Mlhoviny v Andromedě

Veda dozpívala a byla odměněna pestrou září zlatých a modrých světel, mezi nimiž tu a tam problesklo i zelené a červené, jak se to při vzrušení stává. Připojila se k přítelkyním a v té chvíli k nim přistoupil Mven Mas.

Rozhlížel se, hledaje pohledem svého učitele a předchůdce, ale Dara Vetra nebylo vidět.

„Kam jste ukryli Dara?“ obrátil se žertovně ke všem třem.

„A kam vy jste dal Rena Boze?“ odvětila Evda Nal a Afričan rychle uhnul před jejíma zpytavýma očima.

„Veter kope pod Jižní Amerikou a dobývá titan,“ řekla milosrdnější Veda Kong a cosi jí zacukalo ve tváři.

Čara Nandi pohybem ochránkyně objala krásnou historičku a přitiskla k její líci svou tvář. Obličeje obou žen byly velmi rozdílné, ale prostupovala je stejná něha. Čara měla pod širokým čelem rovné nízké obočí, které připomínalo obrysy plachtícího ptáka a harmonovalo s dlouze vykrojenýma očima. Vedino obočí se klenulo vzhůru.

Pták máchl křídly…, pomyslil si Afričan.

Bohaté černé vlasy padaly Čaře v lesklých proudech na ramena a zdůrazňovaly střízlivou barvu Vediných hladkých, vyčesaných vlasů.

Čara pohlédla na hodiny v kupoli sálu a vstala.

Afričana překvapil její oděv. Dívka měla holou šíji a na hladkých ramenou platinový řetízek, sepnutý pod klíčními kostmi zářivým rudým turmalínem. Téměř odhalená pevná ňadra se podobala širokým převráceným číším, jež mistrně vyhloubila ruka umělce. Mezi nimi se od spony k pasu táhl úzký pruh tmavě fialové látky. Stejné proužky vedly i středem každého prsu a upevňovaly se řetízkem na holých zádech. Dívčinu štíhlou postavu obepínal bílý pás posetý černými hvězdami, s platinovou přezkou v podobě měsíčního srpku. Vzadu se k pasu připínala dlouhá bílá sukně z těžkého hedvábí, zdobená rovněž černými hvězdami. Tanečnice na sobě neměla žádné skvosty, kromě zářících sponek na malých černých pantoflíčkách.

„Brzy přijdu na řadu,“ řekla Čara nevzrušeně a zamířila k podloubí průchodu. Ohlédla se ještě na Mvena a zmizela, sledována šepotem otázek a tisíci pohledů.

Na scéně se objevila nádherně urostlá gymnastka. Nebylo jí víc než osmnáct let. Obklopila ji zlatistá záře, zazněl hudební recitativ a dívka v jeho doprovodu předváděla závratným tempem obraty, přemety, salta a výskoky, a pak v okamžicích, kdy hudba přecházela do zpěvné melodie, udržovala rovnováhu v nejfantastičtějších pozicích. Diváci ji odměnili záplavou zlatých světel. Mven si pomyslil, že pro Čaru nebude lehké vystupovat po takovém úspěchu. S lehkou obavou si prohlížel nevýraznou masu lidí proti sobě, a vtom zpozoroval ve třetím oddělení Karta Sana. Malíř se s ním pozdravil tak vesele, že to Afričanovi připadalo nevhodné. Koho by měl znepokojovat osud Čařina vystoupení víc než malíře, jemuž stála modelem pro „Dceru Středozemního moře?“

Sotva si stačil pomyslit, že až skončí pokus, pojede se na obraz podívat — světla nahoře zhasla. Průzračné pódium z organického skla malinově zazářilo jako roztavená litina. Ze dna scény se vyřinuly proudy rudých ohňů. Vířily, zmítaly se a splývaly s rytmem melodie v pronikavém zpěvu houslí a v hlubokém zvuku měděných strun. Ohromen spádem a silou hudby, Mven ani hned nezpozoroval, že se uprostřed plame

Mven trnul hrůzou, co bude, když se hudba ještě zrychlí. Netancovaly jen dívčiny ruce a nohy, celé její tělo odpovídalo na ohnivou hudbu stejně žhavým dechem života. Pomyslil si, že byly-li všechny ženy starověké Indie jako Čara, pak je básník právem přirovnával k plame

Čařino osmahlé tělo nabylo v odlescích scény zářivého měděného odstínu. Mvenovi divoce zabušilo srdce. Stejnou barvu pleti viděl u lidí na pohádkové planetě Epsilonu Tukana. Právě tehdy poznal, že tělo může dosáhnout takové ušlechtilosti, kdy pohyby i nejjemnější záchvěvy nádherných tvarů dovedou vyjádřit nejhlubší odstíny citů, fantazie, vášně a touhy po štěstí…

Mven Mas, zahleděný k nedostupné dálce devadesáti parseků, pochopil, že mezi nepřeberným bohatstvím krásy pozemského lidstva se mohou vyskytnout květy stejně úchvatné, jako jeho pečlivě hýčkaná vidina ze vzdálené planety. Ale touha po nesplnitelném snu nemohla zmizet tak rychle. Čara ztělesňovala rudou dívku z Epsilonu Tukana, a tím ještě posílila jeho nezvratné rozhodnutí.

Evda Nal i Veda Kong viděly Čaru tančit poprvé a její výkon je ohromil, přestože obě byly výbornými tanečnicemi. Veda, v které se ozvala antropoložka a historička starověkých ras, došla k názoru, že v daleké minulosti bylo na jihu Gondwany vždycky víc žen než mužů, kteří hynuli v bojích s nebezpečnou zvěří. Později, když se v lidnatých jižních zemích vytvořily despotické vlády, muži houfně umírali v neustálých válkách, vyvolávaných bud náboženským fanatismem, nebo náhodným rozmarem tyranů. Ženy vedly namáhavý život, při kterém se tříbila jejich dokonalost. Na severu, kde byla řídká zalidněnost a chudá příroda, neexistovala státní tyranie Temných věků. Tam se zachovalo více mužů, ženy měly větší cenu a žily důstojným životem.

Veda pozorovala každé Čařino gesto a uvědomovala si, že její pohyby jsou něžné i dravé zároveň. Něha pramenila z ladných póz neuvěřitelně pružného těla, dojem dravosti budily prudké přechody, obraty a pauzy, které dívka prováděla s nepostřehnutelnou rychlostí šelmy. Lichotivou pružnost získaly tmavé dcery Gondwany v tisíciletém boji o existenci. Ale jak harmonicky se v Čaře pojila s pevnými a drobnými rysy krétsko-řeckého obličeje! Do krátkého adagia se vmísily zrychlené disonanční tóny bicích nástrojů. Prudký rytmus vzletů i pádů lidských citů vyjadřoval tanec střídáním pohybů a téměř úplné nehybnosti, kdy se tanečnice podobala soše. Probuzení dřímajících citů, jejich bouřlivé vzplanutí, bezmocné uvadání, zánik, a znovu bouřlivý a nepoznaný zrod, život, spoutaný, i bojující s neodvratným během času, s neúprosnou samozřejmostí osudu a povi

Pořadatelé slavnosti ohlásili přestávku. Mven pospíšil, aby vyhledal Čaru, zatím co Veda Kong i Evda Nal vyšly na obrovské, kilometr široké schodiště z modrého smaltu, které vedlo ze stadiónu přímo do moře. Průzračný a svěží večerní soumrak lákal obě ženy, aby se vykoupaly jako tisíce ostatních návštěvníků slavnosti.

„Zbytečně Čara neupoutala hned z počátku moji pozornost,“ promluvila Evda. „Je to vynikající umělkyně. Dnes jsme viděli tanec síly života! Tohle je zřejmě Eros pravěkých národů…“

„Teď jsem pochopila Karta Sana, že krása je ve skutečnosti mnohem důležitější, než se nám zdá. Je štěstím a smyslem života, pěkně to tehdy řekl! A vaše definice je správná,“ souhlasila Veda, zouvajíc střevíce a noříc nohy do teplé šplouchající vody.

„Správná, jestliže se duševní síla zrodila ze zdravého těla, plného energie,“ pravila Evda Nal, odložila šaty a vrhla se do průsvitných vln.

Veda ji dohonila a obě plavaly k ohromnému gumovému ostrovu, jenž se třpytil půldruhého kilometru od pobřeží, kde byl stadión. Rovný povrch ostrova byl ve stejné rovině s vodní hladinou a vroubily jej řady stříšek v podobě mušlí z plastické hmoty. Leskly se jako z perleti a byly dost prostorné, aby se v nich tři až čtyři lidé mohli ukrýt před sluncem a větrem a zároveň se úplně izolovat od sousedů.