Mlhoviny v Andromedě

Náčelník se vesele usmál a vztáhl k ní ruku.

„I o vás to řeknou, Nizo!“

Dívka se zarděla.

„Jsem hrdá na to, že jsem zde s vámi! A chci učinit všechno, abych mohla znovu a znovu pobývat ve vesmíru…“

„Ano, já vím,“ řekl zamyšleně Erg Noor. „Ale všichni tak nesmýšlejí…!“

Dívka vycítila ženským instinktem, co tím náčelník míní.

Má v kabině dvě plastické podobizny v nádherné fialové a zlaté barvě. Na obou je ona — krásná Veda Kong, historička starověku. dívá se z obrázků průzračným pohledem a její oči pod dlouhými zahnutými brvami mají barvu pozemského nebe. Uzardělá, s oslnivým úsměvem zvedá ruku k popelavým vlasům. Na druhém obrázku sedí rozesmátá na lodním dělu, památníku dávných časů.

Erg Noor ztratil svou přísnost a posadil se proti astronavigátorce.

„Kdybyste, Nizo, věděla, co jsem ztratil, že jsme nepřistáli na Zirdě!“ řekl hluše a položil opatrně prsty na spouštěcí páku anamezonových motorů, jako by se chystal až do krajnosti zrychlit prudký let hvězdoletu.

„Kdyby Zirda nezahynula a mohli jsme dostat palivo,“ pokračoval v odpověď na němou otázku své společnice, „vedl bych výpravu dál. Tak to bylo dohodnuto s Radou. Zirda by sdělila na Zem potřebné zprávy a Tantra by letěla dál s těmi, kdo by chtěli… Ostatní by vzal na palubu Algrab, až by zde skončil službu a přivolali ho k Zirdě.“

„Ale kdo by zůstal na Zirdě? Snad ne Pur Chiss? Je to velký vědec, copak by ho netáhla touha po poznání?“

„A co vy Nizo?“

„Já? Samozřejmě bych letěla!“

„Ale… kam?“ zeptal se najednou tvrdě Erg Noor a upřeně se na ni zadíval.

„Kamkoli, třeba…“ Niza ukázala rukou na černou propast mezi dvěma rameny hvězdné spirály Galaxie, a s pootevřenými rty opětovala Noorův upřený pohled.

„Tak daleko ne! Milá Nizo, víte, že asi před osmdesáti lety se vydala na cestu třicátá čtvrtá mezihvězdná výprava, které říkali ‘Stupňovitá’. Tři hvězdolety, zásobujíce na navzájem palivem, vzdalovaly se dál a dál od Země směrem k souhvězdí Lyry. První dvě rakety letěly bez posádky; odevzdaly anamezon a vrátily se zpět. Tak si kdysi počínali alpinisté, když vystupovali k vrcholkům nejvyšších hor. Konečně třetí, Parus…“

„Ten, co se nevrátil…“ vzrušeně zašeptala dívka.

„Ano, Parus se nevrátil. Ale cíle dosáhl, zahynul na zpáteční cestě, a stačil ještě poslat zprávu. Letěl k veliké planetární soustavě modré hvězdy Vegy, které říkáme Alfa Lyry. Kolik očí nesčetných generací se kochalo pohledem na tu jasně modrou hvězdu severního nebe! Vega je vzdálena osm parseků, čili jedenatřicet roků cesty podle nezávislého času; tak daleko se lidé od Slunce ještě nedostali. Buď jak buď, Parus doletěl k cíli… Příčinu jeho zkázy neznáme. Byl to buď meteor, nebo velká poruchy. Možná že se dosud vznáší ve vesmíru a hrdinové, které pokládáme za mrtvé ještě žijí…“

„Jak je to hrozné!“

„Takový je osud každého hvězdoletu, který nemůže letět subsvětelnou rychlostí. Mezi ním a rodnou planetou narostou rázem tisíciletí cesty.“

„Co hlásil Parus?“ zeptala se rychle dívka.

„Velmi málo. Hlášení se přetrhávalo, až docela zaniklo. Pamatuji si je doslova: ‘Zde Parus, Zde Parus, letím od Vegy dvacet šest let… stačí… budu čekat… čtyři planety Vegy… nic není krásnější… jaké štěstí’“

„Volali tedy o pomoc, chtěli někde čekat!“

„Ovšem, volali o pomoc, jinak by kosmický koráb neztrácel obrovské množství energie vysíláním zprávy. Co se dalo dělat, Parus už se neozval.“

„Proletěli na zpáteční cestě dvacet šest nezávislých let. Ke Slunci zbývalo asi šest roků… Letoun musil být někde v naší oblasti nebo ještě blíže k Zemi.“

„To sotva… Ledaže by překročil normální rychlost až na samu kvantovou mez. Ale to je velmi nebezpečné!“

Erg Noor stručně objasnil číselné principy zhoubného zvratu ve skupenství hmoty při subsvětelných rychlostech, ale všiml si, že dívka poslouchá jen roztržitě.

„Už vám rozumím!“ vykřikla, jakmile náčelník ukončil výklad. „Pochopila bych to hned, ale zkáza hvězdoletu mi zatemnila myšlenky… Je to vždycky tak hrozné, člověk se s tím nemůže smířit!“

„Teprve teď jste si uvědomila na zprávě z Parusu to podstatné,“ řekl pochmurně Erg Noor. „Oni objevili divukrásné světy a já už dávno toužím opakovat Parusovu cestu. Při dnešních zdokonaleních se dá letět s jedinou raketou. Od mládí je mým nejtoužebnějším snem Vega, modré slunce s nádhernými planetami!“

„Uvidět takové světy…!“ pronesla Niza přerývaným hlasem. „Ale cesta tam a zpátky trvá šedesát pozemských čili čtyřicet nezávislých let… Tehdy to bylo… půl života.“

„Veliké cíle si žádají velikých obětí. Ale pro mne to vůbec není oběť. Můj život na Zemi, to byly jen krátké zastávky na cestách vesmírem. Vždyť já jsem se narodil na kosmickém korábu!“

„Jak se to mohlo stát?“ podivila se dívka.

„Třicátá pátá mezihvězdná výprava měla čtyři rakety. Na jedné z nich pracovala moje matka jako astronomka. Narodil jsem se na cestě k podvojné hvězdě MH 19026 + 7 AL, a tím jsem dvakrát porušil zákony. Dvakrát proto, že jsem vyrůstal a byl vychováván v kosmickém letounu u rodičů, nikoli ve škole. Nedalo se nic dělat! Když se výprava vrátila na Zem, bylo mi již osmnáct let. Abych dosáhl zletilosti, započítali mi mezi Herkulovy hrdinské činy to, že jsem se naučil mistrně řídit hvězdolet a stal se astronautem.“

„Ale přece jenom nechápu…“ řekla znovu Niza.

„Mou matku? Až budete starší, pochopíte. Serum AT Anti — Tja se tehdy ještě nemohlo delší dobu skladovat. Lékaři to neznali… Ať je to jak chce, přinesli mě sem, do stejné řídící kabiny, a já vykuloval nechápavá očka na obrazovky a pozoroval jsem, jak v nich poskakují hvězdy. Letěli jsme směrem k Thetě Vlka, kde se poblíž slunce objevila podvojná hvězda. Byli to dva trpaslíci, jeden modrý, druhý oranžový, a překrýval je černý mrak. Prvním uvědomělým zážitkem bylo mi nebe pusté planety, které jsem pozoroval pod skleněnou kupolí provizorní stanice. Na planetách podvojných hvězd obvykle neexistuje život, kvůli jejich nepravidelné oběžné dráze. Výprava vyložila potřebné přístroje a po sedm měsíců konala průzkum v horách. Pokud si vzpomínám, vyskytla se tam nesmírně bohatá ložiska platiny, osmia a iridia. Neuvěřitelně těžké iridiové kostky byly mými hračkami. A nebe, mé první nebe, bylo černé s jasnými plamínky nehybných hvězd a dvěma nádhernými slunci, z nichž tryskala tmavě modrá a jasně oranžová záře. Vzpomínám, že se někdy proudy jejich paprsků překrývaly, a pak na naši planetu dopadalo tak silné a veselé zelené světlo, že jsem křičel a zpíval nadšením!“ Erg Noor skončil a dodal: „Tak dost, nechal jsem se unést vzpomínkami a vy jste už dávno měla odpočívat.“

„Pokračujte, nikdy jsem neslyšela nic zajímavějšího,“ prosila Niza, ale náčelník byl neúprosný.

Přinesl pulzující hypnotizátor a dívka, nevědouc, zda to způsobil velitelský pohled nebo uspávací přístroj, usnula tak tvrdě, že procitla až na začátku šestého oběhu. Už z náčelníkovy strnulé tváře vyčetla Niza, že se Algrab dosud neobjevil.

„Probudila jste se právě včas,“ prohlásil, když se Niza vrátila po elektrické a vlnové koupeli. „Zapněte hudbu a budící světlo. Všem!“

Niza rychle stiskla řadu páček a v kabinách, kde spali členové výpravy, začala se střídavě rozsvěcovat světla a zazněla hudba v nízkých vibrujících akordech, které postupně sílily. Tak s zvolna a obezřetně působilo na nervovou soustavu, aby se po dlouhém klidu vrátila k normální či

Zprávu o zkáze pomocného hvězdoletu přijal každý jinak. Jak Erg Noor očekával, posádka se zachovala statečně. Žádná zoufalá slova nebo ustrašené pohledy. Pur Chiss, který se nechoval příliš udatně na Zirdě, vyslechl zprávu bez zachvění. Mladá lékařka výpravy Luma Lasvi jen trochu pobledla a po straně si olízla vyprahlé rty.

„Vzpomeneme na zemřelé soudruhy,“ řekl náčelník a zapnul promítačku. Objevil se Algrab, jehož snímky natočili, než Tantra odletěla.