Návrat z hvězd

Koruny stromů se spojovaly, takže hvězdy bylo vidět pouze v mezerách mezi nimi. Vzpomněl jsem si, že jsem do parku jel vzhůru, ale přece už tam, kde bylo náměstí s roztančenými barvami a ulice plné výkladních skříní, měl jsem nad sebou nebe, i když zachmuřené; jak se tedy stalo, že nyní, o patro výš, vidím nebe, tentokrát plné hvězd? Nedovedl jsem si to vysvětlit.

Stromy se rozestupovaly na strany a ještě dřív, než jsem jí uviděl, ucítil jsem vůni vody, vůni hlíny, tlení, vlhkého listí — strnul jsem.

Houští vroubilo jezírko černým prstencem. Slyšel jsem šumění rákosu a puškvorce, a v dálce nad ním, z druhé strany, se tyčil — jako jediný obrovský masív — útvar světelně zesklovatělých hor, poloprůhledný štít nad rovinami noci; ze svislých srázů vycházela přízračná záře, nejbledší, namodralá, bašty na baštách, křišťál ztuhlý v cimbuří, propasti — ten zářící kolos, nepravděpodobný a neuvěřitelný, se zrcadlil dlouhým, bledším odrazem v černých vodách jezera. Stál jsem, ohromený i nadšený; vítr přinášel slabounké, rozplývající se ohlasy hudby, a když jsem zbystřil zrak, spatřil jsem patra i vodorovné terasy toho kolosu, a jako v náhlém osvícení jsem pochopil, že podruhé vidím nádraží, gigantický Terminál, v němž jsem bloudil včera, a že se možná dívám ze dna tmavého prostoru, který mě tak ohromil, na místo, kde jsem potkal Nais.

Byla to ještě architektura, nebo už to bylo tvoření hor? Pochopili jistě — jakmile překročili určité meze, — že musí upustit od symetrie, od pravidelnosti tvarů, a učit se od toho, co je největší — chápaví žáci planety.

Obešel jsem jezero. Kolos jako by mě vedl svým nehybným zářivým vzletem. Ano, to byla odvaha vytyčit si takový tvar, dát mu krutost propasti, lhostejnost i drsnost strží, horských jehel, neupadnout v mechanické kopírování, a přesto nic neztratit, nic nezfalšovat…

Vrátil jsem se k hradbě stromů. Bledá, do černého nebe sahající modř Terminálu se ještě objevovala za větvovím, až pohasla, zapadla v houštinách. Odstrkoval jsem rukama pružné proutky, trny mě chytaly za svetr, drásaly mé nohavice, rosa, setřesená shora, padala mi na tváře jako déšť, vložil jsem si do úst několik lístků, rozkousal je. Byly mladé, hořké; poprvé po návratu mi tak bylo. Nic už jsem nechtěl, nehledal, nepotřeboval, stačilo jít tou tmou, tím šelestícím houštím, naslepo, vpřed. Představoval jsem si to tak po těch deset let?

Keře se rozestoupily. Točité stromořadí. Jemný štěrk mi vrzal pod nohama, slabě svítil. Dával jsem přednost tmě, ale šel jsem rovně dál, tam, kde pod kame

Pod klenbou, opírajíc se o rozpraskané, zvětralé sloupy, stála žena, jako by na mne čekala. Již jsem viděl její tvář, hru jisker v démantových destičkách zakrývajících uši, bílou, ve stínu stříbřitou řízu. To nebylo skutečné. Sen? Byl jsem od ní několik kroků, když začala zpívat. Mezi neviditelnými stromy byl její hlas slabý, téměř dětský, slovům jsem nerozuměl, snad to ani slova nebyla, ústa měla pootevřená, jako by pila, ve tváři ani stopy po námaze, nic, pouze zahledění, jako by viděla něco, co nelze spatřit, a právě o tom zpívala. Bál jsem se, že mě zahlédne, šel jsem stále pomaleji. Už jsem byl v okruhu světla, které obklopovalo kame

„No, no, nestraš,“ řekl jsem.

Nemohl být skutečný — fantom, jako ta zpěvačka, jako ti, tam dole, u černých aut. Zívl, krok ode mne, v černém chřtánu se zaleskly tesáky, zavřel tlamu se zvukem zamykané mříže, ucítil jsem jeho smrdutý dech, co…

Odfrkl. Zasáhly mě kapky slin, a než jsem se stačil polekat, vrazil mi svou obrovskou hlavu do boku a s mručením se o mě otíral. Komicky mě zalechtalo v prsou… Nastavoval podbradek, volnou, těžkou kůži. Polomrtvý, začal jsem ho drbat, cuchat, a on mručel stále hlasitěji. Za ním se zaleskl druhý pár očí, druhý lev, ne, lvice. Otřela se o něho. Zadunělo mu v hrdle, bylo to zamručení, ne řev. Lvice útočila. Sekl po ni tlapou. Vztekle odfrkla.

„To špatně dopadne,“ napadlo mi. Byl jsem bezbra

„Tak já už musím jít,“ řekl jsem jim němě, pouhými rty.

Začal jsem ustupovat k brance, zvolna, pozpátku. Nebyla to příjemná chvíle, ale zdálo se, že si mě lev již vůbec nevšímá. Těžce ulehl, opět podobný dlouhému balvanu, lvice stála nad ním a šťouchala ho tlamou.

Sotva jsem zavřel branku, musel jsem vynaložit veškeré úsilí, abych se nedal na útěk. Kolena jsem měl trošku měkká, v krku mi vysýchalo a najednou se mé pokašlávání změnilo v šílený smích. Vzpomněl jsem si, jak jsem jim říkal: „No, no, nestraš…“ v dobré víře, že je to pouhá iluze.

Koruny stromů se zřetelně odrážely od nebes. Svítalo. Byl jsem tomu docela rád, protože jsem nevěděl, jak se dostanu z parku. Byl již úplně liduprázdný. Prošel jsem kolem kame

V bílé vrátnici, připomínající obrácenou vanu olbříma, seděl robot, pěkně stylizovaný, poloprůhledný, s dlouhými ušlechtilými pažemi. Neptal se na nic a podal mi knihu. Zapsal jsem se do ní a s malým trojúhelníkovým odznakem jsem vyjel nahoru.

Někdo, nevím skutečně kdo, mi pomohl otevřít dveře, vlastně to udělal za mne. Stěny z ledu, v nich cirkulace ohníčků. U okna, když jsem se k němu přiblížil, z ničeho nic vyrostlo křesílko, vklouzlo pode mne, shora již klesal plochý plát a utvořil jakýsi psací stoleček. Ale já jsem toužil po posteli. Nemohl jsem ji najít, ani jsem se o to nepokoušel. Ulehl jsem na pěnový koberec a okamžitě jsem usnul v umělém světle toho pokoje bez oken (to, co jsem původně považoval za okno, byl přirozeně televizor), takže jsem se propadal do spánku s vědomím, že tam, za tou skleněnou deskou, se na mě šklebí jakási obrovská tvář, medituje nade mnou, směje se, povídá, žvaní… Vysvobodil mě spánek, hluboký jako smrt; dokonce čas se v něm zastavil.