Mlhoviny v Andromedě

„Vedo…!“

„Já nežertuji, Ergu! Cítíte, že teď není na žerty čas? Je třeba, aby všechno bylo jasné.“

„Mně je i tak všechno jasné! Ale děkuji vám za Nizu, ne za sebe…“

„Neděkujte! Bylo by mi těžko, kdybyste Nizu ztratil…“

„Chápu, ale nevěřím, protože znám Vedu, které je podobná kalkulace úplně cizí. A moje vděčnost je namístě.“

Erg pohladil mladou ženu po rameni a vzal ji za předloktí. Šli vedle sebe po liduprázdné cestě a mlčeli, dokud Erg znovu nepromluvil:

„Kdopak je ten pravý?“

„Dar Veter.“

„Bývalý vedoucí kosmických stanic? Podívejme se!“

„Ergu, říkáte nějaká nevýznamná slova. Já vás nepoznávám…“

„Patrně jsem se změnil… Ale já si představuji Dara Vetra jen podle práce a myslil jsem, že je také ctitelem vesmíru.“

„To je správné. Ctitel hvězdného světa, který lásku ke hvězdám spojil s láskou k Zemi. Je to vědec s velkýma rukama prostého řemeslníka.“

Erg Noor maně pohlédl na svou úzkou dlaň s tvrdými prsty matematika a hudebníka:

„Kdybyste, Vedo, věděla, jak teď miluji Zemi…!“

„Po zážitcích ve světě tmy a dlouhé cestě s ochrnutou Nizou? Ovšem! Ale…“

„Chcete říci, že ona láska netvoří základ mého života?“

„Právě tak! Vy jste opravdový hrdina, a proto se nemůžete nabažit hrdinských činů. Vy i tu lásku ponesete jako naplněnou číši a budete se bát rozlít třeba jen kapku na Zem, abyste ji mohl celou odevzdat vesmíru. Ale zase jen kvůli Zemi!“

„Vedo, v dobách Temna by vás upálili na hranici!“

„To mi už říkali… Tak, a jsme na rozcestí. Kde máte boty, Ergu?“

„Nechal jsem je v zahradě, když jsem vám šel naproti. Budu se muset vrátit.“

„Na shledanou, Ergu. Má práce zde skončila. Teď je řada na vás. Kde se uvidíme? Či snad až před odletem nové rakety?“

„Ne, ne, Vedo. Odjedeme s Nizou na tři měsíce do polárního sanatoria. Přijeďte k nám a přivezte Dara Vetra.“

„Které je to sanatorium? Kame

„Na severní polární kruh je už pozdě. Pošlou nás do Bílé Záře v Grahamově Zemi na jižní polokouli, kde brzy začne léto.“

„Dobře, Ergu. Přijedeme, nebude-li Dar musit hned odletět na stavbu družice 57. Nejdřív se asi musí připravit materiál…“

„Máte pěkného Pozemštana, bude skoro celý rok v nebi!“

„Nebuďte zlomyslný. Jeho nebe je blízko ve srovnání s vašimi nepředstavitelnými dálkami, které nás rozdělily.“

„Litujete toho, Vedo?“

„Proč se ptáte, Ergu? V každém člověku jsou dvě poloviny, z nichž jedna se dere k novému, druhá zase opatruje minulost a ráda se k ní vrací. To přece víte, a víte také, že návrat nikdy nevede k cíli.“

„Ale lítost zůstává… jako věnec na drahém hrobě. Vedo, drahá, polibte mě…!“

Mladá žena poslušně splnila jeho přání, lehce astronauta odstrčila a vykročila rychle k hlavní lince elektrobusů. Erg se za ní díval, až vůz s automatickým řízením zastavil a Vedro červený šat zmizel za průzračnými dveřmi.

I Veda hleděla skrze sklo na nehybného Erga. V hlavě jí vytrvale zněl refrén básníkových veršů z doby Rozděleného Světa, které přeložil a nedávno zhudebnil Ark Gir. Jednou jí řekl Dar Veter v odpověď na něžnou výčitku:

Tak volal dávný muž k hrozným silám přírody, které mu vzaly milovanou ženu. Muž nesmířený se ztrátou a odhodlaný nic osudu nedarovat!

Elektrobus se blížil k větvi Spirální Dráhy, a Veda, přeplněná světlým smutkem, pořád ještě stála u okna, držela se pevně leštěného opěradla a prozpěvovala si čarokrásnou romanci.

— Andělé, tak za starých časů věřící Evropané nazývali domnělé nebeské duchy, kteří hlásali vůli bohů. Také ve starořečtině „angelos“ znamená „posel“. Slovo bylo zapomenuto už před mnoha staletími…

— Poslové nebe, vesmíru, tak je možno nazvat Erga Noora, Mvena Mase i Dara Vetra. Zvláště Dara, až bude na blízkém, pozemském nebi stavět družici… Veda se usmála. „Pak ale démoni z podmoří jsme my, historikové,“ řekla nahlas, naslouchajíc vlastnímu hlasu, a vesele se rozesmála. „Ano, tak je to, andělé z nebe a démoni z podmoří! Jen jestli se to Daru Vetrovi zalíbí…“

Nízké odolné cedry s černým jehličím, vypěstované pro subantarktické oblasti, šuměly slavnostně a stejnoměrně v neutuchajícím větru. Chladný a hustý vzduch proudil jako rychlá řeka a nesl s sebou čistotu a svěžest, jakou má jen vzduch na otevřeném oceánu nebo ve vysokých horách. Jenže v horách, kde přišel do styku s věčným sněhem, vítr je suchý a lehce rozpalující jako šumivé víno. Zde však na člověka citelně vanul dech oceánu a vlhce obléval tělo.

Skleněné stěny sanatoria Bílá Záře sestupovaly terasovitě k moři a zaoblenými tvary připomínaly obrovské zaoceánské lodi z dávné minulosti. Bledě červený nátěr mezioke

Ve stříbrných záblescích porculánové cestičky šli pomalu k moři čtyři lidé. Muži, kráčející pozadu, měli tváře jako vytesané ze šedé žuly, veliké oči obou žen byly propastně hluboké a záhadné.

Niza Krit se tváří přitulila k límci Vediny kožišinové pláštěnky a vzrušeně historičce odporovala. Veda s lehkým údivem hleděla na dívku, která se jí na pohled podobala.

„Myslím si, že nejlepší dárek,jaký může žena přinést milovanému muži, je stvořit ho znovu, a tak prodloužit existenci svého hrdiny. Vždyt to je skoro nesmrtelnost!“

„Muži soudí jinak,“ odpověděla Veda. „Dar Veter mi říkal, že by nechtěl, aby se jeho dcera příliš podobala ženě kterou miluje, protože by mu bylo těžko při myšlence, že odejde ze světa a nechá ji tu bez ochrany své lásky a něhy, na pospas neznámému osudu… To jsou přežitky pravěké žárlivosti a ochrany.“

„Pro mne je nesnesitelná myšlenka, že bych se rozloučila s maličkým tvorečkem, jehož jsem zrodila,“ pokračovala Niza, ponořená do vlastních úvah. „Dát ho na vychování, sotva jsem ho odkojila!“

„Chápu, ale nesouhlasím.“ Veda zesmutněla, jako by se dívka dotkla bolavé struny v jejím srdci: „Jedním z největších úkolů lidstva bylo zvítězit nad slepým mateřským pudem. Pochopit, že jen kolektivní výchova dětí, vedená speciálně vyškolenými lidmi, může stvořit člověka naší společnosti. Dnes takřka neexistuje slepá mateřská láska jako ve starověku. Každá matka ví, že celý svět je laskavý k jejímu dítěti. Právě tak vymizela pudová láska vlčice, pramenící z živočišného strachu o potomka.“

„Já to chápu,“ řekla Niza, „ale jen jaksi rozumem.“

„Ale já každým nervem cítím, že největší štěstí, záležející v tom, že působíme radost jiné bytosti, je dnes dostupné každému člověku libovolného stáří. To, co dříve mohli jen rodiče, babičky a dědečkové, ale ze všeho nejvíc matky. K čemu je nutné být stále s dítětem — vždyď i to je přežitek z dob, kdy ženy z nutnosti vedly úzce ohraničený život a nemohly být pohromadě s milovanými muži. Vy však budete stále spolu, dokud se budete milovat…“

„Nevím, ale někdy si vášnivě přeji mít vedle sebe drobné stvoření, které by se mu podobalo, že až zatínám ruce… A… Ne, já nic nevím…!“