Astronauti

Osvatič převzal od Soltyka řízení, a zatím co raketa, ponořená v mléčně bílých mlhách, letěla dál, měli jsme poradu. Prvou věcí bylo, určit přesné složení atmosféry. Souhlasné s předpoklady se ukázalo, že je mnohem, téměř dvojnásobně vyšší než zemská. Tlak ve výšce jedenácti kilometrů byl 690 milimetrů rtuťového sloupce, tedy skoro tolik jako na hladině zemských moří. Podle chemikových závěrů jsou mračna velmi různé konsistence. Jak se zdálo, tvoří několik nad sebou ležících vrstev. Nejvyšší se skládají z polymerisovaného formaldehydu a částeček nějaké neznámé látky, jejíž podrobné prozkoumání bylo odloženo na pozdější dobu. Nižší obsahovaly vedle formalinu nevelké množství vody. Kyslíku bylo v ovzduší pět procent, kysličníku uhličitého dvacet devět. S lítostí jsem se rozloučil s tajnou nadějí, že se domněnky vědců nepotvrdí a že se po planetě bude možno pohybovat bez kyslíkového skafandru. Protože let v mračnech nepřinášel přesné údaje o terénu a znesnadnil raketě průzkum a navíc bylo manévrování s Kosmokratorem v malých výškách spojeno s jistým risikem, rozhodli jsme se, že přistaneme. Na prostoře asi sedm tisíc kilometrů, nad níž jsme proletěli, nebylo možno zjistit zřetelné známky či

„Už víte všechno, viďte?“ řekl Soltyk.

Stiskl jsem mu pevně ruku, vystoupil jsem na křídlo a jedním skokem jsem se octl v kabině. Přilbu jsem položil pod sedátko, abych ji měl kdykoli po ruce. Zapnul jsem světla a ciferníky přístrojů, ještě jednou jsem zkontroloval kohoutky kyslíkových přístrojů a pohlédl jsem přes okénka na inženýra. Byl rozčilený, ale snažil se, aby to nedal na sobě znát.

„Ihned vás vystřelíme…“ řekl. „Ale napřed ještě jednou zkontrolujeme spojení.“

Věděl jsem, že je kontroloval už stokrát — naposledy nejpozději dnes ráno, ale jen jsem se na něho usmál. Odešel. Osaměl jsem. Zabouchl jsem průhlednou kupolku nad hlavou, utáhl těsnicí šrouby a pevně jsem se opřel nohama o pedály řízení. Na svítícím ciferníku skákala vteřinová ručička. Vtom se v sluchátkách ozvalo slabé zapísknutí a hned potom Soltykův hlas:

„Tak co, jak mě slyšíte?“

„Slyším výborně.“

„Letíme ve výšce devět tisíc metrů, rychlost devět set dvacet za hodinu. V pořádku?“

„V pořádku.“

„Můžete tedy zapnout motor. Zapnuto?“

„Zapnuto,“ odpověděl jsem, když jsem zmáčkl knoflík startéru. Červené světýlko zazářilo v zelenavém přítmí.

„Pilot hotovo?“

„Pilot hotovo.“

„Pozor!“

Rozlehl se ohlušující třeskot. Poklop ve špičce se rozlétl a já jako náboj z dělové hlavně jsem vystřelil ven v plamenech tryskových plynů.

Oči zaplavil příval světla. Jako plavec bojující s vodou vyrovnával jsem úplně mechanicky kormidla. Kabina byla zasklena vypouklými okénky. Ve světle přicházejícím odevšad, jako muška v kapce čirého jantaru, letěl jsem po hlavě proti kolotajícím mlhám a mrakům. Vytí prorážené atmosféry ucpávalo uši jako vata. Zdálo se mi, že kupolka praskne, promáčknuta rychlostí letu. Ale brzy jsem ztratil rychlost, kterou mi propůjčil katapult Kosmokratoru, a rozletěl jsem se vlastními silami. Díval jsem se na šedé, stranou prchající mlhy a vtom, jako by někdo mezi ně vsunul skleněný nůž, atmosféra nade mnou se vyjasnila. Současně obtáhlo namodralé světlo oslnivou konturou břicha mračen, rozlehl se hučivý svist a dolů se řinuly proudy vod. Pochopil jsem, že někde velmi blízko nade mnou letí Kosmokrator a že tento úkaz způsobily atomové plyny, vyletující z jeho trysek. Šlápl jsem na pedál, abych dostal stroj co nejrychleji z nebezpečného sousedství. Kdyby mě naplno zasáhly tryskové plyny rakety, mohly by mi utrhnout křídla.

„Haló, pilote, jak se vede? Letíte?“ ozval se hlas v sluchátku.

Přisvědčil jsem a udal jsem kurs podle gyrokompasu.

„Začneme kroužit. Můžete letět dolů!“

Ze svého místa jsem neviděl nic než převalující se mlhy. Zato v malé kruhové obrazovce palubního radaru bez ustání plynuly obrysy terénu, ležícího pode mnou. Pomalým, tisíckrát už vykonaným pohybem položil jsem stroj na křídlo a začal jsem padat jako kámen. Na Zemi bych se na altimetr vůbec nemusel dívat, protože zdánlivá velikost řek, silnic a jiných věcí dole viditelných není při troše zkušeností nejhorším vodítkem, ale tady jsem nespouštěl oči s jeho stupnice a při tom jsem pozoroval i obrazovku radarskopu. Když se rychlost pádu příliš zvětšila, dostal jsem stroj velmi pomalu ze střemhlavého letu. Byl jsem přímo ve vrstvě mračen a při letu jsem střídavě vlétal do jejich načechraných chomáčů a vylétal z nich. Pode mnou však nebylo ani stopy po oné rovině zarostlé lesem. Defilovaly tam dlouhé a široké holé hřbety, podobné ztuhlým vlnám. Hlásil jsem to Soltykovi.

„Změňte kurs o jeden a půl stupně na východ,“ řekl. „A co to máte s goniem? Je vás mizerně slyšet.“

Myslil tím radiové signály, vysílané automaticky mou stanicí, pomocí nichž mohou určit na palubě Kosmokratoru polohu letadla. Slova inženýra Soltyka mě trochu znepokojila, protože i já jsem ho slyšel dost špatně. Příjem chvílemi rušil lehký praskot. Podle pokynu jsem zatočil letadlo vlevo a letěl jsem těsně pod mračny. Snažil jsem se neztratit výšku, abych obsáhl očima větší plochu. Nebylo to snadné: každých několik desítek vteřin jsem vlétl do mračen, z nichž jsem se dostával tím, že jsem se snesl se strojem dolů. Taková „hra na schovávanou“ trvala dost dlouho.

Dal jsem přednost tomu, nespoléhat se na radar, protože na obrazovce bylo vidět jen poměrně malou část krajiny. Proto jsem dychtivě pátral po každé díře v mračnech, a jelikož místy klesala velmi nízko, přelétal jsem častěji a častěji sotva několik desítek metrů nad vyššími místy terénu. Nebyla to rovina, ale nebyly to ani hory: jakési obrovité, kaskádovitě spadající přirozené stupně nějaké skály, jak jsem mohl usuzovat z jejich hladkého povrchu. Tyto stupně, přesněji řečeno terasy, táhly se vlnovitě přes celý přehlédnutelný prostor. Napadlo mě, že se snad vyskytne terasa dost rozlehlá, aby na ní mohl přistát Kosmokrator, a letěl jsem několik minut rovnoběžně s nimi. Začaly však stoupat, lámat se a klást šikmo jako obrovské rozházené karty, a proto jsem otočil zpět. Soltyk se mnou hovořil a vyptával se na podmínky letu a viditelnost. Odpovídal jsem mu stručně, protože mě mrzelo, že nemohu najít zalesněnou rovinu. Les přece musel někde končit a dalo se předpokládat, že tam bude příhodné místo k přistání. Konečně jsem upustil od pátrání nad jednotvárnou, třeba neobvyklou krajinou a letěl jsem přímo vpřed. Z terasovitých stupňů se najednou vynořil oblý nízký pozemní val, který se plazil k východu jako obrovská, mírně se kroutící housenka. „Možná, že je tam nějaká náhorní planina,“ pomyslil jsem si, sešlápl jsem pedál a hnal jsem se tím směrem. Dál pak byl terén trochu nepřehledný. Zastírala jej nízká, přízemní mlha, z níž se zvedal jen onen pozemní val, stále vyšší a nerovnější. Tu a tam od něho vybíhaly řetězy pahorků. Když jsem se podíval před sebe, spatřil jsem na horizontě čnít temný masiv. Byly to hory. Letěl jsem ještě pořád rovně, spíše ze zvědavosti, jak asi vypadají hory na jiné planetě; dalo se totiž těžko předpokládat, že bych našel místo pro přistání mezi rozeklanými skalami. Horské řetězy přecházely v bariéru čím dál vyšší a příkřejší; její vrcholky se místy už ztrácely v mračnech. Další let tímto směrem neměl smyslu. Rozhodl jsem se pro návrat. Po pravé straně, ne už dole, nýbrž téměř ve výšce letadla, zvedaly se vypouklé, oblé svahy, zabořené v příkrých kuželech ssuti, podivně světlé, skoro bílé. Vtom se skalní bariéra otevřela jako kame