První planeta smrti

19

„Náklaďák tady bude co nevidět — víš, co máš dělat?” zeptal se Naxa.

Jason přikývl a znovu zaletěl pohledem k mrtvému muži. Nějaká šelma mu utrhla paži a on vykrvácel. Utrženou paži zavázali do košilového rukávu, takže z větší vzdálenosti vypadala normálně. Pohled zblízka na tu ochable ležící ruku a na bílou pokožku a výraz hrůzy v obličeji vyvolával v Jasonovi neblahé pocity. Byl by raději, kdyby mrtvola byly bezpečně pohřbena. Chápal však, že je důležité, aby dneska byla zde.

„Už přijel. Počkej, až se natočí zadkem,” zašeptal Naxa.

Obrněný nákladní automobil měl tentokrát ve vleku tři poháněné přívěsy. Celá souprava se skřípavě vyšplhala po kamenitém svahu, pak se s kvílením zastavila. Kra

„Teď!”

Jason vyrazil na mýtinu, utíkal a vykřikoval Kra

Ozvalo se prásknutí jiné pistole — to vystřelil Kra

Ve chvíli, kdy Jason dobíhal k nákladnímu autu, vzduchem něco zabzučelo a Jasonovi se do zad zařízla horká bolest, která ho srazila k zemi. Ohlédl se, když ho Kra

„Máte kliku,” poznamenal Kra

Při vytahování šípu cítil Jason mnohem větší bolest, než když ho šíp zasáhl. Klel, protože to bolelo, když mu Kra

Poté, co Jasona ošetřil, vystoupil Kra

Zatímco spal, Kra

„Říkal jsem ti, abys zůstal v baráku, dokud loď nepoletí. Proč jsi utekl? Proč jsi šel ven? Mluvils s hraboši — že?” Při každé otázce Jasonem zatřásl.

„Nemluvil jsem — s nikým,” podařilo se Jasonovi ze sebe vyrazit. „Pokoušeli se mě dostat, dva jsem zastřelil — skrýval jsem se, dokud se nevrátil náklaďák.”

„Pak dostal ještě jednoho,” ozval se Kra

Vysvětlování už bylo dost, usoudil Jason pro sebe. Nepřežeň to. Dopřej mu času, aby si to přebral. Je načase změnit předmět hovoru. Vím o něčem, co odvede jeho pozornost od hrabošů.

„Bojoval jsem za tebe, Kerku, zatímco ty jsi zůstal v bezpečí za ochra

Zatímco spolu hovořili, dorazili sem další Pyrrané, a nyní se nikdo z nich ani nepohnul. Stejně jako Kerk stáli strnule a jen na Jasona hleděli. A když Kerk promluvil, vyjádřil se za všechny.

„Co tím chceš říct?”

„Jen to, co jsem řekl. Pyrrus s vámi bojuje — aktivně a vědomě. Vyjeď si dost daleko za hranice tohoto města a ucítíš, že jsou na město nasměrovány vlny nenávistí. Ne, to by nešlo — ty je neucítíš, protože jsi vyrostl ve městě. Já však ano, a taky kdokoli jiný, kdo má nějaký druh paranormální citlivosti. Na vás je neustále vysílána výzva k válce. Životní formy této planety paranormální citlivost mají a na ten příkaz reagují. Útočí a mění se a mutují, aby vás ničily. A budou v tom pokračovat, dokud všichni nezahynete — pokud nebudete schopni s válkou skoncovat.”

„Jak?” Kerk to slovo vyštěkl a jeho otázka se odrážela na tvářích všech.

„Tím, že najdete toho nebo to, co tu výzvu vysílá. Životní formy, které na vás útočí, nemají žádné rozumné důvody. Dostávají rozkaz útočit. Myslím, že vím, jak zdroj těchto rozkazů najít. Pak už půjde o dekódování vzkazu, nabídnutí smíru a případné ukončení celého nepřátelství.”

Po jeho slovech zavládlo naprosté ticho, a Pyrrané se snažili vyřčenou myšlenku vstřebat. První se vzpamatoval Kerk, pokynem ruky naznačil, aby se všichni rozešli.

„Vrate se ke své práci. Za tohle odpovídám já a beru si to na starost. Jakmile zjistím, kolik je na tom pravdy — pokud vůbec nějaká — budu vás podrobně informovat.”

Lidé se pomalu a beze slova rozcházeli, a jak se vzdalovali, otáčeli se.

20

„A teď všecko od začátku,” vybídl Kerk. „A nic nevynechávej.”

„Je toho velice málo, co mohu k věcným skutečnostem dodat. Viděl jsem zvířata, pochopil výzvu k válce. Dokonce jsem s některými zvířaty experimentoval a ta na moje mentální povely reagovala. Teď musím vystopovat, kde je zdroj výzev, které se starají o to, aby tato válka pokračovala.

Řeknu ti něco, co jsem dosud nikomu neřekl. Nemám ve hře jenom štěstí. Mám dostatečnou paranormální schopnost psí na to, abych dokázal pozměnit pravděpodobnost ve svůj prospěch. Není to schopnost dokonalá, ale pokouším se ji z pochopitelných důvodů zdokonalit. Během posledních deseti let se mi podařilo zúčastnit se kursů ve všech výzkumných střediscích, která se schopností psí zabývají. Je až neuvěřitelné, jak málo toho — na rozdal od ostatních vědních oborů — vědí. Základní schopnost psí lze tréninkem zlepšit, a byly vyvinuty některé přístroje, které fungují jako psionické zesilovače. Jeden z nich, když se správně použije, je velmi dobrým směrovým indikátorem.”

„Ty chceš ten přístroj sestrojit?” zeptal se Kerk.

„Přesně tak. Sestrojit ho a vzít v lodi mimo město. Jakýkoli signál, který je dostatečně silný, aby udržoval tuto staletou bitvu v chodu, by se měl dát vystopovat. Budu ho sledovat, spojím se s bytostmi, které ho vydají, a pokusím se zjistit, proč to dělají. Předpokládám, že budeš souhlasit s jakýmkoli rozumným plánem, který povede ke skončení této války.”

„S jakýmkoli rozumným,” zdůraznil Kerk chladně. „Jak dlouho ti bude trvat, než ten přístroj postavíš?”

„Jen pár dní, jestli tady máte všecky součástky.”

„Tak se do toho pus. Zruším let, který je naplánovaný, a nechám tady loď čekat, připravenou k letu. Až přístroj postavíš, chci, abys signál vysledoval a podal mi zprávu.”

„Souhlas,” řekl Jason a povstal. „Jen co se mi na tu díru v zádech někdo podívá, sepíšu seznam potřebných věcí.” Jasonovi přidělili zachmuřeného muže jménem Skop za průvodce — a hlídače. Ten se svého úkolu ujal velice vážně, a Jason si zanedlouho uvědomil, že se stal vězněm na svobodě. Kerk jeho vyprávění akceptoval, ale to nemuselo znamenat, že mu uvěřil — a na jeho jediný pokyn se mohl z hlídače stát popravčí.

Jason si s hrůzou uvědomil, že se to nepochybně stane. Nech Kerk jeho vyprávění uvěřil nebo ne, nemůže si dovolit riskovat. Pokud existovala sebemenší možnost, že se s hraboši dostal do styku, nedovolí mu dostat se z planety zaživa. Lidé z džungle byli naivní, jestliže si mysleli, že tak nápadný plán může uspět. Nebo jenom sázeli na malou pravděpodobnost, že může vyjít? Oni samozřejmě nemohli nic ztratit.