Mlhoviny v Andromedě

Naše planeta je už na takovém vývojovém stupni, že podobné hrůzy jsou u nás nemyslitelné. A přece je dosud neuspokojivý duchovní rozvoj člověka, o který se vytrvale starají lidé jako je Evda Nal.

„Malíř Kart San říkal, že moudrost je spojení znalostí a citů. Buďme moudří!“ zazněl zezadu Čařin hlas.

Čara jako vítr proletěla kolem Afričana a vrhla se do šumící propasti.

Mven viděl, jak se ladně otočila ve vzduchu, rozepjala ruce jako křídla a zmizela ve vlnách. Chlapci z pátracího oddílu, kteří se dole koupali, ustrnuli. Mvena zamrazilo v zádech nadšením i leknutím. Sám z tak hrozné výšky ještě nikdy neskákal, ale teď si odhodlaně stoupl na okraj srázu a začal se svlékat. Později si vzpomínal, že v nejasných zlomcích myšlenek mu Čara připadala jako bohyně pravěkých lidí, která všechno může. Může-li ona, smí také on!

Z hučících vln zazněl dívčin varovný křik. Ale Mven Mas padal dolů jako kámen a nic neslyšel. Let byl blaženě dlouhý. Znamenitý skokan vnikl přesně do vody a ponořil se do velké hloubky. Moře bylo tak podivuhodně průzračné, že mu dno připadalo nebezpečně blízko. Afričan prohnul tělo a vlivem dále působící setrvačnosti dostal tak omračující ránu, že na okamžik přestalo pro něj všechno existovat. Vyletěl na povrch prudce jako raketa, převrátil se naznak a zakymácel se na vlnách. Když se vzpamatoval, uviděl připlouvající Čaru. Dívka se tak vylekala, že vzdor bronzové osmahlosti poprvé zbledla. Oči jí hořely výčitkou i nadšením.

„Proč jste to udělal?“ zašeptala skoro bez dechu.

„Protože jste to učinila vy. Půjdu za vámi všude…budovat svůj Epsilon Tukana na naší Zemi!“

„A vrátíte se se mnou do Velkého Světa?“

„Vrátím!“

Mveň se otočil, aby plaval dál, a vykřikl překvapením. Úchvatná průsvitnost moře, která s ním před chvílí tak nepěkně zažertovala, byla zde, dále od břehu, ještě větší. On i Čara se doslova vznášeli v závratné výšce nade dnem, jež bylo vidět do nejmenších podrobností skrze neuvěřitelně čirou vodu, jako by to byl vzduch! Mvena se zmocnila odvaha a triumf, jaký zakoušejí lidé, když se dostali z dosahu zemské přitažlivosti. Stejné pocity statečnosti a štěstí vyvolávaly skoky do rozbouřeného oceánu i lety z umělých. družic do černých hlubin vesmíru. Mven Mas rychle připlul k Čaře, a šeptaje její jméno, četl horoucí odpověď v jejích zářících a smělých očích. Ruce i rty mladých lidí se spojily nad křišťálovou propastí.

Rada Astronautiky měla odedávna vlastní budovu pro vědecká zasedání, právě tak jako velký mozek planety Rada Ekonomiky. Počítalo se s tím, že speciálně upravená a vyzdobená místnost má zaostřovat pozornost na problémy vesmíru a napomáhat lidem, aby se co nejrychleji přenesli od věcí pozemských k záležitostem mezihvězdným.

Čara Nandi ještě nikdy nebyla v hlavním sále Rady. V doprovodu Evdy Nal vstoupila vzrušena do podivného vejčitého sálu s parabolicky vydutým stropem a s eliptickými řadami sedadel. Sálem se rozlévalo zářivé, čisté světlo, které jako by ani nepřicházelo ze Slunce, ale z některé mnohem žhavější hvězdy. Všechny linie stěn, stropu i sedadel se sbíhaly v jediném ohnisku na konci sálu, kde na vyvýšeném místě byly předváděcí obrazovky, tribuna a místa pro předsedající členy Rady.

Matově nazlátlé panely stěn ohraničovaly plastické mapy planet. Po pravé straně byly mapy s planetami sluneční soustavy, po levé planety nejbližších hvězd, prozkoumané mezihvězdnými výpravami Rady. Ve druhé řadě pod blankytným výřezem stropu byla zářivými barvami narýsována schémata obydlených hvězdných systémů, získaná od sousedů z Velikého Okruhu.

Čařinu pozornost upoutal obraz nad tribunou: byl prastarý, velmi zašlý a zřejmě už mnohokrát obnovovaný.

Celou horní část obrovského plátna zabíralo černofialové nebe. Nepatrný srpek cizího měsíce vrhal bledé, mrtvé světlo na bezmocně zvednutou záď starobylého hvězdoletu, rýsující se výrazně na nachovém pozadí zapadajícího slunce. Nestvůrné rostliny, suché a tvrdé, budily dojem, že jsou z kovu. Hlubokým pískem namáhavě klopýtal člověk v lehkém ochra

Dívku obraz tak zaujal, že hned nepostřehla výborný stavitelský nápad: sedadla tvořila vějířovité terasy, takže z chodeb pod řadami byl ke každému místu zvláštní příchod. Jednotlivé řady byly zespodu i shora od sebe navzájem odděleny. Jakmile s Evdou usedly, Čařinu pozornost upoutala starobylá výzdoba křesel z přírodního, perleťově šedého afrického dřeva. Dnes by nikdo nevěnoval tolik námahy něčemu, co se může odlít a vyleštit za několik minut. Snad z úcty ke starým časům připadalo Čaře dřevo útulnější a teplejší než plastická hmota. Pohladila něžně postra

Jako vždy sešlo se velmi mnoho lidí, třebaže mocné televizní vysílače věrně zachycovaly a přenášely do celé planety všechno, co se zde dělo. Tajemník Rady Mir Om jako obvykle oznamoval stručné zprávy, které se nahromadily od minulého zasedání. Mezi několika sty posluchačů v sále by se nenašla ani jedna nepozorná tvář. Citlivá pozornost ke všemu byla charakteristickým rysem lidí v epoše Okruhu. Ale Čara přeslechla první zprávu, dál si prohlížela sál a četla výroky význačných vědců pod mapami planet. Líbila se jí zvláště výzva pod Jupiterem, zaměřující pozornost k přírodním jevům: „Pohleďte, jak nás všude obklopují nepochopitelná fakta, jak bijí do očí, křičí do uší, ale my nevidíme a neslyšíme, jak veliké objevy se tají v jejich mlhavých obrysech.“ Jinde byl další nápis: „Clona neznáma se nedá jen prostě zvednout, je třeba úporné práce, ústupů a zacházek, než začneme chápat pravý smysl, než se před námi otevřou nové nedozírné perspektivy. Neutíkejte nikdy od toho, co se vám zdá zpočátku neužitečné a nevysvětlitelné!“

Pohyb na tribuně, a světlo v sále zhaslo. Klidný a zvučný hlas tajemníka Rady se vzrušeně zachvěl.

„Uvidíte to, co se ještě donedávna zdálo absolutně nemožné — snímek naší Galaxie ze strany. Více než před sto padesáti tisíci lety, to znamená před půldruhou galaktickou vteřinou, obyvatelé planetární soustavy…“ Čara nevěnovala pozornost číslům, která jí nic neříkala… „v souhvězdí Kentaura se obrátili na obyvatele Velikého Magellanova mračna, jediné mimogalaktické hvězdné soustavy v naší blízkostí, o niž je známo, že tam existují myslící světy, které by se mohly sblížit s naší Galaxií prostřednictvím Okruhu. Nemůžeme ještě přesně určit, kde se ona magellanská planetární soustava nalézá, ale zachytili jsme jejich vysílání — snímek naší Galaxie. Zde je!“

Na ohromné obrazovce zazářila vzdáleným stříbrným svitem rozsáhlá hvězdokupa se zúženými konci. Kraje obrazovky tonuly v nejhlubší tmě. Stejně černé byly i mezery mezi spirálovými rameny. Bledá záře halila prstenec kulových hvězdokup, které jsou nejstaršími hvězdnými systémy v našem vesmíru. Plochá hvězdná pole se střídala s mračny a pruhy černé vyhaslé hmoty. Snímek byl pořízen z nevýhodné pozice; Galaxie byla vidět silně zešikmená a shora, takže ústřední jádro jenom nepatrně vystupovalo jako vydutá žhavá hmota uprostřed úzké čočky. K dokonalé představě o naší hvězdné soustavě by bylo třeba vyžádat si snímek od některé z mnohem vzdálenějších galaxií, ležících ve vyšších galaktických šířkách. Ale za celou dobu existence Velikého Okruhu ještě ani jediná galaxie neprojevila známky rozumného života.

Pozemšťané nespouštěli zraky z obrazovky. Poprvé mohl člověk pohlédnout na svůj hvězdný vesmír z nesmírně vzdáleného prostoru.

Čaře se zdálo, že celá planeta zatajila dech a prohlížela si svou Galaxii v miliónech obrazovek na všech šesti pevninách i na všech oceánech, všude, kde byly rozptýlené ostrůvky lidského života a práce.