmizel v oblacích oranžového dýmu.

Nad hlavou Kondratěvovi s bručením přeletěl malý vrtulník. Pozvedl oči a sledoval ho. Kondratěv stačil vydechnout, ale vrtulník už stál na střeše poklopu. Vypadalo to, jako kdyby zůstal jednoduše bez hnutí viset nad jazyky plamenů. Z vrtulníku vystoupil titěrný černý človíček, sklonil se, opřel se rukama o kolena a začal se dívat do pekla.

„Řekni, že se vrátím zítra ráno!“ zvolal někdo za Kondratěvovými zády.

Navigátor se ohlédl. Docela blízko se topily v nádherných keřích šeříku dva výstavné přízemní domky s velkými zářícími okny. Okna byla zpoloviny ukryta v křoviscích a větrem se pohybující větvičky vytvářely na výrazně modrých obdélnících jemné krajkové obrysy. Bylo slyšet něčí kroky. Na chvíli se zastavily a tentýž hlas zvolal: „Požádej maminku, aby to řekla Achmetovi!“

Okna v jednom z domků pohasla. Z druhého domku se sem nesly tóny jakési smutné melodie. V trávě cvrlikaly kobylky, bylo slyšet ospalé čiřikání ptáků. ‚Na každý pád se v téhle továrně pro mne nic nenajde,‘ pomyslel si Kondratěv.

Vstal a vydal se zpátky. Několik minut bloudil v křoví, hledal cestu, a když ji objevil, vykročil mezi borovicemi. Cesta se nevýrazně bělala pod hvězdami. Teprve po několika minutách před sebou Kondratěv spatřil namodralé světlo, plynové sloupové lampy s ukazatelem a téměř seběhl k plynoucí cestě. Byla prázdná.

Kondratěv poskakoval jako hříbě, říkal si pro sebe hop! a hop! přeběhl na pás směřující k městu. Pásy mu nevýrazně svítily pod nohama, zleva i zprava ho míjely keře a stromy. Daleko vpředu mihotalo nebe namodralou září — tam bylo město. Najednou si uvědomil, jaký má příšerný hlad.

Sestoupil u verandy se stolky, právě u té, kde stál ukazatel — Žlutá továrna 1 km. Na verandě bylo světlo, plno hluku a příjemně to tu vonělo; všechny stolky byly obsazeny. ‚Tak tady se sotva navečeřím,‘ rozčarovaně si pomyslel Kondratěv, přesto však vystoupil po schůdcích a zastavil se až na prahu. Prapravnuci jedli, pili, smáli se, povídali si, křičeli a dokonce i zpívali.

Od nejbližšího stolku zatahal Kondratěva za rukáv prapravnuk samá ruka samá noha.

„Sedněte si, soudruhu, sedněte si,“ řekl a vstával.

„Děkuju,“ dostal ze sebe Kondratěv, „ale co vy?“

„To je v pořádku, já jsem se už najedl, se mnou si nedělejte starosti.“

Kondratěv neobratně usedl, ruce si položil na kolena. Člověk, kterému seděl tváří v tvář, byl mohutný muž s temnou pletí. Pojídal cosi z hlubokého talíře. Upřel na Kondratěva oči a nesrozumitelně se zeptal:

„Tak jak to tam vypadá? Táhnou?“

„Kdo jestli táhne?“ přeptal se Kondratěv.

Všichni, co seděli u stolku, na něho pohlédli.

Muž temné pleti se zašklebil, polkl a řekl:

„Vy jste z Aňudina?“

„Nejsem,“ řekl Kondratěv.

Rozložitý mladík, který seděl na levé straně, radostně řekl:

„A já vím, kdo jste! Vy jste navigátor Kondratěv z Tajmyru!“

Všichni kolem ožili. Ten s tmavou tváří zvedl pravou ruku dlaní nahoru a představil se:

„Moskvičev. Ioa

Mladá žena, která seděla po pravé ruce, řekla:

„Zavadská. Jelena Vladimirovna.“

Rozložitý mladík pohnul nohama pod stolem a řekl:

„Basevič. Meteorolog. Saša.“

Drobná něžná dívenka, která seděla vtisknutá mezi meteorologem a Ioa

Bývalý navigátor Kondratěv povstal a uklonil se.

„Já jsem vás taky hned nepoznal,“ prohlásil tmavolící Moskvičev. „Dobře vás dali dohromady. A my tady sedíme a čekáme. Nezbývá nám než vysedávat a pojídat savici. Dnes nám za celý den nabídli dvanáct míst na tankeru, který dopravuje potraviny, a mysleli si, že s tím nebudeme souhlasit. Jako hlupáci jsme začali losovat, a zatím se nalodila skupina z Vorkuty. Hlavně že to byla parta jaksepatří! Na dvanáct míst se jich stěží namačkalo deset a zbývajících pět čeká tady,“ zasmál se znenadání, „sedí tu a pojídají savici… Poslyšte, nedáme si ještě jednou? A co vy, už jste večeřel?“

„Nevečeřel,“ řekl Kondratěv.

Moskvičev se prodral od stolu.

„Já vám hned přinesu.“

„Buďte tak laskav,“ řekl Kondratěv vděčně.

Ivan Moskvičev se vzdálil a kličkoval mezi stoly.

„Napijte se vína,“ řekla Zavadská a podávala Kondratěvovi svou sklenici.

„Děkuju, ale já nepiju,“ řekl mechanicky Kondratěv. Pak si ale uvědomil, že už není hvězdoletcem a že jím už nikdy nebude. „Promiňte, rád se napiju.“

Víno vonělo, bylo lehké, chutné. ‚Nektar,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚Bohové pijí nektar. A jedí savici. Už dávno jsem neochutnal savici…‘

„Poletíte s námi?“ zapištěla Marina.

„To nevím,“ řekl Kondratěv. „Třeba. Ale kam?“

Prapravnuci se na sebe podívali.

„Letíme na Venuši,“ řekl Saša. „To je tak, Moskvičev si zamanul, že z Venuše udělá druhou Zemi.“

Kondratěv postavil sklenici.

„Z Venuše?“ zeptal se nedůvěřivě. Dobře si pamatoval, co to je Venuše. „A ten váš Moskvičev už na Venuši někdy byl?“

„Pracuje tam,“ řekla Zavadská, „to ale není důležité. Důležité je, že nezajistil planetolety. Čekáme tu už tři dny.“

Kondratěv si vzpomněl, jak třiatřicet dní létal kolem Venuše na planetoletu první třídy a nemohl se rozhodnout k přistání.

„Ano?“ řekl. „To je strašné, když člověk musí tak dlouho čekat…“

Pak s hrůzou pohlédl na běloučkou Marinu a představil si ji na Venuši. ‚Radioaktivní pouště,‘ uvažoval, ‚černé bouře.‘

Moskvičev se vrátil a bouchl o stůl podnosem s talířky. Mezi nimi trčela břichatá láhev s dlouhým hrdlem.

„Tak,“ řekl, „jezte, soudruhu Kondratěve. Tohle je savici, znáte to? A tady je, jestli chcete, omáčka. Napijte se tohohle… Tady je led… Pegov znovu mluvil s Aňudinem, slíbili, že planetolet pošlou zítra v šest.“

„Včera nám to slibovali taky na zítra a taky na šestou,“ řekl Saša.

„Ne, teď je to jisté. Hvězdoletci se vracejí. D-kosmolety nejsou nějaké dopravní rakety na potraviny. Šest set lidí za jednu cestu, pozítří už budeme na místě.“

Kondratěv upil z číše a pustil se do jídla. Spolustolovníci se dohadovali. Podle všeho to byli samí dobrovolníci, samozřejmě s výjimkou Moskvičeva, a všichni letěli na Venuši. Moskvičev tu představoval obyvatelstvo Venuše utiskované těžkými přírodními podmínkami. S ním bylo všechno jasné. On to byl, kdo dával Zemi sedmnáct procent energie, osmdesát pět procent vzácných kovů a žil jako pes, to znamená, že dlouhé měsíce neviděl modrou oblohu a celé týdny čekal ve frontě, aby si mohl poležet ve skleníku na trávě. Práce v takových podmínkách byla přirozeně nesnesitelně těžká, s tím Kondratěv plně souhlasil.