Страница 9 из 58
„Měl bys raději nežvanit,“ řekl Koordinátor. Nalil z polní termoláhve vody do pohárku, který se okamžitě orosil.
„Raději si rozmysleme, co dělat.“
„Já myslím,“ řekl Doktor, „že bychom tam měli vejít.“
A vstal, jako kdyby to chtěl ihned udělat.“
„Rád bych věděl kudy,“ prohodil Fyzik líně.
„Ty ses zbláznil!“ vykřikl Kybernetik vysokým hlasem.
„Ani mě nenapadlo. Můžeme samozřejmě takhle mašírovat dál, pod podmínkou, že nám ti jednonozí chlapíci předloží něco k sněd…“
„To nemyslíš vážně,“ řekl Inženýr.
„Smrtelně vážně, a víš proč, protože toho, mám, zkrátka a dobře, po krk.“ Otočil se na patě.
„Stůj!“ vykřikl Koordinátor.
Doktor šel rovnou ke stěně a jejich volání si vůbec nevšímal. Byl asi metr od opony, když vyskočili a pustili se za ním. Jakmile zazněl dupot jejich nohou, dotkl se napřaženou rukou závěsu.
Ruka zmizela. Doktor stál, snad vteřinku, bez hnutí, a pak udělal krok kupředu a přestal existovat. Pět lidí bez dechu strnulo na pokrčených nohou v místě, kde se rýsovala stopa levé boty. Vtom se ve vzduchu před záclonou objevila hlava Doktora. Měl krk uťatý rovně jako mečem, z očí se mu řinuly slzy a znovu a znovu hlasitě kýchal.
„Tady uvnitř je kapánek dusno,“ řekl, „a v nose mě to šimrá jako blázen, ale pár minut to snad vydržíme: Nějaký slzotvorný plyn, nebo co. Polezte za mnou, nebolí to, vůbec nic necítíte.“
A ve výši, kde asi mělo být jeho rameno, se ve vzduchu vysunula jeho paže.
„Hrom aby tě!“ zvolal Inženýr, napůl s hrůzou, napůl s nadšením, a chopil se Doktorovy ruky, která s ním tak smýkla, že také on zmizel ostatním z očí. Jeden za druhým přistupovali k vlnící se oponě. Poslední zbyl Kybernetik. Zaváhal, něco mu zachrčelo v hrdle, srdce bušilo jako kladivo. Zavřel oči a. udělal krok kupředu. Na okamžik ho pohltilo temno — pak nastalo světlo.
Octl se po boku ostatních — na dně obrovské prostory, plné dýchavičného, šumivého funění. Zdola šikmo vzhůru, shora kolmo dolů, z jedné strany na druhou, se pohybovaly obrovské, křižující se, nestejně silné válce, trubice nebo sloupy, místy se cibulovitě rozšiřovaly, jinde zužovaly, otáčely se při tom podél své dlouhé osy, navzájem se překrývaly, vibrovaly, a z pozadí tohoto lesa třpytících se těles, který se táhl na všechny strany a byl v ustavičném pohybu, ozývalo se neznámo odkud přicházející, čím dál rychlejší mlaskání, které najednou přestávalo, pak následovalo několik bublavých zvuků a celá ta série hlomozů se znovu a znovu opakovala.
Hořká vůně byla těžko snesitelná. Jeden po druhém se rozkýchali, z očí jim kanuly slzy. S kapesníky přitisknutými k obličeji ustoupili trochu od závěsu, který zevnitř vypadal jako vodopád černé sirupovité kapaliny.
„No konečně jsme doma — to je továrna, automatická továrna!“ vyrazil ze sebe Inženýr mezi dvojím kýchnutím. Pomalu, jako kdyby si zvykali na hořký zápach, záchvaty kýchání minuly; rozhlíželi se přimhouřenýma, uslzenýma očima.
Ještě několik kroků po podlaze pérující pružně jako napjatá guma a objevily se v ní černé šachty, z nichž vyskakovaly nahoru lesklé předměty, tak rychle, že nebylo možné určit jejich tvar. Byly velké jako lidská hlava, zdálo se že žhnou, vyletovaly vzhůru a jeden z celé řady sloupů, dýmkovitě nad nimi ohnutých, je vsával, aniž se přestal otáčet — nemizely ihned, protože skrze jeho otřásající se stěny prozařovalo, jako přes tmavé sklo, čím dál slaběji a slaběji jejich růžové světlo, takže bylo vidět, jak putují uvnitř „sloupu“, kamsi dál.
„Sériová výroba — na lince,“ zabručel Inženýr za svým kapesníkem.
Obešel šachtu, při čemž opatrně našlapoval. Odkud vycházelo to světlo? Strop byl poloprůhledný, šedé, rovnoměrné světlo se ztrácelo v moři pružných, smršťujících se, otáčejících se a jako vzdušné řeky plynoucích těles. Všechny ty pružné útvary jako by pracovaly pod jedním velením, ve stejném tempu, vodotrysky rozžhavených předmětů vyletovaly vzhůru, totéž se odehrávalo v obrovské výšce; tam, u stropu bylo také vidět oblouky rýsované ve vzduchu červenými korály letících tvarů, ale daleko větších…
„Musíme najít skladiště hotových výrobků nebo aspoň to, co je tady výsledným produktem,“ vyhrkl podrážděně Inženýr.
Koordinátor se dotkl jeho paže.
„Jaká je to asi energie, co říkáš?“
Inženýr pokrčil rameny.
„Nemám tušení.“
„Bojím se, že dřív než za rok hotový výrobek nenajdeme. Ta hala se táhne celé kilometry.“ varoval Fyzik.
Zvláštní, čím dál hlouběji pronikali do prostorů haly, tím lehčeji se jim dýchalo, jako kdyby tu hořkou vůni vydechovalo jen nejbližší okolí „záclony“.
„A nezabloudíme?“ zeptal se ustaraně Kybernetik.
Koordinátor zvedl k očím kompas.
„Ne, ukazuje dobře.. není tady patrně žádné železo, elektromagnety také ne.“
Více než hodinu procházeli pohyblivým lesem podivné továrny, až se kolem nich nějak uvolnilo. Bylo cítit závany svěžího vzduchu, studeného, jakoby ochlazovaného, sloupy různých směrů se rozestoupily a oni se octli před ústím obrovské, kopulovitě navršené závitnice. Shora k ni sestupovaly esovitě točené větve, třepetající se ve vzduchu jako vodotrysky, které končily tupými, zaoblenými hlavicemi, z nichž se valilo husté krupobití divoce se převalujících předmětů, černých, jakoby nalakovaných, a vpadalo do závitnice v místě, které neviděli, protože leželo několik metrů nad jejich hlavami.
Vtom se nafoukla čočkovitě vydutá, šedá stěna závitnice přímo před nimi, něco s ní zevnitř cloumalo, nadouvalo se — bezděčně couvli, tak nebezpečně vypadal ten nadýmající se, špinavě šedý puchýř — najednou beze zvuku praskl a z kulatého otvoru vypustil proud černých těles. V témž okamžiku se ze široké šachty dole vysunul žlab s přehrnutými okraji a předměty, s bubnováním, jako kdyby bušily do silného gumového polštáře, do něho padaly, a on se natřásal, poskakoval, zmítal sebou a: takto, překvapujícím způsobem, uspořádával černé předměty, takže po několika vteřinách ležely už na jeho mělkém dně v pravidelném: obdélníku.
„Hotové výrobky,“ vykřikl Inženýr, přiběhl k okraji a bez rozmýšlení se hluboko sehnul a uchopil výčnělek černého předmětu, který ležel nejblíže. V posledním okamžiku ho Koordinátor popadl za opasek kombinézy a jen díky tomu nevletěl Inženýr po hlavě do žlabu, protože těžký předmět pustit nechtěl a sám jej uzvednout nemohl. Teprve Doktor a Fyzik mu pomohli a těžký náklad byl společným úsilím vytažen nahoru.
Byl velký asi jako lidský trup, měl světlejší, poloprůhledné segmenty, v nichž se třpytily zatavené řady čím dál drobnějších, kovově se lesknoucích krystalků, a na povrchu otvory vroubené uchovitými hrbolky — na dotek drsnou mozaikou výčnělků z tmavě fialové a proti světlu černé, neobyčejně tvrdé hmoty — byl zkrátka nesmírně komplikovaný. Inženýr si k němu klekl, díval se z různých stran do otvorů, pokoušel se nalézt nějaké pohyblivé součástky, ohmatával; proklepával — nikdo mu v tom nebránil. Trvalo to dosti dlouho, Doktor se zatím díval, co se odehrává v žlabu. Když stroj urovnal do geometrického obrazce stejná tělesa, jako bylo to, nad nímž se skláněl Inženýr, pomalu se zvedal na silném, jakoby námahou se chvějícím stvolu nahoru. Najednou změkl, ale jenom z jedné strany, změnil svůj tvar, jakoby v obrovskou lžíci, proti ní se najednou vysunulo cosi jako obrovský rypák, otevřel se, vyšlehl z něho horký, hořký čoud, rozšklebený jícen vsál s ohlušivým mlasknutím všechny předměty, zavřel se;, jako kdyby je zhltl, a najednou se celý vnitřek toho rypákovitého draka rozsvítil — Doktor viděl uvnitř doutnající žhavé jádro žáru, které roztavovalo předměty, takže měkly, měnily se v homoge