Planeta Eden

„Je to stálá soustava,“ začal Fyzik, „a na Edenu se civilizace mohla vyvíjet déle než na Zemi, a tato… „

„Za předpokladu, že je to civilizace tvorů lidem podobných!“ skočil mu do řeči Kybernetik.

„Poslyšte, hoši, nezdržujme se tady,“ řekl Koordinátor. „Jdeme dál, za půl hodiny musíme dojít k tomu…“ ukázal na bledě fialový pás na obzoru.

„A co je to?“

„Co, nevím, ale něco to bude. Třeba najdeme vodu.“

„Mně by zatím postačil stín,“ zasípal Inženýr. Vykloktal si v ústech a v krku douškem vody.

Zavrzaly popruhy batohů, navlékaných. na záda, skupinka se znovu rozptýlila a pravidelným krokem se pohybovala přes písčiny. Prošli kolem několika „kalichů“ a nějakých větších stvolů, které vypadaly, jako by se opíraly o liány nebo popínavé rostliny, spuštěné k zemi; ale žádný nestál blíž než dvě stě metrů a jim se nechtělo odbočovat od linie pochodu. Slunce se blížilo k zenitu, když se krajina změnila.

Písku bylo čím dál méně — dlouhými mělkými hřbety vynořovala se zpod něho ryšavá, sluncem vyprahlá země. Místy ji porůstaly chomáčky šedého, mrtvého mechu. Pod dotykem bot prášily a rozpadaly se na zetlelou práchnivinu, jako shořelý papír. Bledě fialový pás se viditelně dělil na dvě samostatné skupinky nízkých útvarů, takže se jeho barva rozsvětlila, byla to spíš zeleň stříkaná vybledlou modří. Severní vánek. přinesl slabou, jemnou vůni, kterou vdechovali s podezíravým zájmem. Když se octli blízko lehce zprohýbané stěny tmavých, propletených útvarů, ti co šli vpředu, trochu zpomalili, takže se k nim ostatní mohli připojit, a v neurovnaném hloučku pokračovali v cestě, až se zastavili před nehybnou hradbou podivných tvarů.

Na vzdálenost sto kroků mohly ještě být považovány za vegetaci, za cosi jako houštiny, v nichž je plno velkých, namodralých ptačích hnízd — ani ne tak pro skutečnou podobnost, jako spíš následkem únavy očí, které se snažily složit cizí tvary v cokoli známého.

„Jsou to nějací pavouci?“ řekl nejistě Fyzik a vtom se všem najednou zazdálo, že vidí jakési pavoukovité tvory, s malými vřetenovitými trupy, porostlými hustými, naježenými štětinami, kteří bez hnutí stáli na podivně dlouhých, pod sebe stažených tenkých nohách.

„Ale vždyť to jsou rostliny!“ zvolal Doktor, Pomalu, čím: dál blíž přistupoval k vysokému, šedavě nazelenalému „pavoukovi“. Ve skutečnosti se ukázalo, že „nohy“ jsou jakési tlusté stvoly, jejichž zbytnělá a chmýřím porostlá kolínka lehce bylo možno pokládat za klouby členovce. Lodyhy, vyrážející z mechovité půdy, v počtu šesti, sedmi nebo osmi, se nahoře obloukovitě sbíhaly v šiškovitém, tlustém „těle“, podobném zploštělému zadečku, opředenému nitkami pavučin, lesknoucími se v slunci. Rostli

Jedině bachorovité „zadečky“ rostlin skýtaly trochu stínu — bylo ho ostatně tím víc, čím hlouběji pronikali do tohoto podrostu, snažíce se podle možnosti, aby nezavadili o lodyhy a zvláště o ty bělavé výčnělky, jimiž byly zakončeny jejich nejmladší letorosty; vyvolávaly totiž nevysvětlitelný odpor.

Půda byla houbovitá, měkká, vydechovala vlahé výpary, v nichž se těžko dýchalo, při pochodu se po tvářích, po rukou pohybovaly stíny „zadečků“, hned vyšších, hned nižších, velkých i menších, jedny byly štíhlé a jejich ostny měly sytě oranžovou barvu, ostatní byly scvrklé, zvadlé, zteřelé a visela z nich dlouhá, jemná vlákna „pavučin“. Když zafoukal vítr, vydávala celá houština dutý, nepříjemný šelest, nikoliv měkké šumění pozemského lesa, ale jakoby přesypávání tisíců a tisíců drsných papírků. Občas jim jednotlivé rostliny, propletené svými výhonky, zahrazovaly cestu, takže napřed museli hledat průchod. A tak se pohybovali kupředu pomaleji než na rovině, za nějakou dobu se přestali dívat nahoru po ostnatých „zadečcích“ — a hledat v nich podobnosti s hnízdy, šiškami nebo kokony. Vtom: Doktor, který šel v čele, zpozoroval těsně před svým obličejem tlustý, černý, rovně dolů visící vlas — jakoby lesklou, tuhou nit, nebo nalakovaný drátek. Už jej chtěl odsunout rukou na bok, ale protože zatím na nic podobného nenarazili, zvedl mimoděk oči vzhůru a na místě zkameněl.

Strnule se na něho dívalo cosi bledě perlového, hlízovitě přetékajícího přes lodyhy spojené dohromady, přitisknutého k jednomu z „kokonů“ těsně u jeho základny. — Tento pohled ucítil dřív, ještě než si uvědomil, kde jsou oči toho neforemného tVora, nemohl se totiž dopátrat ani jeho hlavy, ani končetin, — viděl jedině matně se lesknoucí kůži, pytlíkovitě vyboulenou, jakoby zevnitř vycpanou baňatými puchýři. A z tmavého, protáhlého trychtýře vyčníval dvoumetrový, dolů visící, tlustý černý vlasec.

„Co je?“ zeptal se Inženýr, který k němu zrovna došel. Doktor neodpověděl. Také jeho druh zvedl oči vzhůru a také on zkameněl.

„Čím se to dívá?“ zeptal se Inženýr mimoděk a ustoupil o krok — takovým hnusem ho naplnilo to stvoření, které jako kdyby ho pohlcovalo lačným, podivně soustředěným pohledem — přestože neviděl a ani se nemohl dopátrat jeho očí.

„Fuj, to je ale potvora,“ zasykl zezadu Chemik. Všichni teď stáli za Inženýrem a Doktorem, který napřed couvl před útvarem visícím shora — , ostatní ustoupili stranou, nakolik jim to pružné stvoly dovolily — pak vytáhl z kapsy kombinézy matový válec, zvolna, odměřeným pohybem jej namířil na hlízovité tělo, světlejší než jeho rostli

Tu se stalo — ve zlomku vteřiny, — mnoho věcí najednou.

Napřed uviděli záblesk, tak intenzívní, že byli úplně oslepeni, kromě Doktora, který právě v tom okamžiku mrkl, ale záblesk netrval déle než ten okamžik, co měl oči zavřené.

Teninký pramének ještě stále tryskal vzhůru, když se lodyhy ohnuly, zachřestily, zmizely v oblaku černé páry, a v tu chvíli tvor spadl dolů s těžkým, mokrým žuchnutím. Snad vteřinu ležel bezvládně, jako šedě pleťový bradavčitý balón, z něhož uchází vzduch — jen černý vlas sebou mrskal a svíjel se nad ním jako šílený, bičuje vzduch bleskurychlými křečovitými švihy — potom vlas zmizel a po houbovitém mechu u jejich nohou se začaly hlemýžďovitými pohyby na všechny strany rozlézat beztvaré, nádorovité články toho tvora — ale dříve než kdokoli z mužů stačil promluvit nebo se pohnout, útěk či spíše rozpad skončil. Poslední částice toho živočicha, malé jako ponravy, se usilovně zavrtávaly do půdy na úpatí stvolů a oni měli před sebou pusté místo. Pouze v chřípí je ještě zalechtala nesnesitelná, nasládlá vůně.

„To byla nějaká kolonie…?“ řekl nejistě Chemik. Zvedl ruce k očím, protíral si je, ostatní mhouřili víčka, před oslněnýma očima jim ještě tančily černé kruhy.

„Ex pluribus unum,“ řekl Doktor, „nebo spíše, ex uno plurea, nevím, je-li to dobrá latina, ale patrně je to zrovna takový mnohočetný tvor, který se v případě potřeby rozdělí…“

„Hnusně to páchne,“ řekl Fyzik, „pojďme odtud.“

„Pojďme,“ souhlasil Doktor. Když už byli několik desítek metrů od onoho místa, dodal znenadání:

„Rád bych věděl, co by se stalo, kdybych se byl toho vlasu dotkl…“

„Odpověď na tak všetečnou otázku by tě mohla přijít draho,“ odsekl Chemik.

„A třeba zrovna ne. Víš přece, jak často tvory zcela nevi

„Oh, jděte mi k šípku s tou diskusí, tam na té straně jako kdyby se jasnilo, zvolal Kybernetik. „Byl to vůbec nerozum, že jsme šli do toho pavoukovitého lesa!“