Mlhoviny v Andromedě

Vtom se doslova rozletěl vlající závěs a Mven zřetelně uslyšel šplouchání vln. Do široce rozevřeného chřípí mu vnikla nepopsatelná, nezapomenutelná vůně. Opona se shrnula nalevo, zatím co v rohu se vlnila dřívější šedivá clona. S naprostou hmatatelností a zřetelností vyvstaly vysoké měděné hory, vroubené háji tyrkysových stromů, a vlny fialového moře pleskaly u samých Mvenových nohou. Když se opona posunula ještě víc vlevo, uviděl svůj sen. Na horní plošině schodiště seděla za stolem z bílého kamene rudá žena. Lokty se opírala o leštěný povrch a hleděla na oceán. Vtom spatřila Mvena a široko rozestavené oči se jí naplnily údivem i zanícením. S nesmírným půvabem se napřímila, vstala a podávala Afričanovi rozevřenou dlaň. Ňadra se jí dmula rychlým oddychováním a vtom blouznivém okamžiku si Mven vzpomněl na Čaru Nandi.

„Offa alli kor!“

Melodický, něžný i silný hlas pronikl do srdce Mvena Mase. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale na místě vidiny vyšlehl vzhůru zelený plamen a místností se rozlehlo otřásající hvízdání. Ztráceje vědomí, Afričan cítil, jak ho přilnavá, neodolatelná síla převrací, točí jím jako rotorem turbíny, a nakonec jím mrští o něco tvrdého… Poslední Mvenova myšlenka platila stanici a Renu Bozovi…

Spolupracovníci a budovatelé observatoře viděli ze svahu, jak něco problesklo hlubokým tibetským nebem a zatemnilo svit hvězd. Jakási neviditelná síla se zřítila na horu s pokusným zařízením. Proměnila se v smršť a zachvátila masu kamení. Černý kráter se rozšířil k budově observatoře jako vystřelený z obrovského hydraulického děla, vyletěl prudce vzhůru, zatočil se zpátky, a znovu udeřil na horu s pokusnou stanicí, jejíž zařízení rozbil na padrť a rozmetal do všech stran. Za okamžik všechno utichlo. Ve vzduchu plném prachu zůstal zápach po rozžhaveném kamení a spáleništi, do něhož se mísilo zvláštní aroma, připomínající vůni kvetoucích břehů tropických moří.

Na místě katastrofy lidé uviděli, že údolím mezi horou a observatoří vede široká brázda s roztavenými okraji, ale svah, kterým se hora obracela k údolí, byl dočista urván. Budova observatoře zůstala celá. Brázda dosáhla jihovýchodní stěny, zničila přilehlé transformátorové komory a napřela se do kupole podzemní místnosti, zalité čtyřmetrovou vrstvou taveného čediče. Čedič vypadal, jako by byl opracován na ohromné brusce. Ale část vrstvy zůstala celá a zachránila Mvena Mase i zařízení v podzemí před úplnou zkázou. Pojistky energetické přijímací stanice se roztavily a ve vyhloubené půdě ztuhl potok stříbra.

Brzy se podařilo obnovit poškozené osvětlení. Ve světle reflektoru na majáku příjezdové dráhy uviděli lidé ohromující podívanou: kov z konstrukce pokusného zařízení pokrýval tenké vrstvě brázdu, takže zářila jako pochromovaná. Horský svah vypadal, jako by ho odkrojil obrovským nožem, a do kolmé strže zapadlo kus bronzové spirály. Kámen se roztavil na sklovitý povlak jako vosk pod žhavou pečetí. Do něho se hroužily závity narudlého kovu s bílými zuby reniových kontaktů a zářily v elektrickém světle jako květy zasazené do emailu. Pohled na tento klenotnický výrobek o průměru dvou set metrů vzbuzoval strach před neznámou silou, která to způsobila.

Když vyčistili zavalený sjezd do podzemní komory, našli Mvena Mase na kolenou, s hlavou na nejnižším kame

„Ren Boz…?“

Lidé kolem se zasmušili. Vedoucí observatoře chraptivě odpověděl:

„Ren Boz je hrozně zohavený. Dlouho žít asi nebude…“

„Kde je?“

„Našli ho za horou na východním svahu. Patrně ho náraz vymrštil z krytu. Na vrcholu hory už nic neexistuje… i zříceniny nadobro zmizely.“

„A Ren tam ještě leží?“

„Není možno se ho dotknout. Má rozdrcené kosti, přelámaná žebra…“

„Co to je?“

„Má rozervané břicho, střeva vyhřezlá…“

Mvenu Masovi se podlomila kolena, zachytil se křečovitě lidí, kteří ho podpírali. Ale rozum i vůle jednaly.

„Ren Boz musí být zachráněn stůj co stůj! Je to ohromný vědec…“

„Víme. Je u něho pět lékařů. Postavili nad ním sterilní operační pavilón. Vedle leží dva lidé, kteří si přáli, aby mu mohli dát krev. Tiratron, umělé srdce i játra jíž pracují;“

„Doveďte mne do hovorny. Spojte mě se světovou sítí a zavolejte informační ústředí severního pásu. Co je s družicí 57?“

„Volali jsme ji. Neozývá se.“

„Teleskopy zůstaly nepoškozeny?“

„Ano, nepoškozeny.“

„Najděte družici teleskopem a prozkoumejte ji při velikém zvětšení v elektronickém invertoru…“

Dozorčí severního informačního centra uviděl na obrazovce zakrvácený obličej s horečně planoucíma očima. Teprve když se zadíval pozorněji, poznal vedoucího kosmických stanic, jenž byl na planetě daleko široko známou osobností.

„Potřebuji předsedu Rady Astronautiky Groma Orma a psychiatričku Evdu Nal.“

Dozorčí kývl a začal manipulovat s knoflíky a páčkami automatické pamětí. Odpověď přišla za minutu.

„Grom Orm připravuje materiály a zůstal na noc v obytném domě Rady. Mám volat Radu?“

„Volejte. A Evda Na1?“

„Je ve čtyřsté desáté škole v Irsku. Jestli je to nutné, pokusil bych se ji zavolat,“ — dozorčí se podíval na schéma „do hovorny 5654 CP.“

„Je to velmi nutné! Jde o život nebo smrt!“

„Stalo se neštěstí?“

„Ano, veliké neštěstí!“

„Předám službu svému spolupracovníkovi a věnuji se jen vaší záležitosti. Počkejte!“

Mven Mas klesl do přistrčeného křesla, aby si uspořádal myšlenky a nabral sil. Do místnosti vběhl vedoucí observatoře.

„Právě jsme fixovali polohu družice 57. Družice neexistuje!“

Mven vstal, jako by vůbec nebyl zraněn.

„Zůstal jen kus přední části s raketovým nádražím,“ pokračovala zdrcující zpráva. „Letí po stejné oběžné dráze. Existují zřejmě ještě drobné úlomky, ale zatím jsme je neobjevili.“

„To znamená, že pozorovatelé…?“

„Nepochybně zahynuli!“

Mven zaťal pěsti a klesl do křesla. Uběhlo několik trýznivých minut mlčení. Pak se obrazovka znovu rozsvítila.

„Grom Orm čeká u přístroje v Domě Rady,“ řekl dozorčí a otočil rukojetí.

Na obrazovce se promítl matně osvětlený sál a objevila se charakteristická hlava předsedy Rady Astronautiky. V úzké, ostře řezané tváři vynikal velký hrbatý nos, pod skeptickým hranatým obočím se dívaly hluboké oči a pevně semknuté rty byly tázavě prohnuty.

Mven Mas pod pohledem Groma Orma sklonil hlavu jako nezbedný chlapec.

„Právě zahynula družice 57!“ Afričan vyhrkl přiznání, jako by se po hlavě vrhal do temné vody.

Grom Orm sebou trhl a jeho obličej se ještě víc zaostřil.

„Jak se to mohlo stát?“

Mven vyprávěl stručně a přesně o všem, co se stalo; nezatajil ilegálnost pokusu a sebe také nešetřil. Obočí předsedy Rady se spojilo, kolem úst se narýsovaly vrásky, ale pohled zůstával klidný.

„Počkejte, pohovořím o pomoci pro Rena Boze. Myslíte, že Af Nut…“

„Kdyby tak mohl Af Nut!“

Obrazovka zhasla. Lekání se vleklo. Mven se držel z posledních sil. To nic, brzy… Už je tu Grom Orm!

„Našel jsem Afa Nuta a dal mu planetolet. Potřebuje aspoň hodinu, aby si připravil všechny přístroje a sehnal asistenty. Za dvě hodiny bude v observatoři. A teď k vaší věcí — zdařil se pokus?“

Otázka zastihla Afričana nepřipraveného. On určitě viděl Epsilon Tukana. Ale byl to opravdu reálný styk s nesmírně vzdáleným světem? Nebyla to jen zářivá halucinace, kterou v organismu vyvolaly strašné účinky pokusu a vášnivá touha? Může oznámit celému světu, že se pokus podařil a že je třeba nových úsilí, obětí a výdajů, aby se mohl opakovat? Smí prohlásit, že cesta zvolená Renem Bozem je úspěšnější než cesty jeho předchůdců?

Z obavy, aby nedávali v sázku život kohokoli jiného, provedli pokus jen sami dva, šílenci! Ale co viděl Ren, co on může říci…? Bude-li s to… a jestli viděl…!