Poledne, XXII. století

„Zatraceně,“ promluvil asistent a nemohl odtrhnout oči od obrazovky. Neviděl už nic, jen rychle plynoucí bílá a šedivá oblaka páry.

Když vrtulník dosedl asi sto metrů od okraje obrovitého trychtýře, pára se už stačila rozplynout. Uprostřed kráteru ležel na boku jaderný koráb, silné podstavce reaktorových prstenců hloupě a bezmocně trčely do vzduchu. Poblíž ležely součásti záchra

Nad trychtýřem se chvěl rozpálený vzduch.

„To nevypadá dobře,“ zabručel někdo, když vystupoval z vrtulníku.

Nad hlavami jim měkce vířily listy vrtule, několik dalších strojů proletělo vzduchem a dosedlo poblíž.

„Pojďme,“ řekl dispečer a všichni vykročili za ním.

Sestupovali do kráteru. Nohy se jim po kotníky bořily do horké břečky. Hned toho člověka nespatřili, ale jakmile ho zaregistrovali, okamžitě se zastavili.

Ležel s rozhozenýma rukama tváří dolů, obličej zabořený do mokré půdy, tiskl se k zemi celým svým tělem a chvěl se, jako kdyby mu byla strašná zima. Měl na sobě nesmírně pomačkaný podivný oblek nezvyklého vzhledu a barvy. Ten člověk byl zrzavý, výrazně zrzavý a vůbec je neslyšel přicházet. Když k němu přiběhli, zvedl hlavu a všichni mu uviděli do tváře, do bílé promodralé tváře, celé špinavé, přes rty se mu táhl nezhojený šrám. Připadalo jim, že plakal, protože se mu leskly modré oči, v nichž všichni četli bláznivou radost a nesmírné utrpení najednou. Zvedli ho, chytili ho pod pažemi, teprve potom promluvil.

„Doktora,“ řekl tlumeně a nesrozumitelně: vadil mu šrám táhnoucí se přes rty.

Zpočátku mu nikdo nerozuměl, nikdo nechápal, po jakém doktorovi se shání, teprve po chvíli pochopili, že volá lékaře.

„Doktora, rychle. Sergeji Kondratěvovi je moc zle…“

Díval se široce rozevřenýma očima z jednoho na druhého a najednou se usmál:

„Buďte zdrávi, prapravnuci…“

Při tom úsměvu se mu šrám ve tváři otevřel, na rtech vystoupily husté rudé kapky a každého v tu chvíli napadlo, že ten člověk se naposledy usmíval před hodně dlouhou dobou. Do kráteru pomalu sestupovaly postavy v bílých pláštích.

„Doktora,“ opakoval zrzek a zůstal zachráncům viset na rukou s bílou špinavou tváří zvrácenou dozadu.

SPIKLENCI

Čtyřka obyvatel z osmnáctky byla široko daleko známa v prostorách Aňudinské školy. Bylo to docela přirozené. Takové umění, jako dokonale napodobit vytí gigantického rakopavouka z planety Pandory, schopnost zcela přirozeně uvažovat o devíti možných způsobech šetření palivem při mezihvězdném přeletu a umění jedenáctkrát za sebou sednout si a vstát na jedné noze, nemohlo zůstat utajeno.

Historie osmnáctky začala už tehdy, kdy byli jenom tři a kdy neměli ještě samostatnou místnost ani svého učitele. Avšak už tehdy Genka Komov, známý spíš pod jménem Kapitán, měl u svých dvou přátel, Paula Gnědych a Alexandra Kostylina, neomezenou autoritu.

Paul Gnědych neboli Polly, nebo dokonce Lieber Polly, byl znám jako člověk neobyčejně lstivý, který byl schopen všeho. Alexandr Kostylin byl člověk bezpochyby dobrodušný a strhával na sebe všechnu slávu z bitev, v nichž nebylo třeba používat tolik rozumu jako spíše fyzické síly. Nemohl strpět, když mu říkali jenom Kostyl, to nijak neskrýval, zato ochotně slyšel na přezdívku Lin. Genka Kapitán, který perfektně prostudoval populární knihu „Trasa v prostoru“, znal spoustu různých užitečných věcí, byl schopen podle všeho bez velké námahy opravit fotonový odrážeč, aniž změnil směr letu kosmoletu, a neúnavně vedl Lina a Pollyho ke slávě. Tak například byly obecně známy zkoušky nového druhu paliva pro rakety, které byly pod jeho vedením uskutečněny ve školním parku. Fontána hustého kouře, který vytryskl do výše stromů. Rachot výbuchů mohli slyšet všichni, kdo v té době byli na území školy. Byl to nezapomenutelný hrdinský čin a Lin chodil všude svlečený do půli těla, aby šrám viděli všichni závistivci. Právě tato trojice obnovila staré hry afrických kmenů — skoky ze stromů na dlouhém laně, které bylo — jak však jednou ukázala zkušenost — ne zcela vhodně zaměněno za liány.

První začali prakticky využívat a používat svařování plastické hmoty, z níž se vyráběly obleky, a nejednou tohoto umění využili ke zkrocení nafoukanosti starších spolužáků, kterým bylo dovoleno plavat v maskách a dokonce s akvalangy. Avšak všechny tyto hrdinské činy, i když jim přinášely slávu, nedávaly dostatek uspokojení, a tak se Kapitán rozhodl pracovat v kroužku mladých kosmonautů, který skýtal skvělé perspektivy výcviku na centrifuze a možnost dostat se nakonec k tajuplnému vysílači kosmogačních úloh.

Bylo to veliké překvapení, když Kapitán objevil v kroužku svého vrstevníka Michaila Sidorova, kterému se z řady důvodů říkalo také Athos. Připadal mu jako člověk namyšlený a hloupý, ale první vážnější rozhovor s ním ukázal, že svými vlastnostmi stojí bez jakýchkoli pochyb nad jakýmsi Valterem Saroňanem, který byl tehdy napůl v přátelských vztazích s trojkou a který obýval čtvrté lůžko v právě přiděleném pokoji číslo osmnáct.

Historický rozhovor vypadal přibližně asi takhle: ‚Co si myslíš o jaderném pohonu?‘ vyptával se Genka. ‚Harampádí,‘ stručně odpověděl Athos. ‚Souhlasím,‘ řekl Kapitán a pohlédl se zájmem na Athose. ‚A co fotonoanihilační?‘ ‚Nic zvláštního,‘ řekl Athos a smutně zavrtěl hlavou. Pak mu Genka položil svou nejdůležitější otázku: jaké systémy jsou perspektivnější — gravige

Po týdnu, když už nemohl Valter Saroňan snášet hrozby a násilí, utekl z osmnáctky a za souhlasu učitele se na jeho místě usadil Athos. Poté D-princip a myšlenka mezigalaktických přeletů opanovaly mysli i srdce osmnáctky pevně a zdálo se, že natrvalo. Tak vznikla posádka superkosmoletu Galaktion ve složení: Genka, kapitán; Athos-Sidorov, navigátor a kybernetik; Lieber Polly, operátor; Saška Lin, palubní inženýr a lovec. Posádka vycházela z perspektivních nadějí a nebývale konkrétních plánů. Byly vytvořeny základní projekty superkosmoletu Galaktion, byl vypracován statut a schválen zcela konkrétní pokyn, podle něhož se členové posádky navzájem poznávali — zvláštním způsobem složené prsty na pravé ruce. Hrozba blízkého a nevyhnutelného vpádu visela nad mlhovinami Andromedy, Messier 33 a dalšími. Tak uplynul rok.

První ránu způsobil Lin, palubní inženýr a lovec. S lehkomyslností jemu vlastní se zeptal otce, který přiletěl na dovolenou z mimozemského závodu na lití bez vlivu přitažlivosti, od kolika let se přijímá ke kosmoletcům. Odpověď byla tak strašná, že celá osmnáctka tomu odmítla uvěřit. Chytrý Polly navedl svého mladšího bratra, aby tuto otázku položil některému z učitelů. Odpověď zněla stejně. Pokoření galaktik se odkládalo prakticky na nekonečno — na dobrých deset let. Nastoupilo krátké období zmatků, protože tato novinka prakticky zničila pečlivě připravený projekt Kvetoucí šeřík, podle kterého se měla celá osmnáctka tajně nalodit na palubu meziplanetárního tankeru letícího na Pluton. Kapitán počítal s tím, že se jeho posádka dá poznat až za týden po startu a že automaticky splyne s posádkou tankeru.

Následující rána nebyla tak nečekaná, zato však byla podstatně horší. Právě v tomto období zmatků posádka Galaktionu najednou přišla na to — dozvěděli se o tom podstatně dříve — že ve světě nepožívají největší úcty, ať to zní sebepodivněji, ani kosmoletci, ani hloubkoví potápěči, ani dokonce tajuplní pokořitelé příšer — zoopsychologové, ale lékaři a učitelé. Mezi jiným se vysvětlilo, že členy Světové rady je šedesát procent učitelů a lékařů. Že učitelů se neustále nedostává, zatímco kosmoletců je ažaž. Že kdyby nebylo lékařů, špatně by se vedlo hloubkovým potápěčům, v žádném případě však naopak. Všechna tato rušivá fakta, a ještě i mnohá další, se dostala do vědomí posádky nejodpornějším, nejvšednějším způsobem: z docela obyčejné ekonomické přednášky v televizi, a nejstrašnější na tom všem bylo, že onen učitel je ani slovem neodmítl.