Mlhoviny v Andromedě

Filmy, natočené před osmdesáti lety ve vzdálenosti osmi parseků od Slunce a ležící v otevřené raketě na černé planetě hvězdy T, uchovaly se výtečně. Polokulovitá stereoskopická obrazovka přenesla čtyři diváky z Tantry tam, kde ve výši zářila modrá Vega.

V rychlém sledu se střídaly obrazy oslnivě modrého slunce i letmé záběry ze života na raketě. U počítacího stoje pracoval velmi mladý, osmadvacetiletý náčelník výpravy; astronomové, konající pozorování, byli ještě mladší. Byl tu záběr z každode

Při pohledu na jasné, úplně reálné obrazy plastické obrazovky, která zachovávala i normální světelné odstíny, člověk zapomínal, že ty veselé, energií překypující mladé astronauty už dávno sežraly odporné příšery železné hvězdy.

Stručné záznamy ze života výpravy brzy skončily. Zesilovače světla v promítačce začaly bzučet; fialové slunce zářilo tak pronikavě, že i zde, v jeho bledém odrazu, musili si lidé zasadit ochra

Z hlubin průzračně fialového oceánu plamenů, tvořících atmosféru hvězdy, vyletovaly obrovské protuberance a protahovaly do prostoru všespalující ruce. Energie Vegy byla tak obrovská, že hvězda vyzařovala světlo nejsilnějších kvant, to jest fialové a neviditelné části spektra. Dokonce i v lidských očích, chráněných trojitými filtry, vyvolávala pocit přízračnosti, téměř neviditelného, ale smrtelně nebezpečného přeludu… Zuřily světelné bouře, překonávající přitažlivost hvězdy. Jejich vzdálené ozvěny narážely na Parus a nebezpečně jím pohupovaly. Počítače kosmických paprsků i ostatních druhů tvrdého záření vypověděly službu. Uvnitř spolehlivě chráněné rakety začala narůstat smrtonosná ionizace. Dalo se tušit, jak zběsilá je zářivá energie, její promarněná síla o kvintilionech kilowattů se řítila mocným proudem kolem rakety do prázdného prostoru.

Náčelník Parusu opatrně zavedl hvězdolet k třetí planetě, která byla veliká, ale halila ji jen tenká slupka průzračné atmosféry. Bylo zřejmé, že ohnivý dech modré hvězdy odvál vrstvu lehkých plynů, které se táhly za planetou jako dlouhý, slabě zářící ohon po její zastíněné straně. Zhoubné výpary fluoru, jedovatý kysličník uhličitý, nehybná hustota inertních plynů — v takové atmosféře by ani na okamžik nemohlo nic pozemského existovat.

Z lůna planety čněly ostré vrcholy, hrany i kolmé zubaté stěny kame

Do výšky se zvedala a vířila hustá oblaka popelu, na osvětlené části planety oslnivě modrá a neproniknutelně černá na straně zastíněné. Obrovské tisícikilometrové blesky bily do všech stran a svědčily o tom, že mrtvá atmosféra je prosycena elektřinou.

Strašný fialový přízrak ohromného slunce, černá obloha, zpola překrytá zářivým třpytem korony, a dole na planetě světle fialové kontrastní stíny v divoké změti skal, plame

Stereoskopy zachytily a elektronické filmy zapsaly vše s netečnou, nelidskou přesností.

Leč za přístoji stál živý cit cestovatelů, protest rozumu proti nesmyslným silám zmaru a hromadění mrtvé hmoty, vědomí, jak nepřátelský je tento svět běsnícího kosmického ohně. A čtyři lidé, zhypnotizovaní nebývalou podívanou, povzbudivě na sebe pohlédli, když hlas oznamoval, že Parus letí ke čtvrté planetě.

Za několik vteřin už narůstala pod bočnými teleskopy rakety poslední okrajová planety Vegy, veliká asi jako Země. Parus prudce klesal. Bylo zřejmé, že se cestovatelé rozhodli stůj co stůj prozkoumat poslední planetu, poslední nadějí, že objeví svět, ne-li krásný, tedy aspoň vhodný pro život.

Erg Noor se přistihl, že v duchu připustil slůvko „aspoň“. Stejně asi uvažovali ti, kdo řídili Parus a prohledávali povrch planety mocnými teleskopy.

„Aspoň…!“ Dvě slabiky, které znamenaly konec snů o překrásných světech kolem Vegy, konec nadějím, že najdou planety jako skvostné perly na dně vesmíru, kvůli nimž se dobrovolně odhodlali k čtyčicetiletému vězení v rakety, a víc než na šedesát let opustili rodnou Zemi.

Ale Erg Noor, zaujatý podívanou, na to hned nepomyslil. V hloubi polokulovité obrazovky sledoval uhánějící povrch nesmírně vzdálené planety. K veliké lítosti cestovatelů, zemřelých i živých, planeta se podobala Marsu, blízkému sousedu Země. Tatáž tenká průzračná slupka atmosféry s černozeleným, vždy bezoblačným nebem, stejně rovné, pusté souše s řetězy zvětralých hor, Rozdíl byl jen v tom,že na Marsu panoval v noci spalující mráz a de

Zde zářící plamen modrého slunce zahříval planetu tak, že celá dýchala žárem jako nejžhavější pouště na Zemi. Nepatrné množství vodních par vystupovalo k horním vrstvám ovzduší a rozsáhlé roviny stínily jen chomáče tepelných proudů, které bez ustání rozviřovaly atmosféru. Planeta se otáčela rychle jako všechny ostatní. Noční chlad rozsypal horniny v moře písku. Oranžový, fialový, zelený, blankytný a oslnivě bílý písek zaplavoval planetu v obrovských skvrnách, které z dálky vypadaly jako moře či vrstvy zdánlivého rostlinstva. Zvětralá pohoří, vyšší než na Marsu, ale stejně mrtvá, byla pokryta leskle černou nebo hnědou vrstvou. Modré slunce s mocným ultrafialovým zářením rozrušovalo minerály, odpařovalo lehké prvky.

Zdálo se, že světlé písečné pláně hoří plamenem. Erg Noor si vzpomněl, že za starých dob, kdy vědci tvořili jenom nepatrnou skupinu obyvatel Země, spisovatelé a umělci snili o lidech na jiných planetách, kteří by mohli žít při vysoké teplotě. Bylo to poetické a krásné, upevňovalo to víru v moc lidské přirozenosti. Obyvatelé planet v ohnivém dechu modrých sluncí, vítající své bratry ze Země…! Na mnoho lidí včetně Erga Noora silně zapůsobil obraz, který viděli v muzeu na východě Jižního obytného pásma: pláň ohnivě fialového písku s mlžným oparem na obzoru, bezbarvé žhavé nebe, a pod ním nevýrazné lidské postavy v ohnivzdorných skafandrech, vrhající ostré modročerné stíny. Strnulí úžasem stáli na rohu jakési kovové budovy, rozžhavené skoro do běla. Vedle bylo vidět nahou ženu s rozpuštěnými rudými vlasy. Světlá pleť v oslňujícím světle jí zářila pronikavěji než písek, fialové a malinově červené stíny zdůrazňovaly každou linii vysoké ztepilé postavy, stojící jako prapor vítězného života nad silami vesmíru.

Byl to odvážný, ale úplně nereálný sen, odporující všem zákonům biologického rozvoje, které lidé v epoše Okruhu prozkoumali mnohem hlouběji, než v době, kdy obraz vznikl.

Erg Noor sebou trhl, když se proti němu začal prudce přibližovat povrch planety. Neznámý pilot řídil Parus na sestup. Docela blízko plynuly písečné přesypy, černé skály, záplavy jakýchsi zářivých zelených krystalů. Hvězdolet metodicky oblétával planetu po spirále od pólu k pólu. Nikde ani sebemenší příznak vody nebo aspoň nejprimitivnějších forem rostli