Astronauti

Tento první opravdový meziplanetární let vzbudil všeobecný zájem, i když jej vykonala raketa, na jejíž palubě nebylo živé bytosti. Znovu ožila myšlenka prvních astronautů — dopravit do vzdálenosti několika tisíc kilometrů od Země, do pásma minimální gravitace, dílce kovové konstrukce a postavit z nich umělý satelit Země. Měla to být mezistanice všech dalších kosmických výprav. Letadla, která spotřebovala nesmírná množství poho

Pokusy se stavbou začaly tím, že byly stavěny nevelké umělé satelity. První umělý měsíc vznikl tak, že byla vypálena třístupňová, se Země řízená raketa, jejíž poslední článek dosáhl rychlosti 8 km/vt. Tento měsíc obíhal okolo Země jednou za dvě a půl hodiny a byl dobře viditelný teleskopy, a když byl vzduch zvlášť čistý a slunce stálo nízko, dokonce i pouhým okem jako nepatrný černý bod, rovnoměrně se pohybující po nebeské báni. Druhý umělý měsíc byl hotovou vědeckou laboratoří, která byla vyslána do vesmíru. Jeho let byl propočítán tak, aby dosáhl vzdálenosti 42 000 kilometrů a pak začal obíhat okolo Země. Těleso pohybující se po takové dráze oběhne Zemi jednou za 24 hodiny, zůstává tedy nepohnutě na jednom místě oblohy, vznášejíc se v prostoru zdánlivě navzdory silám gravitace. Tento neobvyklý jev sloužil astronomům, kteří vmontovali do hlavy rakety-měsíce různé vědecké přístroje.

Stavba velké mezistanice nevstoupila však do dalších fází, protože to učinil zbytečným další pokrok techniky. Celý projekt měl od prvopočátku mnoho odpůrců. Tvrdili, že se problém přesouvá na nesprávnou kolej. Stavba umělého měsíce neodstraňuje nevýhody obrovských „raketových vlaků“, protože výpočty dokazují, že výprava, která má mít naději na návrat, potřebovala by i k letu na nejbližší planety letadel neuvěřitelně obrovských rozměrů, a to i tehdy, kdyby existovala mezistanice. Odpůrci také připomínali jisté údobí vývoje letectví z dvacátých let, kdy se hodně hovořilo o nutnosti stavby umělých plujících ostrovů v Atlantickém oceánu, na nichž měla přistávat letadla na cestě z Evropy do Ameriky. Tyto projekty úzce souvisely s tehdejším stavem letecké techniky, jež nedovedla vyrábět stroje dosti velké a výko

Hlasy oposice proti kosmické mezistanici se ozývaly zvláště z fysikálních institutů a laboratoří. Vědci, kteří v nich pracovali, pochopili lépe než jiní, že rakety s chemickým pohonem, které prošly složitým vývojem od čínských draků a malých střel s prachem až po „Bílý meteor“ s počáteční hmotou 21 000 tun, dosahují mezního bodu a na scénu vystupuje nová, nekonečně mohutnější poho

Atomové energie, známé něco přes třicet let, nedalo se hned použít k výrobě elektřiny, k regulaci podnebí a přetváření zemského povrchu. Dosti dlouhou dobu tomu bránily technické tradice, dědictví předchozích pokolení. Podobný proces se vyskytl v dějinách již nejednou: vynálezci automobilu stavěli auta podobající se kočárům taženým koňmi a uplynulo několik desítiletí, než se automobil, který zatím dospěl k vlastnímu konstrukčnímu řešení, vymanil ze závislosti na svých nedokonalých předcích. První železniční vagóny byly vlastně dostavníky postavené na koleje. První parníky byly stavěny podle vzoru plachetnic. Tato myšlenková setrvačnost nemálo zkomplikovala i využití atomové energie. Ale důvody pro to byly vážnější a tíž překonatelné než při uvedených historických příkladech. Epocha páry přinutila inženýry usilovně zkoumat, jak zpracovávat kovy, zvláště železo, které se stalo základním stavebním materiálem všech strojů. Úměrně tomu, jak mohutněly parní stroje, „železní andělé“, snímající s lidí břímě otrocké práce, rostla také znalost hodnoty paliv, jako je uhlí a nafta, a technologie kovů vyráběla zároveň stovky a tisíce druhů oceli a železa, čím dál specialisovanějších a způsobilejších plnit přesně vymezené funkce; tak vznikaly slitiny, z nichž se válcovaly plechy na kotle, jiné pro kostry strojů, jiné pro ložiska, docela jiné pro písty, lopatky turbin a hřídele. Jejich úhr

Problém byl vymezen, cíl vytčen, ale na cestě k němu se vršily obrovské překážky.

Málo pomáhaly všechny dosavadní znalosti. Dokonale známé látky, vystavené působení štěpených atomů, měnily před očima své vlastnosti. Nejtvrdší a nejodolnější druhy oceli propouštěly atomové záření jako děravá síta. Doposud vyráběl inženýr strojař a inženýr energetik stroje pohybující se tam a zpět nebo otáčející se dokola, učil se tedy theorii tření, mazání, odolnosti materiálu. Nyní musel vkročit na neznámou půdu obrovských teplot a záření, kam dosud pronikali pouze astronomové. Musel si osvojit nové znalosti a vytvořit nové, nikde v přírodě neexistující prostředky, aby mohl ovládnout tento nejprudší a nejelementárnější druh energie, která po miliardy let živí celý vesmír a udržuje světlo hvězd.

Postupně, jak přestávaly pracovat staré továrny a závody, mizely špinavé kotelny se spletí syčících a bublajících potrubí, strojovny plné svištících turbogenerátorů, hučící dmychadla, obrovské haldy uhlí a chladicí věže. Celý obrovský svazek historie technické civilisace zapadal do minulosti, aby spočinul v knihovnách vedle svazků obsahujících historii plavby pomocí větru, parních vlaků, řiditelných balonů—zeppelínů a těch mnoha svazků, v nichž byly popsány strašlivé prostředky, jakých kdysi lidstvo užívalo v útočných válkách k sebeničení.

Nové energetické závody vypadaly docela jinak. Mezi průhlednými stěnami se procházeli lidé v bílých pláštích a dohlíželi na prvky uvězněné v podzemí za silnými pancéřovými příkrovy, na prvky, které vyráběly energii tím, že probíhaly neustálými přeměnami… Ve světlých halách nových závodů vládlo naprosté ticho a pouze tam, kde procházel proud z hlavních sběračů do vedení o vysokém napětí, bylo slyšet klidný basový bzukot transformátorů.

Elektřiny, i když byla získána přímo z atomů, nedalo se jen tak beze všeho užít pro pohon raket. Astronautika musela ještě stále čekat na svůj rozhodující objev. Zdálo se, že atomová energie slibuje nekonečně více než kterákoli jiná poho